Perspektivy západní společnosti v éře globalizace

24. 5. 2013 / Petr Sak

Fyzika hledá "teorii všeho", která by sjednocovala kvantovou teorii a obecnou teorii relativity. Domnívám se, že objektivně existuje zákon, který platí pro všechny roviny a jevy jsoucna. Určuje existenci a vývoj od celku vesmíru přes galaxie až po lidstvo a člověka. Existence jakékoliv entity je podmíněna existencí dimenze vyššího řádu, do níž je vnořena a z níž se zrodila.

Zákonitý je proto její soulad s touto, pro ní ontickou dimenzi. Pro planetu Zemi to je sluneční soustava a v dalším řádu mateřská galaxie Mléčná dráha. Pro jakoukoliv entitu flóry a fauny, včetně člověka a v úhrnu planetární život to je příroda, přírodní prostředí.

Součástí tohoto zákona je toleranční pásmo pro existenci a vývoj jakékoliv entity ve vesmíru. Při jeho překročení entita vybočí z evolučního proudu a octne se na slepé koleji. O takovém zákonu možná vypovídá antropický princip, podle něhož je člověk důkazem stávajícího vesmíru. Člověk mohl vzniknout a existuje pouze v tomto vesmíru a sebemenší odchylka v konstrukci vesmíru by existenci člověka znemožnila. Tedy jakoby již při vzniku vesmíru, v jeho projektu existovala latence života a člověka.

Vedle tolerančního pásma můžeme z dosavadního vývoje vesmíru vyvodit existenci směrování jeho vývoje prostřednictvím vznikání, zanikání a proměn jednotlivých entit tvořících totalitu jsoucna a sílu, která pohyb v daném směru umožňuje. Pro nám známý vesmír můžeme vyslovit hypotézu, že na hrotu evolučního pohybu je člověk a lidstvo. Pokud přijmeme tuto hypotézu a předchozí hypotézu o zákonitosti evoluce, nezbytně před námi vyvstanou dvě otázky. Jaké je toleranční pásmo lidstva a člověka a čím jsou definované jeho hranice? Jaké je směrování člověka, jaký je cílový stav lidstva?

Tyto otázky jsou bezpředmětné v rámci paradigmatu chaotičnosti a nahodilosti vesmíru. Pokud ale přijmeme hypotézu o řádu jako imanenci jsoucna, pak takové otázky smysl získávají. Kam má směřovat vývoj člověka, kudy se má ubírat jeho vývoj? Domnívám se, že v řetězci evolučních článků se lidstvo a člověk stává ontickou, "matečnou" entitou pro další evoluční vývoj, pro další kvalitu. Prostorem pro tento další evoluční krok se stává mysl člověka a cílem je kvalita vědomí. Snad nám tento cíl přibližuje jesuita T. de Chardin, domácí vězeň z rozhodnutí římskokatolické církve, svým pojetím bodu Omega, ke kterému lidstvo směřuje.

Jaká je stávající pozice lidstva, kam lidstvo směřuje a v jaké je poloze v rámci hranic tolerančního pásma? 1% světové populace, diskrétní elita, vlastní většinu bohatství světa. Tato skupina stále bohatne, zatímco většina populace chudne. Člověk byl degradován na úroveň nerostů, mluví se o nerostných zdrojích a o "lidských" zdrojích. Zdrojích čeho? Bohatnutí 1 % lidstva. Člověk a jeho rozvoj přestali být cílem, ale stali se prostředkem růstu bohatství 1 % světové populace. Ať deklarovaným či utajovaným cílem současného vývoje se stal růst zisku majetku jednoho procenta světové populace. Má snad narůstání počtu nul na bankovních účtech oligarchie být vyvrcholením něčeho tak fascinujícího a zázračného jako byl velký třesk, vznik planety Země, života a člověka? V zájmu něčeho tak ilusorního a obskurního jako jsou "virtuální nuly" na účtech finanční oligarchie se vedou války, vznikají hladomory, lidé (dokonce i děti) jsou nuceni k otrocké práci a k nedůstojným životním podmínkám a životnímu stylu. Místo rozvoje osobnosti svobodného člověka se stávají ve světovém měřítku z mas lidí nezaměstnaní, zbídačení a lidé bez domova, je masivně ničeno lokální a globální životní prostředí!

Jaká je příčina současné krize? Při jejím hledání se pohybujeme po řetězci ze sebe vyplývajících příčin, jako když ruce věřícího žmoulají kuličky růžence. Již T. G. Masaryk a po něm ikona českého podnikání Tomáš Baťa krizi moderní civilizace označili - jedná se o krizi mravní a spirituální. Mravní a spirituální úpadek však není v lidstvu rozložen rovnoměrně a také důsledky spirituálního úpadku mají pro lidstvo jinou závažnost. Diagnóza příčiny krize a její řešení jdou ruku v ruce. Kde se v lidstvu protínají maxima dvou jevů? Kde se nachází vrchol spirituálního a mravního úpadku a vrchol moci a vlivu na vývoj lidstva?

Jejich průsečík se nachází v jednom procentu populace tvořeném ekonomicko-finanční a politickou elitou. Tato elita nasměrovala vývoj lidstva do "pásma evoluční patologie" a stále ho tlačí k existenční hranici "pásma tolerance". Lidstvo se nachází v evoluční situaci podobné dinosaurům před jejich zánikem.

Finanční oligarchie, která způsobila dluhovou krizi, která se proměnila v krizi finanční a ekonomickou, když ne globální, tak určitě euro-americkou, vyšla z krize mocensky posílena a bohatší, než byla před ní.

Ekonomická mocenská elita ve své snaze ovládnout lidstvo a jeho vývoj postoupila o krok dále a po globalizaci ekonomiky usiluje o globalizaci moci cestou světovlády. Postupnými kroky jsou snahy o přímé převzetí moci svými exponenty. V řadě zemí však prozatím neuspěly. V Řecku, po pokusu premiéra dát občanům možnost se vyjádřit k řešení finanční krize formou referenda, musel premiér odstoupit a předsedou vlády byl jmenován Lukas Papademos (absolvent Massachusettského technologického institutu, člen Trilaterální komise, bývalý viceprezident Evropské centrální banky, guvernér Řecké centrální banky), který je zodpovědný za zfalšované ekonomické statistiky. Na základě tohoto podvodu bylo Řecko přijato do eurozóny. Stal se premiérem navzdory tomuto podvodu, anebo díky němu?

Itálii naordinovali premiéra Maria Montiho (absolvent Yale University, evropský komisař, předseda Trilaterární komise a člen Bilderbergu). Post premiéra si nedokázali dosazení úředničtí premiéři Lukas Papademos a Morio Monti udržet a po volbách odešli, zatímco v českých presidentských volbách exponenti finančního kapitálu (J. Fischer a V. Dlouhý) ani nepřišli.

Evropská integrace se rozvinula jako zákonitý historický proces, přesto to neznamená, že cokoliv co se děje ve jménu této integrace je správné a že ten, kdo kritizuje evropskou realitu, je jejím nepřítelem. Ne kritici, ale bruselská politická a byrokratická elita jsou největší hrozbou evropské integrace. Na to upozorňuje jedna z největších žijících intelektuálních autorit západní civilizace, filosof a sociolog J. Habermas.

Tento sociální myslitel kritizuje evropské lídry za to, že převzali moc z rukou lidí, za něž rozhodují. Habermas v nové knize "Zur Verfassung Europas" (2011; česky K ustavení Evropy, 2013) popisuje, jak jsou státy řízeny trhy, jak evropské špičky ovlivňují sestavování vlády v Itálii nebo Řecku a jak to, co na Evropě tolik miluje a brání, je jednoduše postaveno na hlavu. Moc by se podle něj měla vrátit zpátky do rukou lidu. Proto se zúčastnil debaty o stavu Evropy v pařížském Goethe Institutu a pro list Frankfurter Allgemeine napsal článek o cynismu evropských politiků, kteří se odvracejí od evropských ideálů. Naléhá na to, aby všichni pochopili, jak vážné rozhodnutí před námi stojí. Evropský projekt už nemůže pokračovat v módu "elity". Zatímco Evropský parlament má minimální vliv a Evropská komise neodpovídá za to, co dělá, Evropská rada je díky Lisabonské smlouvě v centru všeho a tvoří politiku, aniž by k tomu byla oprávněna. To je "anomálie", tvrdí Habermas "poslední Evropan", jak jej nazval Georg Diez v článku pro Der Spiegel.

Zneužívání Evropské unie pro vlastní egoistické cíle bruselskou politickou elitou kritizovala i velká osobnost evropské integrace J. Delors. Mravní vyhořelost elit ilustruje stav, kdy ředitelka MMF Christine Lagardeová, která nabádá a tlačí ke zvyšování daní a ke škrtům v sociálních výdajích států, sama ze svého platu, který svou výší a nepodložeností připomíná spíše korupci, neplatí daně.

O spirituální krizi západní civilizace svědčí také stav instituce, která má v západní civilizaci na spiritualitu licenci. Poprvé od 14. století odstoupil papež římskokatolické církve s formálním zdůvodněním stářím a úbytkem sil, což se ovšem v minulosti týkalo téměř všech papežů. V živé paměti máme Jana Pavla II. - cožpak ten byl zdravější, mladší a měl více sil než Benedikt XVI.? Zpoza mediálního pláště se však vynořují reálnější důvody. Mediální aféry o sexuálním zneužívání dětí katolickými kněžími i snahy o utajení kriminálních a morálních poklesků nejen jedinců, ale i institucionální církve. Z šera vatikánských krypt se vynořují praktiky vatikánské banky, včetně praní špinavých peněz a podezřelých operací. S tím je v souladu chování českého katolického kléru kolem získání majetku postupy se souhrnným označením "církevní restituce". Jak je vidět, nic není římskokatolické církvi tak cizí, jako varování Ježíše: "Snaze projde velbloud uchem jehly než bohatec do království nebeského". Jde však vatikánské a katolické elitě o království nebeské? O tom vypovídá i to, co církevní představitelé považují v historicky jedinečné události volby papeže za důležité pro mediální svět, jehož se stala církev součástí. A tak se dovídáme, jaká roucha bude emeritní papež nosit, a že nebude mít na nohou ne červené, ale hnědé boty.

Je až příznačné, jak Vatikán připomíná Jeruzalém v době života Ježíše. Katolická elita ve Vatikánu se dostala do pozice jeruzalémského sanhedrinu, jehož mocenské a ekonomické zájmy Ježíš ohrožoval. Vatikánská banka naplňující pochybnými praktikami zájmy kardinálů a dalších členů vatikánské elity, předvádí v moderní podobě novozákonní "kupčení v chrámu", které je  událostí, v níž se Ježíš vymezil vůči pokleslé podobě jeruzalemského judaismu, zatímco současným kupčením vatikánské banky se vatikánský klérus vymezuje vůči Kristu.

Při pohledu zpět vidíme, jak temné a nelidské bylo 20. století a jeho vrchol 2. světová válka. Jsme zvyklí vidět příčinu ve špatném versailleském míru, tlačícím svými podmínkami Němce za hranice možné existence, a také sociální a ekonomické poměry velké hospodářské krize, které vytvořily podhoubí pro nástup Hitlera k moci. Ovšem zapomíná se na podporu elit, a to nejen německých, které vzestup nacismu a Hitlera k moci financovaly. Ti viditelní váleční zločinci byli souzeni v Norimberku, zatímco ti skrytí byli po válce ještě bohatší než před válkou. Pohled do historie je poučný i pro současnost. Ekonomickopolitické elity nejenže problémy neřeší, onz jsou za ně dokonce odpovědné jako jejich tvůrci.

Také u nás neústavní rozbití Československa a následný vývoj jsou dílem tehdejších i současných elit, stejně jako hluboký stav sociální anomie, vytunelování národního bohatství, vyvlastnění českého podnikání ve prospěch zahraničního kapitálu,  mravní a ekonomický marasmus a vytvoření dluhu ve výši téměř dvou bilionů korun.

Globální oteplování, ekonomická či finanční krize, vyčerpání zásob ropy, populační vývoj, islám či jiná náboženství - to nejsou skutečné příčiny krize. Skutečnou příčinou je prosazování zájmů ekonomicko - finančních a politických globálních elit (a jejich regionálních a národních spojenců) a způsoby jejich reprodukce. Jejich světové vůdcovství, jež získalo rysy evoluční patologie, je zavedlo již tak daleko, že nejsou schopny změnit východiska, cíl ani cestu. Naděje pro lidstvo je pouze mimo vedení těmito elitami.

Článek byl zpracován pro revue Prostor, jako reakce na otázky redakce. Redakci byl odevzdán 13.3.2013 a publikován v dvojčísle 97/98. V  BL je publikován v původní podobě před redakční úpravou.

0
Vytisknout
8193

Diskuse

Obsah vydání | 27. 5. 2013