Kdy se justici (ne)věří...

31. 5. 2013 / Marek Řezanka

Pokud nastane stav, kdy člověk přestává věřit ve fungování justice a kdy se odmítá podvolit jejím výrokům, je situace více než vážná. Zvláště, když se tento stav netýká jednotlivce, ale celé časti populace.

Má-li společnost fungovat, potřebuje systém, kdy občan po vyčerpání všech možných legálních prostředků přijme finální rozhodnutí soudu, třebaže pro něho neskončí příznivě. Aby toto bylo možné, je zapotřebí, aby soudy měly autoritu. Aby jejich postup byl všem srozumitelný -- a především, aby platil univerzálně. Aby jedni nemohli mít pocit, že je nadržováno druhým, aby v případě stejné skutkové podstaty neodcházeli dva srovnatelní (myšleno např. věkově, u mladistvých je jiná trestní sazba) pachatelé s různě vysokými tresty. Aby se nestávalo pravidlem, že někteří lidé na svou víru ve spravedlnost rezignují, protože nabudou pocitu, že se nikdy žádné spravedlnosti dovolat nemohou.

Má-li ve společnosti nastat konsensus, není možné, aby se její část cítila odsunuta na okraj, aby se cítila být bezprávná, aby v sobě živila pocit křivdy, který bude bobtnat a přetavovat se v systematickou nenávist.

Následující výčet typů možných křivd není zdaleka úplný, ale měl by postihovat ty nejfrekventovanější, a snad i nejzávažnější.

1) Občanský protest versus podezřelé financování politických stran. Jestli v roce 2012 (a částečně letos) vzbudila nějaká kauza celospolečenskou pozornost, jednalo se o kauzu tzv. tykadlového řidiče, Romana Smetany. Roman Smetana je právě symbolem těch občanů, kteří odmítají respektovat rozhodnutí soudu, neboť jim přijde v rozporu s právem, v rozporu s morálkou, v rozporu se spravedlností. Toto je velmi křehká lávka, která se velice snadno proboří -- a propast je hluboká. Kdo má právo říkat, co je "morální" či co je "spravedlivé"? Na druhou stranu, rozsudek soudu by měl být srozumitelný a v souladu s právem. Neměl by vyvolávat obecnou nevoli, obecný odpor. Roman Smetana vyjádřil svůj občanský protest (přimalováním tykadel na billboardy hlavních politických stran) a když byl usvědčen, uhradil pokutu. Odmítl však kvalifikaci svého činu -- a odmítl se podvolit veřejným pracím. Nakonec byl odsouzen k trestu odnětí svobody, který si odseděl. Na pozadí kauzy pomalovaných předvolebních billboardů je potom řada nevyšetřených a nedotažených podezření na machinace ve financování volebních kampaní předních politických stran.

2) "Velké ryby se pouští ven". Určitě není v pořádku, že se některé kauzy týkající se závažné hospodářské kriminality neúměrně protahují, aby vyzněly do ztracena. Zdaleka nejde výhradně o selhání soudů, faktorů je celá řada. Ale i selhání soudů svou roli hraje.

Co však výrazně podlomilo důvěru mnoha občanů v právní stát, byla část prezidentské amnestie v lednu 2013, která se týkala právě kauz závažné hospodářské kriminality. Je tak trochu smutným paradoxem, že krajně neoblíbený Paroubek, pro něhož byl Tomáš Pitr ztělesněním "nepřítele číslo jedna", klesl z politických výšin hodně dolů, zato druhý jmenovaný se v poklidu vrátil ze svých cest po Švýcarsku, aby se zde stal ctihodným občanem, samozřejmě omilostněným. A ještě chce po soudech, aby ho zprostily obžaloby nezávisle na prezidentské milosti.

Kapitolou samou o sobě jsou případy lidí, kteří podvodným jednáním různých společností (např. H-systému) přišli o celoživotní úspory a nemají prakticky žádnou naději.

3) Jeden za všechny... "Vazební důvody sice dále trvají, ale zákon umožňuje v těchto případech propustit obviněného na kauci. Navíc mu byl zabaven cestovní doklad. Nesmí cestovat do zahraničí," sdělila serveru iDNES.cz Lenka Bradáčová. Nehrozí prý, že by soudce Ondřej Havlín na svobodě ovlivňoval svědky či jinak mařil vyšetřování.

Člověk se při čtení těchto řádků neubrání dotazu: A co kauza Rath? Koho by měl ještě bývalý středočeský hejtman ovlivňovat? Co by mohl mařit?

Délka vazby u Davida Ratha trvá již více než rok. Kromě toho, že byl mediálně pranýřován a odsouzen, nevíme, zda je důkazní materiál proti němu dostatečný -- a vůbec nevíme, proč nemůže být ani nyní z vazby propuštěn. Nejde vůbec o to, aby ho někdo v tichosti omilostnil, to by byl špatný vzkaz nám všem -- stejně zničující zprávou by ovšem bylo, že bude propuštěn pro nedostatek důkazů či že bude nadále bez soudu držen ve vazbě.

Veřejnost, jakkoli nemusí mít (a často nemá) pana Davida Ratha v oblibě, vnímá, že ze všech možných politických kauz je takto dlouho vazebně stíhán jedině on. Není to trochu málo, Antone Pavloviči?, chce se člověku ocitovat věta z filmu Jára Cimrman ležící spící.

4) Na chudáka musí být přísnost. Pokud by toto platilo, bylo by to špatně. Vraceli bychom se někam k prodávání odpustků a právo bychom zcela zrelativizovali. Právě princip rovnosti před zákonem je jedním z atributů právního státu demokratického zřízení. Sem by spadaly mediálně rozvířené kauzy např. Trpišovského, Janouška a dalších, které občané bedlivě sledují, zda náhodou výše jmenovaní nebudou před zákonem přece jen o něco "rovnější".

5) Schválení tzv. církevních restitucí. Existují v podstatě tři pádné argumenty, proč by tzv. církevní restituce neměly ve stávající podobě projít:

- Hrozí prolomení Benešových dekretů
- Církev může nakládat s nově získaným majetkem neomezeně. Kulturní a historické dědictví České republiky může být ohroženo
- Diskutabilní je výše majetku, který církve dostávají. Celý proces je netransparentní a plný pochybností

Na tento stav dlouhodobě upozorňují mj. Lenka Procházková, Ne základnám či Hnutí za Přímou Demokracii. Ti s pomocí nezávislých médií svolávají protestní shromáždění před Ústavním soudem: "V pondělí 3. června 2013 od 12:00 hodin se koná před budovou Ústavního soudu v Brně (Joštova 8) shromáždění občanů proti nespravedlivému a nemravnému zákonu o tzv. církevních restitucích."

Celá akce se potom ponese v duchu následujícího motta: "Soudní rozsudky a nálezy bývají zhusta zákonné, málokdy však spravedlivé".

Opět tak narážíme na problém, kdy část veřejnosti přijímá soudní rozhodnutí jako "nespravedlivá". Kdy se zdají být v rozporu "legálnost" a "spravedlnost". Samozřejmě nestačí, aby šlo výhradně o pocit. Nespravedlivě může vnímat rozsudek i objektivně po právu - na základě věrohodných důkazů - odsouzený pachatel. Jenomže pak je tu ještě další případ. A to takový, kdy zde existují různé, vesměs možné, výklady práva -- a soud se přikloní k takovému z nich, který větší skupině občanů může připadat nespravedlivý. Rozhodující slovo by v takovém případě měli mít občané v referendu. Měli by mít možnost vyjádřit se ke kroku, který se jich -- i následujících generací -- bezprostředně dotýká. Rozhodnutí o tzv. církevních restitucích je totiž ryze politickým rozhodnutím, které si v podobě, jak si ho vláda schválila, nezískalo významnější celospolečenský konsensus. Jsou-li zde různé legální varianty řešení, měla by zvítězit ta, která bude mít větší podporu ve společnosti -- a ne ta, která bude protlačena ryze mocensky.

Soudům potom popřejme především nezávislost. Nezávislost na politických tlacích, nezávislost na ekonomických lobby, nezávislost na většinovém veřejném mínění. Popřejme jim, aby zde nastal stav, kdy bude jejich finální rozhodnutí společností přijímáno a kdy nebudou panovat pochyby o kvalitě právního státu. Popřejme jim, aby nás přesvědčily, že nerozhodují pod ničím vlivem a nenadržují kterékoli ze stran sporu.

A nám všem potom popřejme, abychom se v budoucnu k otázkám, které se našich životů týkají a ovlivňují je -- mohli zodpovědně, na základě maxima relevantních údajů, vyslovit.

0
Vytisknout
4365

Diskuse

Obsah vydání | 3. 6. 2013