Skrytý boj o Národní galerii: co spojuje pátera Daniela Hermana a Jiřího Fajta?

27. 5. 2013 / Štěpán Kotrba

Když se 17. května letošního roku dostalo nedopatřením (resp. negramotností) jedné úřednice ministerstva kultury na veřejnost složení další „tajné“ ministerské komise pro výběr generálního ředitele Národní galerie v Praze, na ministerstvu jistě nezavládla žádná velká radost. Ještě menší radost mají určitě elitní hráči této zákulisní hry. Protože skrytý boj se stává věcí veřejnou. Jde o miliony. A o českou uměleckou historii. Zda skončí v rukou veřejných galerijních institucí, v rukou církve, nebo v trezorech spekulantů.

Národní galerie se vcelku oprávněně bojí, že přijde o obrazy. Nyní už je vcelku narýsovaná podoba majetku, o který patrně začnou žádat církve po „vyrovnání“ se státem. Dalším důvodem je, že obchod s moderním českým uměním nabírá na obrátkách. Štýrského Cirkus Simonette byl 23. dubna 2006 v aukci prodán za 8,6 milionu Kč, čímž byl překonán dosavadní rekord částky za české dílo. Řadu děl starých mistrů i modernistů, která se dostala různým způsobem do soukromých rukou v uplynulých letech, by jejich majitelé rádi vyvezli do zahraničí, ale brání jim v tom nechuť znalců podepsat vývozní povolení. Národní galerie je současně znaleckým ústavem, který je oprávněn dávat kulaté razítko na vývoz uměleckých památek.

Po prozrazení složení „tajné“ ministerské komise se ukázalo, že tento orgán, skládající se dílem z osob úctyhodných, dílem poněkud méně úctyhodných, nerespektuje prakticky žádný kompetenční klíč, jaký naopak důsledně respektovala původní Komise pro otázky galerií zřizovaných ministerstvem kultury, kterou založil ministr Jiří Besser.

V navrženém mimořádném poradním sboru ministryně Aleny Hanákové (TOP09), jehož první zasedání je naplánováno na 4. června 2013, například nejsou zastoupeni reprezentanti žádného ze stavovských sdružení historiků umění či profesních organizací zaměstnanců muzeí a galerií, což vzhledem k tomu, že Národní galerie v Praze patří mezi nejvýznamnější zaměstnavatele v oboru, nepochybně vyvolá protesty ze strany těchto organizací. Tuto starost však s radostí přenechám Uměleckohistorické společnosti, Asociaci muzeí a galerií a Radě muzeí a galerií, neboť péče o zájmy jejich členů je na nich samotných.

Od roku 1980 „kulturní“ redaktor Práva Peter Kováč, který se v roce 2012 autorsky podílel na na dodnes nevydaném katalogu výstavy Europa Jagellonica, se mýlí, pokud se domnívá, že zveřejnil skutečné složení komise. Jedna osoba ze sestavy je ve skutečnosti jen doručovací adresou. Jana Pelouchová z Muzea Kampa pouze zajišťuje elektronickou poštu pro skutečně nominovanou členku komise Medu Mládkovou.

Ale i zbytek komise je zajímavý... Lubomír Slavíček z Masarykovy univerzity v Brně, Michal Stehlík z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, ředitelka Galerie hlavního města Prahy Magdalena Juříková, Jana Pelouchová z Muzea Kampa, historik umění Petr Wittlich z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, historik umění Karel Srp, Magdalenou Juříkovou vyhozený z Galerie hlavního města Prahy, a publicistka Lenka Lindaurová, šéfredaktorka Artservis a předsedkyně správní rady Společnosti Jindřicha Chaloupeckého, která spolupracuje na programu podpory mladých umělců v zahraničí s Českými centry, placeným ministerstvem zahraničí předsedy TOP09 Karla Schwarzenberga.

Ti na odstřel a ten černý vzadu

Komise má údajně rozhodovat o výběru pouze mezi dvěma nikým nejmenovanými a nikým nenominovanými kandidáty: Jiřím Fajtem a Markem Pokorným. V kuloárech se však špitá, že celá výběrová komise je jenom kouřovou clonou, která má umožnit jmenování předem vybraného vítěze, totiž Jiřího Fajta. První problém na této cestě se však skrývá už v samotném složení komise. Ať už je navrhoval ubohé ministryni kdokoliv, udělal jí medvědí službu.

Působení Jiřího Fajta je už veřejně známé.

16. 4. 2010 Štěpán Kotrba: Čert na zdi a Fajt v Národní galerii ZDE

8. 4. 2010 Štěpán Kotrba: Povodňový tunel, drzost a krátká paměť Jiřího Fajta ZDE

Jmenování přinejmenším dvou osob je snadno zpochybnitelné. Proti účasti Medy Mládkové v této komisi hovoří hned tři věci:

  1. Meda Mládková se (doufejme) letos 8. září dožije záviděníhodných 94 let. Je to jistě požehnaný věk, ale má svá úskalí. Nejsem nekritickým příznivcem katolické církve, ale respektuji skutečnost, že některá její opatření jsou racionální. Podle Apoštolské konstituce papeže Jana Pavla II. ze dne 22. února 1996 Universi Dominici Gregis nemohou nového papeže volit kardinálové, kteří dosáhli věku osmdesáti let. Asi nikdo nebude podezírat římskokatolickou církev z přepjatého modernismu, z nedostatku historických zkušeností a z diskriminace na základě vysokého věku - ageismu. Dokonce i tato ultrakonzervativní instituce ovšem dnes již bere na vědomí, že úsudek lidí nepochybně vzdělaných, zkušených a úctyhodných může být ve vysokém věku poněkud zavádějící. Jestliže se tímto pravidlem řídí konkláve, možná by ho mohla vzít v úvahu i ministryně kultury.
  2. U člena podobné komise se jaksi automaticky předpokládá nezaujatost a objektivita. Jestliže se některý člen podobného sboru veřejně vyslovuje pro některého z potenciálních uchazečů a píše či alespoň podepisuje články na jeho podporu, jako byl článek Medy Mládkové v deníku MfDnes Galerii má vést Fajt, měl by být apriori vyloučen z podobného sboru pro evidentní podjatost. „Jiří Fajt je systematik, snad proto, že kromě dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy získal předtím ještě titul inženýra. Spojuje tak cit pro umění s racionálním přístupem. O jeho zájmu o tuto instituci svědčí i fakt, že se již dvakrát zúčastnil výběrového řízení na místo generálního ředitele Národní galerie v Praze,“ napsala ta nebohá žena.
  3. Člen podobného sboru by neměl být ve střetu zájmů, který je v daném případě evidentní. Muzeum Kampa v současnosti připravuje výstavu děl Gustava Klimta a doufalo, že mu Národní galerie půjčí (vedle údajně asi desítky dalších Klimtových děl, které podle mínění zasvěcených úředníků ministerstva kultury Národní galerie Muzeu Kampa zapůjčí bez problémů) také slavný obraz Panna. Toto plátno velkých rozměrů však Národní galerie nepůjčuje na žádné výstavy, neboť se jedná o vzácně dochované dílo bez výraznějších restaurátorských zásahů, které by transport mohl ohrozit. Je veřejným tajemstvím, že paní Medě Mládkové jeden z uchazečů – neuchazečů plánovaného výběrového řízení – neřízení přislíbil v případě svého vítězství zapůjčit, a to bez ohledu na stanovisko restaurátorů a možné poškození jednoho z nejvzácnějších obrazů se sbírek Národní galerie vůbec. Už z toho titulu, že Muzeum Kampa vede na ministerstvu kultury spor s Národní galerií o tuto zápůjčku, by měl automaticky zástupce Muzea Kampa z členství v poradním sboru k výběru nového ředitele Národní galerie vyloučit.

Věk Medy Mládkové je možná pro její účast v poradním sboru ministryně pro výběr nového šéfa Národní galerie limitujícím faktorem. O její podjatosti a o tom, že z hlediska účasti ve výše zmíněném procesu výběru nového ředitele Národní galerie je Meda Mládková v zjevném střetu zájmů, není pochyb. Přes tyto skutečnosti však nelze pochybovat o tom, že jako sběratelka a galeristka světového renomé má nebo měla k podobnému angažmá jistou odbornou kompetenci. Další z členů komise, doc. Michal Stehlík, děkan Filozofické fakulty v Praze, však je v tomto kontextu osobou, která do výběru ředitele Národní galerie vstupuje již potřetí, a to bez jakékoliv odborné kompetence, zato s ničivými důsledky, které jeho personalistické pokusy zanechaly už ve dvou institucích.

V roce 2010 byl Michal Stehlík členem první komise, která měla vybrat nástupce prof. Milana Knížáka na postu ředitele Národní galerie. Zúčastnil se tehdy na na manipulaci, jejíž mechanismus jsem rozkryl v seriálu První dějství frašky o Národní galerii: výběrové řízení na generálního ředitele jako druhořadá komedie, Druhé dějství frašky o Národní galerii: Jak zkušeně a profesionálně pouštět žilou národnímu kulturnímu stánku. Předčasně prozrazená manipulace způsobila, že byl ministr Jiří Besser nucen toto výběrové řízení po čtyři měsíce trvajících tahanicích 12. srpna 2010 zrušit. Kdyby nezrušil, byl by sám sebevrah. Spolu s absencí odborné kompetence historika umění či galeristy by sám tento důvod dnes měl stačit na to, aby byl Michal Stehlík z poroty dalších kol výběru ředitele Národní galerie vyloučen. Jenže personalistická kariéra Michala Stehlíka se zdaleka neomezovala jenom na Národní galerii.

Válka o Žáčka aneb „až na dno zrady“

Prakticky paralelně s prvním výběrovým řízením na ředitele Národní galerie totiž Michal Stehlík figuroval jako člen Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) ve frašce, spojené se zvolením a následným odvoláním historika Jiřího Pernese do čela tohoto ústavu, kde nahradil Pavla Žáčka. Připomínám, že Jiří Pernes byl ředitelem ÚSTR přesně jeden měsíc a 1. dubna 2010 byl po neuvěřitelné mediální štvanici odvolán pro údajné plagiátorství. Stručnou historii celého případu se zaměřením na Stehlíkovu roli v něm výstižně popsala Jana Dědečková, Stehlíkova iniciativa je dokumentárně podchycena v Deníku Referendum. Celá věc měla jenom jednu chybu: ukázalo se, že obvinění Jiřího Pernese z plagiátorství bylo neoprávněné, jak se lze dočíst třeba v týdeníku Týden. Konstatovala to veřejně Komise pro etiku vědecké práce Akademie věd České republiky. Protivníci na Pernese, který byl kdysi členem ODA, alespoň některé osoby z ÚSTR vyhrabaly „kompro“, že byl kandidátem tajné spolupráce s StB. Smůla je, že kandidáti nevěděli, že je tajní „loví“, a proto byla kategorie D vyškrtnuta i z lustračního zákona. Na kyblík novinářského hnoje to ale stačilo.

Síla „osobností“

Náhoda je mocná čarodějka. Několik dní poté, co 12. srpna 2010 ministr kultury Jiří Besser (TOP 09) zrušil první výběrové řízení na ředitele Národní galerie, které mělo najít nástupce prof. Milana Knížáka, Jiří Fajt poskytl „investigativní“ rozhovor Janu Němcovi pro Aktuálně, ve kterém naznačil, že Hra o národní galerii pokračuje. Zveřejnil svůj projekt, se kterým „zvítězil“. Co ale Fajt neřekl?

Právě téhož dne (12. srpna 2010) byl za Stehlíkovy aktivní účasti do čela ÚSTR zvolen nedávno neslavně odvolaný Daniel Herman. Kvalifikovaného historika Pernese tak nahradil bývalý propagandista biskupské konference a jeden z nejbližších spolupracovníků kardinála Miloslava Vlka s kontakty na mocné katolické hnutí fokoláre. Muž diskrétních kuloárních schůzek s politiky a muž temných výhrůžek, které jako vzkazy politikům posílali jeho „disidentští“ přátelé. Herman je přitom bohoslovec bez odborné kvalifikace řídit ústav, jehož důležitou součástí je Archiv bezpečnostních složek a posláním kvalifikované zpracování důležité etapy českých moderních dějin. Pokud kvalifikací řízení historického ústavu není, že Herman v letech 2005–2007 pracoval pro Policejní prezidium České republiky. Teprve nyní se však vynořuje dokument, na jehož základě zřejmě Rada ÚSTR o novém řediteli v srpnu 2010 rozhodla. Hermanův motivační dopis, prozrazující opravdu niterné pohnutky katolického bafuňáře a dávající nám nahlédnout do zákulisí jeho spaseníhodné duše. Rozhodně stojí za čtení. Jeho důvody jsou čistě ideové - - důležitost citlivého očištění naší historické paměti. Modleme se za něj. Nyní exšéf ÚSTR Herman vstupuje do KDU-ČSL. Chystá se na volby... Gratulujeme.

Daniel Herman: motivační dopis při konkursu na ředitele ÚSTR 12. 7. 2010PDF

Michal Stehlík mnoho nedá na písemné podklady. Už v době výše zmíněného prvního konkurzu na ředitele Národní galerie v dubnu 2010, zřejmě v okamžiku, kdy zjistil, že koncepce jeho favorita je poněkud slabší než některé projekty konkurenční, pronesl den před prvním zasedáním výběrové komise pro Radiožurnál nesmrtelnou větu: "Rozhodující není jenom dobrá koncepce, ale také síla osobnosti, která ji předkládá." Totéž zřejmě v Stehlíkově pojetí platí o vlastních životopisech a motivačních dopisech uchazečů: rozhodující je síla osobnosti.

Buďme spravedliví: Michal Stehlík pro Daniela Hermana nakonec nehlasoval. Vítězný uchazeč v tomto výběrovém řízení ovšem předložil vlastní životopis, v němž najdeme i tuto charakteristiku jeho odbojové činnosti proti zločinnému komunistickému režimu v roce 1983: „Pro ilustraci poznamenávám, že jsem s oblibou nosil do hodin občanské výchovy na Pedagogickou fakultu západní módní časopisy, které nám příbuzní zasílali, a dával jsem je prohlížet spolužákům. S radostí jsem pak zaznamenával, že zájem o západní zboží výrazně převyšuje zájem o výuku. Tato činnosti však neunikla pozornosti vyučujícího, který mi časopisy zabavoval a varoval mě, že mám vliv na třídu a že mé jednání bude mít kázeňský postih.“ Jako parodie ve stylu povídek Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna by to bylo velkolepé. Pokud ovšem někdo mohl 12. července 2010 předložit tento text jako vážně míněný v rámci výběrového řízení na ředitele jakéhokoliv vědeckého ústavu v této zemi, pak to mělo vést k jeho okamžitému vyřazení pro naprostou nesoudnost.

Michalu Stehlíkovi bylo v tu chvíli zřejmé, že udělal osudovou chybu a Daniel Herman není dobrou volbou. Svědčí o tom výrok, který pronesl pro zahraniční vysílání Českého rozhlasu: „Moji primární podporu neměl proto, že ústav je zároveň organizační složka státu - finance, rozpočet, dislokace budov... tam ten manažerský směr v tomhle ohledu jsem necítil tak silný. Jak říkám, protože jsem hlasoval pro jiného kandidáta, nemyslím si, že ta volba je zásadně špatná a nebylo to ani nějak polarizováno. Myslím, že se spíš volily koncepty a schopnosti." Jestliže ovšem tímto způsobem komentoval volbu Daniela Hermana profesionální historik Michal Stehlík, svědčí to přinejmenším o jeho pramalé akademické náročnosti, neřkuli o vysoké míře přizpůsobivosti názorů právě panujícímu rozložení politických sil.

Když k tomu připočteme jeho celkové dosavadní personalistické působení, měl by se rozumný sestavovatel jakékoliv výběrové komise ve vlastním zájmu panu Stehlíkovi vyhnout širokým obloukem. V obou výběrových řízeních na generálního ředitele Národní galerie v letech 2010 a 2011 však Michal Stehlík věrně podporoval Jiřího Fajta a tato skutečnost je evidentním důvodem jeho přizvání i do současného prapodivně složeného poradního sboru.

Cena zlata a krve

Na první pohled by se mohlo zdát, že se opakuje situace z jara 2010, kdy se část pražské výtvarné scény vehementně snažila prosadit Jiřího Fajta do čela Národní galerie jako symbol odporu proti Milanu Knížákovi. Bohužel, situace je možná mnohem horší. Pokud to mohu posoudit, představuje dnes Jiří Fajt jen figurku, která má zakrýt zcela jiné zájmy.

Pověst Jiřího Fajta jako vhodného kandidáta na pozici ředitele Národní galerie utrpěla od dubna 2010 závažné trhliny. Čerstvě jí neprospěl ani více než desetimilionový dluh, který Jiří Fajt zanechal na podzim loňského roku v GASKu po výstavě Europa Jagellonica, ani jeho ochota spojit se s firmou Diag Human a nepřímo podpořit její nároky vůči českému státu.

21. října 2012 spolupodepsali Josef Šťáva za firmu Diag Human SE a doc. Jiří Fajt sám za sebe návrh smlouvy, kterou rozeslali celkem šesti příspěvkovým organizacím Ministerstva kultury České republiky. nebylo nic menšího než souhlas firmy Diag Human SE s tím, aby doc. Jiří Fajt určoval, co může a co nemůže být v souvislosti s výstavou Europa Jagellonica v Polsku a Německu předmětem exekuce. Informaci včetně textu smlouvy přinesla i s jadrným komentářem Jana Dědečková na serveru Virtually.

Obsah konceptu smlouvy Jiřího Fajta s Diag Human ZDEZDEZDE

„Jiří Fajt zřejmě přehlédl okolnost, že by podpisem této nevinné smlouvy Česká republika via facti  uznala to, co celou dobu její zástupci popírají: že vůči ní má společnost Diag Human SE vymahatelnou pohledávku. V opačném případě by totiž podpis podobného dokumentu postrádal jakýkoliv smysl,“ napsala 29. 4. 2013 Dědečková.

K tomu lze dodat jediné: výroba důkazů proti České republice je svatým právem Šťávových právníků. Ale jen vlastizrádce nebo prodejný darebák takový dokument za český stát podepíše. A jen blbec si myslí, že se na to zapomene.

Proč vlastně je v současnosti takový zájem o urychlené obsazení postu ředitele Národní galerie? Výše uvedené naznačuje možný důvod, ve kterém jde o miliardy a zájmy Kalouskova přítele. Pokud by Fajt měl byť jen jeden den právo podpisu za státní organizaci, mohl by podepsat, nechat se poté odvolat a pak už by mohl jen čekat. Ale to je jen spekulace.

Nezasvěcenému pozorovateli mohou poněkud bondovské okolnosti zákulisních bojů o jednu ředitelskou židli přijít docela zvláštní. Každému musí být jasné, že pokud by ředitel nebyl vybrán na základě otevřeného výběrového řízení a většinového politického i odborného konsensu, vydrží na svém místě maximálně rok. Ředitele, na němž nebude široká shoda (a kandidát, který by takovou shodu za sebou měl, nyní není ve hře), nový ministr v létě 2014 nepochybně vystřídá někým jiným. Jenže podíváme-li se na věc z „obchodního“ hlediska, pak celá záležitost dostává zcela jiný smysl.

Zájmy Mládkové, zájmy Šťávy, zájmy pašeráků a zájmy obchodníků

V této chvíli další rozeznatelné stopy směřují dvojím směrem. Jedním z těch, kteří se intenzivně snaží o podporu Jiřího Fajta, je poslanec ODS Jiří Pospíšil, plzeňský JUDr. a mj. člen správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových, tedy Muzea Kampa. Neformální propojení obou institucí by soukromému Muzeu Kampa umožnilo využívat zápůjčky a další podporu z Národní galerie bez nějakého složitého zohledňování takových nepříjemností, jakými jsou třeba nesouhlasné restaurátorské posudky. To je ovšem také spekulace.

Nicméně svědčí minimálně o nepozornosti vedení Národní galerie, že poslanci Jiřímu Pospíšilovi dosud neodňala členství ve své vědecké radě. Mimo Fajtových výše popsaných přešlapů se jedná totiž o evidentní střet zájmů. Člen správní rady soukromé galerie nemá co pohledávat ve vědecké radě Národní galerie. Jednoho z těchto dvou angažmá by se tedy Jiří Pospíšil měl vzdát, a pokud tak neučiní sám, je pak na řadě iniciativa Národní galerie jako státní organizace. ODS není stát.

Druhá stopa je ještě mnohem toxičtější a bohužel dává smysl i v krátkodobé perspektivě. Vede totiž k Janu Třeštíkovi, bývalému řediteli GASK, který byl současně jednatelem a nyní je jedním ze dvou společníků soukromé Prinz Prager Gallery. K tomu Janu Třeštíkovi, jehož cestu do čela Národní galerie zhatila v lednu 2011 dnes už slavná pašerácká aféra. Pokus o nelegální vývoz Picassovy kubistické Sedící ženy vedl k Třeštíkovu pravomocnému odsouzení – podrobnosti laskavý čtenář nalezne v denním tisku, ovšem nikoliv k potrestání. Třeštíkův tehdejší problém spočíval v tom, že razítko GASK nedává nikomu oprávnění k vývozu uměleckých děl. Razítko Národní galerie však tu moc má. Spřízněná osoba ve vedení Národní galerie proto může mít i na pár měsíců cenu zlata. To je přirozeně jen další spekulace, ale existují bohužel silné indicie zpravodajského charakteru, které těmto spekulacím dávají podobu vážného a neopominutelného ekonomicky-bezpečnostního rizika pro tento stát. Třeštíkovu snahu ovlivnit výběr budoucího ředitele a jeho klíčového spolupracovníka naznačují i veřejné zdroje více než zjevně.

Podrobnosti příště...

0
Vytisknout
9212

Diskuse

Obsah vydání | 30. 5. 2013