Mé mladé přítelkyni IV

23. 5. 2013 / Jiří Jírovec

Přítelkyně moje, když Jan Werich natáčel v roce 1968 pořad o Praze, vysvětloval, že to město má tolik podob, kolik v něm žije lidí. Byl to vlastně takový trik, který mu umožnil říkat, co chce, protože to pak byl jeho a jen jeho pohled.

Abys pořád nečetla jen moje texty, podívej se pro změnu třeba na dějiny v podání Jana Kristeka. Jeho pohled na minulost i současnost je mnohdy napadnutelný, ale ne tak úplně. Jako ženu by Tě mohl zajímat i problém, který podle jeho názoru mají muži díky klesající frekvenci heterosexuálního sexu.

Zajímavé jsou třeba i deníky Pavla Juráčka. Výtahy z nich jsou například ZDE Tento scénárista a režisér umřel v roce 1989, když mu bylo 54 let. Zase jiný pohled na svět.

To jsou také kamínky do mozaiky, kterou si jednou složíš sama. Ono jde nejen o to, jak se k informacím dostat, ale hlavně o odhad, čemu člověk vlastně může věřit.

Mnozí se často ani dozvědět nechtějí, pokud nová informace vyvrací jejich víru. Jan Čulík ve své kritice pravicových novinářů napsal :

Mám v současnosti v Praze jednoho svého britského postgraduanta. Tématem jeho výzkumu je život v Československu v sedmdesátých a v osmdesátých letech, Hovoří v ČR s mnoha lidmi, v Praze i mimo Prahu. Zřejmě to, co zaměstnanci pražských pravicových deníků jako Jindřich Šídlo málokdy udělají. Protože jinak by objevili to, co zjistí cizinec bez předsudků asi za pět minut.

Je to současně pravda a zároveň i nesmysl. K tomu, aby se člověk v cizí společnosti zorientoval někdy nestačí měsíce a nebo roky. Těch pět minut je přehnaná básnická licence.

Přítelkyně moje, onen postgraduant bez předsudků nemůže během pěti minut pochopit, že se život v Československu neskládal z černi komunistů a běli disidentů nad nimiž čněl jakýsi Václav Havel. Už jen proto, že cizinec bez předsudků je velmi vzácný druh. Podobně je tomu i s domorodci. Jinak řečeno, propaganda vítězí.

Uvedu Ti jeden příklad ze své kanadské zkušenosti. Naše maloměsto, Deep River, dělí Laurentian Hills na dvě vesnice, tedy Point Alexander a Chalk River. Obě komunity mají svou radnici a své starosty a radní. To vše pro necelých 8000 obyvatel. Mně, který přišel bez předsudků a snažil se pochopit, proč to tak je, když pro velkoměsta stačí jeden starosta, to nikdo nedokázal vysvětlit. Prý to má historické kořeny. Za těch 25 let, co tady žiju, jsem to nepochopil. Stejně tak nechápu, proč má Kanada deset provinčních premiérů, vlád a politiků. To je asi jedna vláda na 3.5 miliónů obyvatel.

U nás se situace komplikuje tím, že se vnímání naší historie nesmírně liší nejen mezi jednotlivými generacemi, ale i podle územních nevraživostí.

Během posledního století se odehrály dvě světové války, vzniklo Československo, došlo ke světové hospodářské krizi, díky Mnichovské dohodě se Československo rozpadlo, vznikl Protektorát Böhmen und Mähren a Slovenský štát, po válce nastoupila Studená válka, založená na nerealistických obviněních, že SSSR chce pokračovat ve válce, aby si podrobil zbytek Evropy. Na domácí politické půdě se pravice pokusila o minipuč, který skončil Benešovou a Masarykovou neochotou přijmout její plán na vyvolání vládní krize. Místo nových voleb došlo k Únoru 1948 a následným politickým a ekonomickým změnám. Po Stalinově a Gottwaldově smrti v roce 1953 a zejména po Chruščevově projevu na XX. sjezdu KSSS v roce 1956, začalo postupné uvolňování, které našlo svůj vrchol v šedesátých letech a v Československu vyvrcholilo Pražským jarem.

Dubčekovo vedení ovšem nedokázalo plácat bábovičky v rámci povoleného pískoviště a žilo v ilusi, že se jednáním ve vlaku v Čierné zdařile postavilo Kremlu. Velmoce ovšem mají na takovou věc jiný názor, což na jiném pískovišti zjistil jistý Manuel Noriega.

Pražské jaro na chvíli přežilo "bratrskou pomoc", ale pak následovala postupná výměna čelných politiků. S nástupem Husáka k moci došlo na počátku sedmdesátých let ke značně mýtickému normalizačnímu procesu. Pak přišla další vlna postupného uvolňování, v roce 1989 "samet" a po něm transformace ekonomiky.

Každá generace vnímala a vnímá zmíněnou historii jinak.

Moje maminka se narodila ve stejný rok jako Werich s Voskovcem (1905), vystudovala universitu a když přišel Hitler a s Mnichovem konec první republiky, bylo jí 33 let, během nichž mohla alespoň z části využít tehdejší svobodu a trochu cestovat po Evropě. Stejně starý dělník, byl-li postižen nezaměstnaností a bydlel kdesi v dělnické kolonii, mohl mít zcela odlišný pohled na tu část společnosti, jejíž ztvárnění obdivujeme u Oldřicha Nového. Dělnické děti se posléze dožily bytů první kategorie v Havlových králíkárnách, všeobecné lékařské péče a společenského uznání své práce.

Lidé narození na začátku 20. let se ještě nestačili pořádně rozkoukat a spadli do druhé světové války. Zase jiný pohled na život i na události kolem.

Můj ročník (1941-2) si válku v podstatě nepamatuje. Na základní školu jsme šli v roce 1948, kde jsme v relativním klidu přežili začátek padesátých let. Politické procesy šly mimo nás a spíš nás asi obtěžovalo náboženství, které bylo do páté třídy povinné. V rámci mé věkové kategorie se pohled jistě liší podle toho, zda ta či ona rodina byla postižena znárodňováním, združstevňováním a nebo v důsledku politického boje o moc.

Na střední školu jsme šli v roce 1956. Ta "moje" byla v Braníku, což bylo o jednu stanici tramvají blíž ke středu města, než jsou Hodkovičky. Bylo to ale pořád předměstí a tak nás učilo i několik profesorů, kteří byli z jakéhosi trestu přesunuti z centra do méně viditelné oblasti.

Musím připustit, že si nepamatuji žádnou snahu o politickou výchovu. Nevzpomínám si, že že bych byl býval v ČSM a že by ta organizace něco dělala. Hrál jsem v té době házenou a tak jsem se ve škole po vyučování neměl čas zdržovat. O politice se ve třídě příliš nemluvilo a vlastně jsme o sobě toho moc nevěděli. Teprve po letech jsem se třeba dozvěděl, že spolužačka Věra, která byla jednou z nejlepších ve třídě, byla jen tak tak připuštěna k maturitě, protože její tatínek byl vězněn za politickou činnost.

Během těch tří let došlo v naší škole k jednomu obrovskému průšvihu, který se s odstupem času jeví jako politický, přestože šlo o obavu matky jedné spolužačky o mravnost její dcery. Příběh, stojící v pozadí, se týkal týdenního zájezdu na hory. Poslední večer jsme v rámci oslavy přežití zpívali a předváděli různé scénky. Jednu z nich dalo dohromady několik spolužaček, které se za tím účelem oblékly do prostěradel. Tedy nejen do nich, takže nehrozila žádná mravní ani jiná úhona. Leč jedna z účinkujících zmínila netradiční oblečení doma a její matka spustila protestní akci. To mi řekla maminka po jedné třídní schůzce. Výsledkem stížnosti bylo, že angličtinářka Homolková a tělocvikář Vorel museli opustit školu. Nevím, jestli byl jejich trest přibarven politicky -- nabízí se zanedbání socialistické výchovy.

Přírodovědecká fakulta, na níž jsem studoval, byla z mého hlediska naprosto apolitická. Mluvím o nás, o studentech. Komunistická strana měla hlavní slovo při obsazování akademických funkcí, ale spíš zůstávala v pozadí. V ročníku nás původně bylo 100 a po různých reorganizacích nás promovalo asi 60. Z toho byli tři straníci, kteří ale těm ostatním nevadili a vstupem do strany se nevyřadili z naší společnosti.

Udělám krátkou odbočku ke kultuře. Na konci padesátých let začala vznikat malá divadla. Mezi nimi Zábradlí, Semafor a Činoherní klub. Vznikaly i rock and rollové kapely. To byla velká změna proti padesátým létům, kdy vlastně existovaly jen big bandy, z nichž nejpopulárnější byly orchestry Karla Vlacha, Gustava Broma, Vlastimila Kloce a Zdeňka Bartáka. V té době se chodilo na jejich koncerty tak, jako se dnes chodí na malé skupiny. Z těchto orchestrů se postupně odštěpovala menší tělesa, z nichž patrně nejvýznamnější byl Dixieland Ladislava Bezubky. Ze zahraničních orchestrů byl známý Kurt Henkels z Lipska.

Když jsme v roce 1964 absolvovali, začalo se uvolňovat i cestování. V roce 1968 jsme byli ve věku, kdy se zakládají rodiny a lidé se propracovávají k perspektivnímu zaměstnání. Mnozí v té době končili PhD (či kandidaturu, jak se tomu tehdy říkalo) a odjížděli na zahraniční stáže. Když jsem o tom před lety psal, našli se tací, kteří mě obviňovali, že to není pravda a že jsem bolševik.

Pokud vím, z naší fakulty odjeli jen z geologické sekce nestraníci jako Čepek, Pertold, Kratochvíl, Schröffel, Jelínek, Pačesová, Rieder, Adam, Přibil a já. To je jen několik jmen, která si po těch letech vybavuji.

K předcházejícímu odstavci bych měl dodat, že v šedesátých letech bylo běžné, že začínající vědci vyjížděli na zahraniční stáže. Před rokem 1968 se většinou vrátili domů. Ti, kteří emigrovali v roce 1968 se většinou velmi dobře uchytili, ačkoli byli "obětí" dnes pomlouvaného komunistického školství.

Musím dodat, přítelkyně moje, že geologie má proti jiným směrům, zejména humanitním, výhodu v tom, že se pracuje v terénu a kontakty, domácí i mezinárodní se daleko lépe navazují než jinde.

Jakkoli byly služební cesty do zahraničí schvalovány řadou instancí, zásadní rozhodnutí padala vždy na nejnižší úrovni. Tedy na úrovni, kde, stejně jako kdekoli jinde, často pracovala závist a nebo nedobrá vůle.

Odbočím k drobné příhodě, kterou popisuje Jan Werich. Jeho jeho divadlo mělo jet do Francie. Ale nejelo. Werich se doslechl, že se o to zasloužil E. F. Burian. Když Buriana konfrontoval, ten mu předvedl herecký výkon a se slzami v očích líčil, že by toho nebyl schopen. Nicméně Werich, který měl k některým ministrům přístup, se na to zeptal ministra kultury. Ten mu ukázal dopis, v němž EFB protestoval proti tomu, aby ABC na zájezd jelo. Výsledný zákaz nebyl dán ideologií, ale závistí. Je jistě snadné tvrdit, že komunisti nepustili Wericha do Paříže, ale pod slupkou najdeme něco jiného.

Když Ti dcera dovolí, opatři a přečti si trojdílnou korespondenci V+W. Je to historická mozaika sama o sobě, ale každý dopis je současně oknem do soukromí dvou zakladatelů Osvobozeného divadla.

Musíš ale být opatrná, protože československá pravice považovala V+W a jejich divadlo za šiřitele komunistické ideologie.

Nemyslím si, že závist je omezena jen na komunisty a jen na Čechy. Mně se stalo, že jsem byl šéfem laboratoře Adamem, nestraníkem, vytlačen z expedice do Mongolska. Prý nejsem typ pro pobyt v terénu (naprostý nesmysl) a tak se "obětoval" místo mě. V Kanadě mě Gwen Milton, vedoucí projektu na němž jsem spolupracoval, odmítla dát 100 dolarů na účast na jednodenním odborném semináři v Ottawě.

Můj manažer, Jack Cornett, ji podpořil nesmyslným tvrzením, že nemohu jet, protože moje přítomnost v Chalk River je nutná, kdyby došlo k nějakému problému. To byl nesmysl, protože moje funkce v případě havarie spočívala v tom, že jsem z jedné místnosti vytáhl na chodbu dvě krabice s materiálem, který by se případně z budovy evakuoval. Miltonová ovšem šetřila peníze na cestu do Austrálie, které se Cornett rovněž zúčastnil.

Naproti tomu, Mirko Vaněček, který byl na začátku roku 1969 ředitelem fakultního Ústavu geologických věd, mi na otázku, jestli mě pustí na rok do Kanady, když budu mít zvací dopis, odpověděl: "Jistě, my jsme rádi, když nám lidé cestují". Já jsem si tenkrát pobyt v Kanadě sjednával zcela mimo oficiální cesty a tak mě profesor Vaněček, podle současné klasifikace kurva bolševická, upozornil na to, že fakulta má seznam různých zahraničních stáží a že bych se na něj měl podívat, kdyby moje pozvání na kanadskou universitu nevyšlo.

Zcela jinou generaci představuje jistý Milan Kohout . Ve věku necelých 20 let na něj dopadla tehdejší normalizace, podobně jako kdysi Mnichov a válka na ročník 1920.

Ve dvaceti dvou letech podepsal Chartu 77. Nejspíš mu to přišlo stejně přirozené jako mé generaci její nepodepsání. V tom momentu, jakoby smazal svůj výkřik "zasraný komunisti", pronesený z balkonu (bytu svých rodičů). Podpisem se totiž připojil ke skupině v níž většinu tvořili právě ti lidé, které považoval za zasrané. Přesněji řečeno mezi bývalé komunisty, které smetl boj o moc. Moje generace s nimi naopak nechtěla mít nic společného a tak mezi svými známými neznám ani jednoho signatáře.

Kohout ovšem není typickým představitelem své generace. Právě naopak. Znelíbil se nejen předcházejícímu režimu, ale i tomu současnému.

Na opačném pólu proti němu totiž stojí "předčasní svazáci a komunisté" tedy ti, kteří v začátcích normalizace neodolali vábení ke vstupu do Socialistického svazu mládeže a KSČ samé a pak ti, kteří do KSČ vstoupili, když se členství pomalu přestalo brát jako symbol podpory Husákova režimu. Presidentský kandidát Jan Fischer (v KSČ 1980-9) to už bral pragmaticky -- šlo prý o kariéru. Jako by to kdy bylo jinak.

Normalizace byla do značné míry švejkovská. Nás nestraníků se nepříjemně dotkla ve své první fázi tím, že se součástí pracovního hodnocení stalo i prohlášení o souhlasu s bratrskou pomocí. To byla taková zvláštní věc: Najednou jsme byli žádáni, abychom podepsali názor s nímž jsme většinou nesouhlasili. A nejen to. Po návratu z "hodnocení" následovaly otázky na pracovišti, protože každý chtěl vědět, jak moc si kdo zadal.

Můj kamarád, Rudolf Přibil, byl jedním z mála z těch, kteří se odmítli vyjadřovat k politickým otázkám. To vzbudilo značný rozruch, protože fakulta potřebovala prokázat jednotu a on vyčníval jako rebel. Začali za ním začali chodit členové komise a nabízeli mu různé formulace s tím, že se jistě nějak dohodnou.

Jakmile byl stranický úkol ohledně prověrek odškrtnut, nastal na nestranické půdě klid. Pokud jde o KSČ, místní organizace přijala pár lidí. To patrně nebylo jednoduché, protože fakulta je na Praze 2, kde nebyl dostatek dělnických kádrů a příliv inteligence by narušil požadovanou rovnováhu.

Závažnější byla skutečnost, že se strana rozhodla posílit svoji (budoucí) vedoucí úlohu požadavkem, aby studium PhD (kandidatura) bylo spojeno s požadavkem členství ve straně. Pokud by se tak stalo, byly by všechny další stupně vědecké či akademické kariéry postupně obsazeny komunisty. Tato vize, stejně jako mnohé jiné, nakonec nefungovala, ale i tak vnesla neklid do řad nestraníků.

S obdobím normalizace je spojena epocha VUMLu -- neboli Večerní university marxismu-leninismu.

Mezi straníky a nestraníky existoval zvláštní vztah. Není pochyb o tom, že na fakultě měli straníci otevřenější dveře k akademickým funkcím i hodnostem. V době normalizace jsem v pracovně svého bývalého školitele Antonína Berky zahlédl plán osobního rozvoje tehdejších členů Katedry analytické chemie. Pamatuji si, že jistý Barek tam měl dopředu uvedené roky přibližné docentury a profesury s výhledem na vedoucího katedry. Na opačném konci archu bylo jméno Štulík, jehož kariéra vědeckého pracovníka končila červenou čarou.

Komunistická sviňárna, řeklo by se, ale oni v Barkovi odchytili nejen dobrého chemika, ale nepochybně, jak se později ukázalo, i docela schopného vedoucího katedry. Neznám Karla Štulíka tak dobře, abych mohl tvrdit, že on o funkce stál, omezím se na konstatování, že se po roce 1989 dočkal jak profesury i děkanství fakulty.

Nestraníci do svých řad absorbovali bývalé straníky, tedy lidi vyloučené či vyškrtnuté ze strany, takže nebyli zcela homogenní skupinou. Nám, minulostí neposkvrněným nestraníkům komunisté vlastně záviděli naši svobodu i to, že jsme nemuseli platit členské příspěvky a plnit stranické úkoly.

Nestraníci byli často pověřováni funkcemi typu brigádnického referenta. Když začal VUML, straníci ukládali povinnost jeho absolvování jako součást pracovního vývoje právě nestraníkům. Jim samotným se nechtělo. Tím se stalo, že několik mých známých se do VUMLu dostalo. Byla to samozřejmě otrava, ztratit jeden den každých 14 dní, ale vcelku se vyjadřovali pochvalně o informacích, které jinde nemohli získat. Teprve později došlo i na straníky, protože jejich neúčast patrně vzbudila pozornost a nastala opět doba hájení nestraníků.

Přítelkyně moje, protože Přírodovědecká fakulta byla poměrně malá, mnohé z toho, co píšu, není přenositelné jinam. To platí i o normalizaci, kterou jsem prožil na geologické sekci. Ta je do značné míry odlišná třeba od chemie, protože exkurse a práce v terénu přece jenom lidi sbližuje.

Václav Havel poslal v roce 1975 otevřený dopis Gustavu Husákovi . Podle mého názoru patří do kategorie, o níž Jan Vodňanský kdysi řekl, že se nedá určit, je-li autor ještě idiot, nebo již genius.

Havel mluví o strachu jako základnímu prvku fungování normalizované společnosti. Ve svém životě jsem se s tím, že se někdo bál setkal asi třikrát.

Poprvé nepřímo, když mi známá Kanaďanka, která pracovala v naší laboratoři, řekla, že by se na mém místě bála chodit na kulturní pořady v knihovně americké ambasády.

Podruhé v momentu, kdy mi můj manažer řekl, že pro mě nemá peníze a budu muset z Atomic Energy of Canada odejít. To bylo v mých 48 letech nepříjemné sdělení a vskutku jsem se strachoval o existenci své rodiny.

Třetí záchvěv strachu jsem vycítil z jednání svých kolegů na schůzích našeho oddělení, kde s přibývajícími ekonomickými tlaky ubývala ochota klást otázky. Zjevně si mysleli, že je nebezpečné, domnívat se cokoli (cituji Jiřího Suchého).

Nakonec jsem zbyl mezi těmi 30 lidmi sám, kdo se ptal. Ne snad, že bych byl zvlášť odvážný. To se jen ve mně projevilo dědictví Švejka -- měl jsem pocit, že stejně jako feldkurát Katz postrádal při kázáních polepšeného hříšníka, postrádal můj manažér postavu diskutéra.

Přítelkyně moje, přečti si toho Havla. Byl-li geniem, tak proto, že vlastně s předstihem kritizoval společnost, které o 15 let později prezidentoval. On to jistě, stejně tak jako většinu toho, co hlásal, tak nemyslel.

Napsal jsem, že současnou společnost charakterizuje faleš. Napadají mě ale i další nepřehlédnutelné prvky, například:

  • papouškování nesmyslů z hlav nových vzorů;
  • potlačování hrdosti nad dosaženým; a
  • nedostatek lidskosti.

Když jsem v ČT viděl pořad o návštěvách železné lady Thacherové v České republice, nemohl jsem uvěřit, jak někdo může kolem dokola pronášet fráze o svobodě, tržní ekonomice a o tom, jak kapitalismus obohacuje lidi. Klaus a Havel se k ní tulili jako vypadlí z Renčínova vtipu s podtitulkem ... mohu se u vás ohřát, z vás ta blbost přímo sálá.

Stejná ČT se nedávno dostala se svou retrospektivní sérií do roku 1958. Tehdy byla Světová výstava v Bruselu a Československo na ní bylo nesmírně úspěšné. Mělo vysoce oceněný pavilon, sklo, pověstnou restauraci a Laternu Magiku. Pořad ale vyzněl v tom smyslu, že to vlastně byla komunistická potěmkiáda. No dobře, když ale půjdeme o kousek hlouběji, zjistíme, že je nepřípustné poukazovat na úspěchy v minulosti. Lidé by se totiž mohli začít ptát, kam se podělo to, co jsme kdysi měli a uměli najednou nemáme a neumíme.

Přečti si, přítelkyně moje, co o pohledu na minulost říká Miroslav Polreich prostřednictvím citátu filosofa Karla Kosíka:

"Pražské jaro muselo být ve své době násilně potlačeno, dnes se musí bagatelizovat nebo pokrývat zapomenutím, klíčily v něm zárodky dějinné alternativy." Dovolím si jenom dodat, píše Polreich, že dnes smíme vídat každoročně v den výročí tanky, jezdící po Praze. Nic z myšlenek Pražského jara nebývá vyřčeno a statečná dřívější hlasatelka popisuje automaty za svoji hlavou, ale ideje, které hlásala, opomíjí.

Privatizačním hlupákům se podařilo zlikvidovat prakticky cokoli. Konec konců i tu původní nezadluženost. Teď prodali podstatnou část ČSA Korejcům. Za cenu poloviny tryskového motoru a nebo za sumu menší než je rozpočet podprůměrného klubu v NHL.

Jiný pořad se týkal postižených lidí. Za komunistů na ně byli, jak jinak, zlí. Propagandistická sláma čouhající z autorských bot byla tak trapná, že se jeden z diskutujících nakonec ohradil, že komunisté ty postižené přece nemučili, ale dokonce jim i umožňovali pracovat. To je pravda, tehdy existovala Drutěva -- což byl akronym pro Družstvo tělesně vadných.

Být tělesně postižený je mrzuté. Pravda je, že všude na světě trvalo dlouho, než byli vozíčkáři, či jiní postižení, bráni na vědomí. Srovnávat situaci roku 2013 s tím, co bylo před rokem 1989 je skoro směšné, protože se bývalé Československo příliš nelišilo od ostatního světa. Radostné ovšem není to, že současná vláda škrtá dotace právě pro ty současné dílny, v nichž postižení nacházejí určitý smysl života.

Nedostatek lidskosti postihuje nejen tělesně postižené, ale i důchodce a jiné, chudobě blízké skupiny obyvatel. Fascinuje mě, když policie obchází bezdomovce spící venku, aby zjistila, jestli jim není příliš velká zima a současně vyhání jiné bezdomovce z nádraží, aby svou přítomností nepopuzovali "slušné a spořádané" lidí. Spěchám dodat, že taková "řešení" nemáme z vlastní hlavy. Je to import odjinud.

Stejně tragické je, když asociál Nečas vykládá, že majetková přiznání (čti možnost odhalit zlodějny) jsou špatná, protože chudáci bohatí by byli byli zatěžováni administrativou. To samé platí třeba o ministryni Müllerové, která se rozplývá, když o jednu desetinku procenta klesne nezaměstnanost. To, že jich je skoro 600 000, jí na úsměvu neubírá.

Na závěr se ještě vrátím k Přírodovědecké fakultě. Přírodní vědy nebyly příliš oblíbeným oborem a tak se až tak nehledělo na třídní původ. V mém ročníku sice byla dcera železničáře Zdenka Janglová, ale i syn bývalého právníka, který nakonec skončil kdesi jako skladník, Ivan Jonáš, syn znárodněného lékárníka Ludvík Rybáček a třeba Veronika Lucká, což byla jedna z nejhodnějších a nejpřejícnějších žen, které jsem kdy potkal.

Byl jsem s ní na katedře analytické chemie a pak několik let, až do jejího předčasného odchodu ze světa, i v jedné laboratoři. Přišla z Košic z rodiny s nepříliš dobrým třídním původem, ale protože její otec zahynul za války, byla v kategorii dětí hrdinů obdarovaných sociálním stipendiem. Byla to žena Rudolfa Křesťana, reportéra z Mladého světa.

O rok níže studoval Václav Pačes, pozdější předseda České akademie věd. Toho prý nedoporučili na medicinu, a tak šel na rok kamsi do učení. Tím pro své děti získal dělnický původ, přestože byl synem znamenitého chirurga a sám vystudoval Přírodovědeckou fakultu. Pak vyjel na dva roky do USA a Kanady, vrátil se a svoje zkušenosti bohatě zúročil ve prospěch české vědy. Zmiňuji jeho případ jako doklad toho, že nic nebylo černobílé i toho, jak byl ten třídní původ nakonec formální.

Komunistická strana se v té době na fakultě příliš neprojevovala. Mohu-li zobecnit svoji zkušenost, tak zcela jistě ne vzhledem ke studentům. Mezi učiteli ještě dožívala generace šedesátníků, kteří v KSČ nebyli, pak čtyřicátníci, kteří začali bojovat o místo na slunci po únoru a pak několik mladších, kteří postupně nahrazovali ty odcházející.

Ti, tak zvaní "sekerníci", kteří z počátku padesátých let bojovali o pozice, postupem času "zmoudřeli". Jan Werich kdysi vykládal, že možná jednou budeme na Antonína Novotného vzpomínat v dobrém. Řekl, že se Novotný po roce 1960, kdy vyhlásil dovršení výstavby socialismu v ČSR a přidal do názvu další "S", uklidnil a přestal šťourat do věcí, kterým nerozuměl. To mělo značný dopad na klima té doby.

Příště něco o lidské blbosti a roku 1968.

0
Vytisknout
6556

Diskuse

Obsah vydání | 24. 5. 2013