Vánoce a otázka identity

23. 12. 2013 / Boris Cvek

Náboženské příběhy (a každý příběh, který bereme nikoli pouze jako informaci o něčem, ale pouštíme si ho k sobě jako vnitřní potravu pro unikátní osobu, kterou jsme, je nějak už příběhem duchovním, ne-li přímo náboženským) nám umožňují uvažovat nad tím, kdo vlastně jsme. Od dětství procházíme různou výchovou, náš život se nedá pochopit bez rolí, které hrajeme v užší i širší společnosti -- dokonce i po smrti je našemu tělu, i když už dávno není kdo, určena nějaká obřadní cesta, nějaké místo, nějaký proces.

Ty role nás mohou vytvářet, ale můžeme mít k nim i postoje, z pozice jedné role postoj k jiné roli, třeba z pozice římského místodržícího měl Pilát v biblickém příběhu o soudu nad Ježíšem určitý postoj k roli manžela své ženy nebo k roli agnostického vzdělance. Náboženství nás může v našich rolích utvrzovat, a tím nám dávat pocit bezpečí, že naše role jsou v souladu s čímsi božským: dodržuj svátek, dodržuj zvyky, v kruhu rodiny oslav Vánoce a buď dobré mysli, Bůh to tak chtěl. Je příjemné, když svět klape tak, že naše zvyklosti, v nichž jsme zabydleni, jsou Božím záměrem a mají věčné ospravedlnění. To ale nesmíme nad těmi příběhy přemýšlet a brát je vážně.

To vážně neznamená to, že se opravdu tak někdy staly -- co ostatně záleží z hlediska toho, kdo vlastně jsme, na nějaké informaci o tom, co se někde někdy stalo? Ano, někdo může mít roli "věřícího", který ve své roli tvrdí a prožívá, že se někdy něco konkrétního stalo, a k jeho roli může patřit, že se bude s jiným "věřícím" hádat o to, jak se to vlastně stalo. Role "věřících" může spočívat v tom, že si hrají (role není sama o sobě hrát si, neboť Pilát si nehrál na místodržícího a kdyby si hrál na místodržícího, byla by jeho role jiná) na to, že vědí, co chce Bůh. To bylo třeba rolí farizeů (Ježíšovými slovy "obílených hrobů"), kteří si nevšimli, že ten Bůh, jehož vůli údajně znali, se vtělil do jejich světa, ve kterém jim překážel natolik, že donutili Pilát, aby ho nechal popravit.

Vzít tenhle příběh vážně, znamená, že pocítíme údiv a zděšení z pouhých rolí, neboť role mohou vést ke slepotě a de facto k opaku toho, co hrajeme. Věčnost totiž nemůže být garantem naší zabydlenosti, našeho poklidu, našich rolí, naopak strhává je z nás a obnažuje naši nahotu. Tak Bůh vehnal Abrahama do neznáma, vzal mu domov, jistoty, srozumitelný svět minulosti a vedl ho do jakési nové země zaslíbené. A stejně tak Josef s Marií nemohli hrát běžnou roli rodičů s dítětem: byli divní, měli se přece stát rodiči vtěleného židovského Boha -- takovou roli před nimi nikdo neměl.

To není sezení u stromečku, jako sedí každý jiný v okolí, a opakování týchž zvyků jako dělá každý jiný v okolí, naopak je to tak výjimečná, absurdní, nepochopitelná situace, že člověka dělá nahého, jedinečného, bez rolí, za které by se mohl skrýt. Musí být před Bohem on sám. V čem je člověk vlastně jedinečná bytost? Ve svých rolích? Miluje ho Bůh pro jeho role, nebo pro něho samotného? A co zůstane ze všech rolí před Bohem u Posledního soudu? To jsou fascinující otázky, které brát vážně, znamená opravdu věřit v Boha, nikoli to hraní role "věřícího", který má svůj list pouček a informací k odříkání a své zvyky k dodržování.

0
Vytisknout
5108

Diskuse

Obsah vydání | 23. 12. 2013