Rozhovor s Přemyslem Janýrem

30. 5. 2013

V reakci na článek pana Přemysla Janýra jsem si s ním vyměnil několik emailů, jejichž obsah se ani tolik netýkal faktů v sudetoněmecké otázce, ale spíš otázkou, proč je tohle téma pro Čechy tak citlivé, a proč nejsme schopní tohle období a události reflektovat s chladnou hlavou a konstruktivním přístupem. Korespondenci předkládám s menšími úpravami a se svolením pana Janýra, píše Jindřich Chmelař.

JCH:

Dobrý den pane Janýre.

Děkuji za upozornění na článek. Musím bohužel přiznat, že v tématu druhé světové a poválečného dění nejsem moc obeznámen s fakty, ale jako celkem nejlogičtější vysvětlení toho, co se dělo po válce, je pro mne prostě touha po pomstě, zadostiučinění a spravedlnosti, které se chytli, jako ostatně vždy a všude, zlí lidé, hnaní nenávistí a vidinou beztrestného násilí a zbohatnutí. Nikde jsem neslyšel, že by k vraždění nabádal Beneš. Odsun jako takový považuju za adekvátní řešení, protože v tomhle sudetští Němci selhali jako celek. Osobně jsem přesvědčen, že existuje něco jako karma národů, tj. každý nese vinu a trest za celý národ, a přestože se proti kolektivní vině velmi silně vystupuje, tak existuje a ovlivňuje nás, protože podle Vašich skutečných hodnot Vás bude hodnotit jen někdo, kdo Vás zná osobně. Jinak jste prostě Čech, běloch, inženýr, lékař atd. Lidé hodnotí vždy podle obecné nálepky, kterou jakž takž znají.

Takže odsunutí bylo podle mě na místě, ostatně se nedělo jen u nás. To, že proběhlo velice násilně, bylo selhání Čechů. Přirovnal bych to k situaci, kdy se vězňům do rukou dostane jejich dlouholetý věznitel a můžou s ním naložit podle libosti. A nemusí to být zrovna ten, co je týral, stačí, že patří k "těm druhým". Tahle situace má skutečně lehce předvídatelný výsledek.

Celá situace potřebuje reflexi s chladnou hlavou, bohužel toho u nás nejsme schopní, opět jako celek, protože máme strach z toho, že přiznáním své viny za průběh odsunu dáme všem do rukou další bič, kterým nás budou moci dle libosti bičovat. To je jedna věc.

Ta druhá je, že je až s podivem, jak po sobě neustále chceme přiznání vlastní viny za cokoliv -- sami si můžeme za naše politiky, sami si můžeme za rozkradenou zemi, sami si můžeme za to, že nechodíme demonstrovat a vláda se nám směje. Prostě Češi pořád za něco cítí vinu a neustále se v tomhle postoji podporují. Navíc nám chybí hrdost. Veškeré velké skutky, kterých jsme v historii dosáhli, si sami dokážeme znevážit. Např. husitské hnutí bylo bezesporu hrdinským vzepřením se moci a církvi, ale my dnes mluvíme jen o hrůze, ve kterou to přerostlo, tj. o zločinech husitských hrdlořezů, stejně jako se za komunistů o husitství mluvilo jenom jako o nejlepším období našich dějin.

Doba národního obrození byla úžasná tím, že se zachoval polozaniklý český jazyk, bylo napsáno plno pokladů české literatury, byly zachovány například pohádky především díky Němcové a Erbenovi, ale pan Čulík napíše, že obrozencům můžeme "poděkovat", že jsme vyloučeni z evropského diskurzu, což je zřejmě pravda, ale nevím jestli je to závažnější než to, že se obnovila národní identita. Reflektujeme vždy jakoby pouze negativní stránku.

Prostě sebemrskačství máme v genech a ještě se v něm podporujeme. Proto se pohybujeme neustále v extrémech zatracení x glorifikace.

S tímhle by se něco dělat mělo, ale ne neustálým požadováním přiznání viny. Tohle podle mě náš národ neustále psychicky láme. Protože pokud po někom, kdo nemá zdravou hrdost (kde bychom ji mohli v dějinách nabrat?) chcete, aby neustále přiznával vinu, stavíte jej do pozice bitého psa v rohu. Z něj může tak maximálně štěkat a snažit se kousnout.  Náš národ potřebuje obnovit hrdost, aby mohl říct "chovali jsme se jako zvířata" a psychicky to ustát. Osobně jsem přesvědčen, že máme na co být hrdí, I když to zrovna nejsou věci zapsané v historických knihách.

Přeji pěkný den

S pozdravem

Jindřich Chmelař

PJ:

Děkuji, pane Chmelaři, za velmi výstižný popis subjektivního českého vnímání a pocitů. Ve dvou bodech s vámi ale tak docela nesouhlasím.

To nejlogičtější vysvětlení se sice nabízí a částečně i platí, ale realitou bylo, že bylo zneužito a manipulováno ke zcela chladně kalkulovaným a zčásti velmi osobním cílům. K Benešovi jsem psal ZDE a ZDE, třeba vám to vaši představu trochu diferencuje.

Druhý bod je, že tu "národní hrdost", kterou postrádáte nelze postavit na sebeoblbování. Jejím předpokladem je smířit se s realitou, být schopen se s ní velmi kriticky vyrovnat a nestavět se nad ostatní povzneseně. Tohle dokázali Němci při daleko horší historické zátěži, dnes jsou nejen hrdí na to, že od ní dokázali radikálně distancovat a znovu nalézt svou důstojnost, ale tak je berou i všichni ostatní. Asi byste to označil za sebemrskačství.

Přátelsky zdraví Přemysl Janýr

JCH:

Pane Janýre

Máte samozřejmě pravdu s tím chladnokrevným zneužitím a také mě to napadlo. Řekl bych, že se děje velmi často, že chod událostí, třeba i dobrých, je někým osedlán a nasměrován úplně jiným směrem. Příkladem je Sametová revoluce. V dobách, jako byla ta po válce, nebyla manipulace s emočně pohnutými lidmi asi ani tak moc složitá.

Není ale možné dle mého názoru srovnávat nás a Němce. Němci jsou národ zvyklý vládnout, Němci např. nemají potřebu neustále obcházet všechna možná nařízení, což je důsledek toho, že nikdy neměli potřebu bojovat proti vrchnosti, protože byla "jejich" a relativně dobře se o ně starala a stará se dodnes. Jejich historická zátěž spočívá v tom, že (velmi hrubě řečeno) musí krotit svůj pocit nadřazenosti, a máte pravdu, že se s tím velice dobře vyrovnali a dnes mohou být vzorem celé Evropě. Oni však nemají a asi nikdy ani neměli problém s méněcenností jako Češi.

Nesouhlasím s Vámi v tom, že se Češi staví nad ostatní, alespoň ne ve svém vnímání. Naopak si myslím, že většina Čechů je ke své zemi a svému národu velice kritická, ale bohužel velice nekonstruktivně. Vezměte si například, jak je pro nás všechno cizí lepší než naše a jak neustále odevšad slyšíte "podívejte se tam a tam, jak to funguje, proč to nemůže fungovat u nás?" nebo "tohle by se v Německu, Anglii nebo kdekoliv jinde, stát nemohlo."

K tomuhle jeden přítel vyprávěl úsměvnou historku o svém kamarádovi, co se přestěhoval do Francie na venkov a byl nadšen z toho, že Francouzi ze všeho dělají džem -- z hrušek, z třešní, z angreštu a taky, což mu prý přišlo úplně zvláštní, ze švestek. Ten můj přítel ochutnal skvělý originální francouzský džem ze švestek a řekl bez rozmýšlení "To jsou povidla."

Nicméně z té sebekritičnosti pramení frustrace a z té frustrace pak trucovitost, jako v případě dekretů. Podle mě, to co nazýváte povýšeností, je prostě symptom ublíženosti a sebelítosti, který výzvy k další sebekritice jen podporují a nevede to k pozitivnímu výsledku.

Samozřejmě, že nelze stavět na sebeoblbování, ale je třeba změnit celospolečenskou náladu, která, jak by řekl Václav Havel, je skutečně blbá.

Recept na to bohužel sám neznám, ale tahle otázka mě trápí čím dál víc, tak třeba na něco přijdu :-)

S pozdravem

Jindřich Chmelař

PJ:

Díky, pane Chmelaři, váš popis naší kolektivní psychologie se mi zdá velmi výstižný. Ale jak jsem psal, já sázím na "recept" velmi sebekritického a poctivého náhledu. Až když jsem si sám svých slabin velmi dobře vědom, nemusím se obávat, že mne na ně upozorní až někdo zvenčí.

Přátelsky

Přemysl Janýr

Tímto naše korespondence skončila a já bych zde jen krátce odpověděl na poslední poznámku pana Janýra. Recept poctivého a sebekritického náhledu je samozřejmě skvělá věc, ale k tomu, aby toho byl člověk, potažmo národ, schopen, je třeba ujít nějakou cestu. Je třeba získat pevnou půdu pod nohama, abychom byli schopní ustát pohled pravdě do očí. K tomu je zásadní ochota a rozhodnutí tak učinit. A nikdo za nikoho tohle rozhodnutí udělat nemůže, ani k tomu nikoho nemůžete přinutit. To je základ jakéhokoliv vnitřního vývoje, ať se týká jednotlivce nebo národa. Existuje taková posloupnost jak zpracovat zkušenost na moudrost (kterou nemám ze sebe, ale od jednoho moudrého člověka). Nejdřív je třeba uznání skutečnosti nebo situace -- dokud neuznáme, že máme problém, není možné pokročit k druhému stupni, přijetí situace -- kdy se s realitou srovnáváme emočně a intelektuálně. Po tomto následuje pochopení -- jsme schopni vidět souvislosti a ty uložit hluboko do sebe jako prožitou a zpracovanou zkušenost. Jedině takovýmto pochopením a zpracováním zkušenosti získáme moudrost, která už s námi zůstane. Sám mám za to, že jsme ten první krok ještě neučinili, nicméně k tomuto mi pan Janýr poté, co jsem mu zaslal text ke kontrole, napsal optimistickou reakci:

"Píšete, že Náš národ ... stojí v otázce odsunu zřejmě ještě před prvním krokem. Sleduji ji průběžně od devadesátých let a jsem zcela opačného názoru. Způsob, jakým se s tímhle tématem vyrovnáváme, je pro mne jeden z mála optimistických bodů. Ta postrádaná změna myšlení, pane Chmelaři, ta již dávno probíhá. O to úctyhodněji, že skutečně spontánně zdola, ze sebeočistné potřeby společnosti a prakticky bez účasti politické reprezentace, ba většinou jí navzdory. Mohu srovnávat s Rakouskem, kterému by tak široký a angažovaný zájem o vlastní problematické dějiny jistě také prospěl."

Pokud to tak je, je to dobrá zpráva, která dává naději, že se doba mění k lepšímu. Ta změna zřejmě nebude nic, o čem by se psalo ve zprávách, spíš taková lehká změna v myšlení a náladě lidí, které si všimneme až za pár let. Ale národy se vyvíjí pomaleji než jednotlivci, takže je to tak v pořádku.

0
Vytisknout
3631

Diskuse

Obsah vydání | 31. 5. 2013