Polemika tradiční a nové levice

Dialog o levicových rozcestích dneška

2. 8. 2013 / Radek Mikula, Michael Kroh

V druhé polovině června jsme oba shodou okolností ve stejné době publikovali statě ZDE ZDE ZDE, které se dotkly sporu mezi tzv. "tradiční" a "novou" levicí. Vyměnili jsme si následně názory i prostřednictvím emailu a vznikl nápad tuto korespondenci v upravené formě zveřejnit, protože by mohla napomoci ke vzájemnému pochopení a akční spolupráci v politicky vyhrocené době. Cíl je totiž společný, jen prostředky se někdy liší, což lze vyčíst i z textu emailové diskuse. Obsahem diskuse jsou jen vybrané otázky, ale autoři vyjadřují připravenost v dialogu, který není v žádném případě "dialogem hluchých", i v budoucnu pokračovat. Je to určitě lepší, než si vzájemně nadávat na facebooku a podobných fórech.

Radilkální demokracie a socialismus

Michael Kroh (dále jen MK): Měl byste si, pane Mikulo, uvědomit, že být radikálním demokratem není totéž co být sociálním demokratem či socialistou - jinak by ta přízviska byla synonymem a to nejsou. Sociální demokrat může být i radikálním demokratem a sdílet s ním hodnoty, nemůže však přijmout redukci vymezení levicovosti na pouhý "humanrightismus" havlovského typu, snad jen s větším akcentem na sociálno.

Radek Mikula (dále jen RM): To je zcela přesné.

Závěr: Zastánci tradiční i nové levice se shodli. To může mít pro další případnou spolupráci těchto dvou proudů v levicové části politického spektra klíčový význam.

"Dienstbierovci" versus "zemanovci"

MK: Umanutý boj "dienstbierovců" proti Zemanovi a jeho stoupencům, motivovaný snahou ovládnout ČSSD (na FB se objevuje hodně výzev k vylučování apod., za které by se nemohl stydět ani Vasil Bilak blahé paměti), je škodlivý pro sociální demokracii i pro levici vůbec.

RM: Uměřenosti není nikdy dost. Vedení soc.dem. je pod tlakem a chová se trochu podrážděně. Nelíbí se mi to stejně jako Vám, ale chápu ho. Poněkud se mi ale zdá, že Vám činí potíže chápat politiku takovou jaká je. Tedy jako střet názorů a zájmů. Já naopak Zemanovi a jeho věrným snahu po ovládnutí ČSSD nevyčítám. To neznamená, že jí nevnímám jako nebezpečí.

MK: Nebylo by opravdu lepší, kdybyste budovali tento radikálně demokratický proud mimo ČSSD, nač tuto tradičně levicovou a socialistickou stranu vůbec potřebujete?

RM: Já ovšem nemohu mluvit za okruh politiků, ke kterému mě přičítáte. Pro mne sociální demokracie představuje nejefektivnější politický nástroj pro prosazování svobodnější a zároveň spravedlivější společnosti. K tomu je, i když nikoli nezbytně, zapotřebí i její levicová, socialistická a v neposlední řadě i demokratická tradice.

MK: Nebudu asi bohužel daleko od pravdy, když si dovolím zaspekulovat, že odpověď na tuto otázku se skrývá v neschopnosti "moderní intelektuální levice" něco hmatatelného zorganizovat. To je skutečně asi frustrující, ale mělo by to všechny ty chytré lidi vést k přemýšlení, zda nejsou příliš odtrženi od reálného života řadových, neprivilegovaných občanů. Humanistické ideály jsou krásná věc, ale někdy je třeba zcela nehumanisticky bouchnout do stolu, přesunout se z intelektuálních kaváren do hospod nižší cenové kategorie a "ušpinit" se spoluprací s "neintelektuální levicí".

RM: To máte někdy tak trochu jako když uvidíte zmořeného člověka, jak s největším vypětím řeže dřevo tupou pilou. Poradíte mu, aby si jí nabrousil. On vám pak vynadá, že místo, abyste mu pomohl s přípravou paliva, když je zima už tak blízko, tak si vymýšlíte nějaké nesmysly o broušení, na které on vůbec nemá čas. Podobně, jak se obávám, pro Vás důraz na přímou demokracii nebo antiautoritářské principy představuje jen "odtržení od reálného života řadových, neprivilegovaných občanů". Já namítám, že pokud demokracie přestává fungovat, řešením je více demokracie, a ne "všechnu moc spasiteli". Karel Marx a Bedřich Engels svým výrokem: "Osvobození proletariátu musí být jeho vlastním dílem" věru neměli na mysli, že by mělo být vlastním dílem Miloše Zemana.

Viz: K. Marx, Všeobecné stanovy a organizační řád Mezinárodního dělnického sdružení; Stanovy a organizační řád Mezinárodního dělnického sdružení; B. Engels, Předmluva k německému vydání Manifestu Komunistické strany z roku 1890 (K. Marx-B. Engels, Spisy 17, Praha 1965, s. 484---500; Spisy 16, Praha 1965, s. 568---572; Spisy 22, Praha 1967, s. 89---96).

MK: Prezident svým rázným, ještě stále v rámci ústavy se nalézajícím postupem, odstavil minimálně na čas od moci vládu, která asi ani ve Vašich očích nebyla populární. Místo, abyste mu za to poděkovali a byli vděčni, nadáváte na něj, jako by to, co udělal poškodilo levici a občany této země.

RM: Co bylo skutečným cílem prezidenta, nevím. Dost možná snaha předvést zbytečnost blížících se sněmovních voleb i sněmovny jako takové. Záchrana přece přichází z Hradu. Děkuji, nechci. Za nevděčnost se omlouvám.

MK: Namísto spojení a spolupráce objektivně rozbíjíte levici, jen proto, že nechápe váš nepřekonatelný intelektuální přístup a nezvolí do čela Jiřího Dienstbiera či někoho podobného.

RM: Tuto citově zabarvenou větu byste nenapsal, pokud byste byl ochoten analyticky zkoumat levicovost prezidentského tábora. Vzpomeňte na nedávnou minulost: nebyli jsme to my, kdo si v září 2000 připíjel s představiteli nadnárodní finanční oligarchie a nebyl to Miloš Zeman ani jeho kumpáni, komu ve stejnou dobu na policejních služebnách vyráželi zuby. Jestliže V. I. Lenin napsal "Ruský lid nepotřebuje pomoc absolutistické vlády a jejích úředníků, ale osvobození od jejich útlaku." (Návrh programu sociálně demokratické strany, 1895), tak dnes lze doplnit, že český lid nepotřebuje pomoc autoritářského prezidenta, jeho technokratů a průmyslových lobbistů.

MK: Neříkám, že zvolený prezident je ideálním vzorem levicovosti. S některými jeho názory nesouhlasím. Byla to však ve stávajících podmínkách jediná možnost, jak zvolit nepravicového prezidenta. Bylo by proto dobré, kdybyste potlačili emoce a více přemýšleli. To platí samozřejmě obecně, tj. i pro druhou stranu sporu.

RM: K tomu nám všem dopomáhej Pán Bůh, dodávám bez ironie.

Závěr MK: Nezdá se, že by ve strategických otázkách byly nějaké zásadní rozpory. Pokud se zklidní situace a započne plodný dialog, může dojít i ke shodě v otázkách taktiky. Je přirozené, že mladší generace je radikálnější než starší, má však méně zkušeností a neměla moc možností osvojit si organizační um. Myslím si, že by měla také pojímat problémy více v historických souvislostech a uvědomit si, že v Německu i Rakousku jsou odlišné poměry a nelze jen mechanicky přejímat vzory od našich sousedů. Tím základním rozdílem není ani tak výše mezd a životní úroveň, ale skutečnost, že tamní pravice na základě vlastních zkušeností i z období nacismu akceptovala většinu zásadních sociálních požadavků levice a že tudíž se sociální demokraté profilují hlavně na tématech rozvoje občanských práv, ekologie, kultury atd. U nás je však pravice stále ještě v situaci jakési "prvotní akumulace kapitálu", tj. svým myšlením až o dvě století zpátky a nezřídka inklinuje v daleko větším rozsahu než kdekoli jinde i ke krajně pravicovým, libertariánským a individualistickým přístupům (například filosofii Ayn Randové či různým koncepcím amerického neokonzervatismu). Proto není boj za všeobecnou akceptaci společenského uspořádání v podobě sociálního státu ještě vítězně ukončen a ani "moderní" levice jej nemůže nechat pouze odborům. Čas mladé levice jednou přijde. Pokud se její protagonisté oprostí od jistého intelektuálního snobismu, dokáží komunikovat i s méně vzdělanou částí veřejnosti a kromě pro mládež tradiční diskontinuity budou schopni navázat i na historické tradice dělnických a socialistických bojů za věci, které jsou pro nás již samozřejmostí (všeobecné volební právo, sociální pojištění atd.), o budoucnost se levice bát rozhodně nemusí.

Závěr RM: Sociální stát je základním cílem autentické levice. Přesto se právě levice může stát jeho největším nepřítelem. Paradoxně tím, že se příliš jednorozměrně soustředí na jeho prosazování a opomene ostatní stránky modelu spravedlivější společnosti. Výsledkem může být snížení sociální nerovnosti spojené s omezením váhy demokratických a humanistických principů, které nakonec povede k odsunutí a následnému potlačení dalších politických hodnot jako je např. svoboda. A výsledek? Vyprávěl se kdysi takový vtip:

"Co je to socialismus?

Trnitá cesta od kapitalismu ke kapitalismu...".

MK: Teď ovšem nemluvíte o socialismu, ale o režimu, který se k tomuto termínu hlásil, ale přitom jej křivil a objektivně diskreditoval. Jenže to už je téma na jinou debatu, takže zase příště.

RM: S Vaším popisem užití tohoto pojmu v uvedeném žertu lze souhlasit. V Britských listech se již opakovala debata nad správným terminologickým označením minulého systému, pro jehož sovětskou podobu např. Lev D. Trockij razil výraz "byrokratický absolutismus". Za podstatnější ale považuji, aby levice nebyla znovu vnímána jako bludička ukazující cestu do slepých uliček a především, aby se jí se svým historicky daným sklonem k autoritářství - dnes u nás v podobě technokratického pragmatismu - opět nestala. 

0
Vytisknout
4027

Diskuse

Obsah vydání | 5. 8. 2013