Desatero abonenta o zcela mimořádném baletu v Opeře Praha

31. 5. 2013 / Ivo V. Fencl

Dvě lidsko-polo-božské osobnosti jako komety prolétly za dva dny jakoby náhodou českým baletním nebem a vyvolaly nadšení a zanechaly v nás rozpaky i u etablovaných a dobře zaplacených novinářek-kritiček známých svojí přísností? Proč? Čekal jsem, že od nich dozvím něco víc, než jsou pajány se seznamy hostování obou umělců ve světových operně-baletních DOMECH ABSOLUTNÍHO ŽIVÉHO UMĚNÍ. Jakás reklama na neobvyklou událost byla, ale sláva a ocenění a kritika následující? První dvě pobrala primabalerína Velkého moskevského divadla zaplavená tsunami kytic hned po prvním vystoupení 15. května 2013 večer. Řada diváků, a mezi nimi i já, jsme za tu slast pak museli čekat na poslední noční rychlík ve 23:40 na český Západ, protože ajznpoňáci nás odřízli od večerních programů v 19:00 v "epicentru" české kultury, ač obráceně -- na Hradec Králové -- rychlík jezdí každou hodinu, ale já už tam nebydlím... Přesto nelituji svojí eskapády. Jakmile Světlana Zacharová vstoupila na jeviště -- ještě neudělala ani svůj první krok a skok a rotaci -- už spustilo přízemí nadšené ovace. To je ve zdejší Opeře Praha neobvyklé. V hledišti bylo hodně krajanů z obou fandících národností -- Rusů i Němců. S jedním Rusem jsem se krátce dal do řeči nad jeho mapou Prahy v předprodeji do Opery. Nikdo se s ním nechtěl rusky bavit. Koupil poslední lístek, a potřeboval dále znát všechna významná místa, kde se v těch dnech v Praze hraje jen klasická hudba, balet a opera. To mi bylo sympatické. Byl u nás sám na trase Moskva -- Milán -- Vídeň -- Praha a dál do Německa -- hlavně, jak mi řekl, za baletem. Z úhlu zdejší většinové populace podivín a z mého zájmu válečný veterán... Jeho Madame jej pustila. Raději se ruská kačenka cachtá v teplém moři kdesi na jihu... "Na Světlanu jsem přijel k vám až do Prahy, u nás v Moskvě bych na ni lístek nesehnal ani náhodou", několikrát důrazně opakoval s peprným komentářem...

2. Světlana Zacharova vsadila na skromnost, ne tak trochu záhadný Fried Vogel

S úsměvem poznamenala do kamer, že už začíná myslet na svůj baletní důchod a že dát vlastní dítě baletit,to je jako vsadit si do loterie. Na rozdíl od Maestra Vogela, sebevědomého, pohledného, vypracovaného a vysokého štíhlého chlapíka - ale jinak skoupého na jakýkoliv detailnější údaj o sobě. Ani na "f" údaje o narození a rodině jsem nic nenašel. Jeho příjezd byl pro nás diváky překvapením. Možná si určila náhradního partnera Světlana? Původně už v dubnu zájemci ve Zpravodaji ND četli, že s ní vstoupí první sólista Velkého divadla v Moskvě Semjon Čudin. Všichni na to už zase zapomněli? Proč se tento záměr neuskutečnil? Kvůli honorářům? To nemáme my věrní abonenti a diváci vědět? A jakou roli v tom sehrál pan ředitel baletu ND Petr Zuska v těch dnech s " tvrdým kádrem baletu" na zájezdu v Brazílii? A jak by se s mužskou hlavní rolí vedle paní asi Zacharové vypořádali mladí čeští sólisté? To není napsáno ani ve hvězdách, ze kterých se pokouším občas číst!

Slavnější Světlana ovšem na profilech i jinde uvádí všechna svoje data. Slovanská naivita nebo marketinková taktiky? Dokonce tam od ní víme, že je narozena ve znamení BLÍŽENCŮ. Ale k tomu se ještě vrátím na konci .

Obě představení byla úplně vyprodána. Ještě hodinu před zahájením v 18:00 dne 15. května bylo si ale možno koupit několik lístků na ta nejdražší místa (cca á 1800-2000 Kč). Ta tu cenu bylo dílo na můj vkus --hudbu i obsah - moc krátké: "Drama" "jen" o dvou obrazech s jednou dlouhou přestávkou!

Učený kolega Jaroslav Someš vylíčil v luxusním žurnálu Sezona 11/12 celou složitou historii baletních provedení a obsazení v Giselle, ale jeho zvykem je vždy zůstat u pozitivních konstatování. Popsal klasické schéma dějové, hudební, choreografické i celkové pojetí, jak bylo postupně ustáleno po úpravách pro Petrohrad a pro Charlottu Grisi. Připomenul ale záslužně i jedinou odlišnou švédskou choreografii z roku 1982 Matse Eka, který se odvážil přesadit druhé fantastické hřbitovní dějství plné nadpřirozených a hororových scén do prostředí psychiatrické léčebny, kde víly- sestřičky Gissele láskyplně ošetřují. Byl to velký protest proti námětu německého básníka a jím objevené staré legendy o vílách, v něž se proměnily milenci zhrzené dívky, které ani po smrti nenalezly klid a každého muže, který se ocitl v jejich hájemství tam utancovaly k smrti. Hudba jímavá a melodická, odpovídá době hudebního romantismu i francouzskému šarmu, ale dones centrem příběhu je stále tato legenda o zhrzených ženách. Já to i letos vnímám jako obdobu s naším Švandou dudákem, který při tom dopadl až moc dobře, jak mi mailovala moje chytrá dlouholetá kamarádka a jedned čas i manželka. Jaroslav Someš tu možná jen bezděky naznačil, že mnoho by bylo ještě v Giselle libretisticky -- skladatelsky - dramaticky- baletně- a režijně výkladově vytěžit např. z postavy počestného lesníka, kterého nespravedlivě semele jeho důvěřivý a naivní zamilovaný osudový vztah k ještě nezralé, nestálé, duševně labilní, hystericky predisponované Giselle...Kamarádka mě dokonce ujistila , že u baletek je hysterická dispozice dost častá...Na to já nejsem v této branži odborníkem, ale z učitelkami tu zkušenost mám zevrubnou, a nebyla s nimi aspoň nuda, ale někdy se to nedalo vydržet. Uvědomuji si, že je tu ode mne poněkud drzé a výstřední takto zpochybňovat klasické provedení Giselle v Praze, když už měla možná tisíce repríz po celém světě od svého vzniku. Víme, že ale už původní verze byla, pokud se nemýlím, doplněna o několik cizích hudebních kompozičních inovací. Dosud proto zbývá propracovat také krizi vztahu mezi záletným a za venkovana převlečeným šlechticem Albertem v roli úspěšnějšího nápadníka Giselle a jeho zaslíbenou a velmi urozenou snoubenkou Bathildou, které je nevěrný a je odhalen. Ta má v klasické verzi baletu zatím tanečně a herecky jen minimální prostor. Dovedu si proto představit, že na scéně Národního divadla v Praze by se jednou hrála romanticky -- post modernistická a i skladatelsky doplněná a možná revidovaná Giselle a klasická výpravná historizující petrohradsko-moskevská ruská baletní verze by se asi častěji předváděla v Opeře Praha. Mohl by se nad tím zamyslet zejména pan ředitel baletu Petr Zuska a nebo někdo lepší než je Maestro?

3. Můj pokus o revizi mytologického ZAKLETÍ A PROKLETÍ v Giselle

Můžeme si položit otázku, proč záliba nejposlednější a nejslavnější ruské baletních hvězdy v mravně problematické až pohansky tmářské  a nakonec po právu prokleté a zakleté Giselle? Nabízím tu jako divák-prosťáček k jejímu nejčerstvějšího provedení v našem českém kontextu svou smířlivou a nekonfliktní odpověď. Nebylo tomu asi jen proto, že ji Světlana Zacharová tančí od svých sedmnácti let!? Tato postava ženy nejspíše dobře odpovídá jejímu naturelu, typu osobnosti, ve které je sama doma. Scénu zešílení v jinak idylickém prvním dějství nám předvedla jako mistrovskou demonstraci...Samozřejmě, je to profesionálka! Ale proč je ta záliba v Giselle i u publika nespravedlivá, když zápletka v rozvoji děje vyúsťuje až do anti-mužské filosofie příběhu, který je stále aktuálnější s invazí agresivního feminismu a anomálních modelů soužití mezi muži i ženami... Po žánrově idylické venkovské scéně s dobovou feudálně šlechtickou stafáží, etikou a etiketou, se změní příběh ve  druhém dějství až v nekrofilně hororový konflikt o pomstě zhrzených víl namístě čarodějnic. Fyzická ošklivost se do baletu nehodí, pokud není pantomimicky komická, protože by to porušovalo tradiční kánon vyúsťující v krásu vrcholných tanečních čísel hlavního páru a do jejich klasické čtyřdílného duetu, mužských a ženských variací a finále, které byly i zde v Giselle v Opeře Praha 15. května vrcholem večera. Proč to bez dechu vnímáme? Celé to "romanticky absurdní " kuklení charakterů, hlavní zápletku a rozuzlení, jako velmi krásnou až dojemnou pohádku, byť s realistickým varováním ve stylu: Páni muži: Tak to chodí se ženami! Tato mravní rozeklanost- emocionální herecká výrazovost a výraznost ve štěstí i v zoufalství -- je novum po předchozích českých uměřených a přísně petipovských baletních provedeních: Proč? Balet se tu stal mnohem přesvědčivější důrazem na výrazově psychologické herectví u všech postav na scéně, ovšem zde aktuálně jen v různé míře úspěšnosti. K tomu naši komparsisté se teprve propracovávají nejen v baletu, ale i v opeře. Možná je to jeden z důvodů, i v jiných případech, proč zde v ND a v Opeře často světelný design má zálibu v pološeru, aby znečitelnila mimiku tváří lidí na scéně. Herecké nároky se ve světě neuvěřitelně zvýšily ve srovnání s minulostí. Nestačí už zvládnut bezchybně klasickou baletní techniku. (Pato)psychologická analýza a výklad příběhu Giselle byl i v Praze dán už nejen původním režijním přístupem, ale osobním uměleckým vkladem a pojetím, které svojí přesvědčivostí vystupňovaly oba přední a v podstatě rovnocenní sólisté z Ruska a z Německa. Slovanka a Germán tančili v dokonalé pohybově harmonicky nonverbální výrazově a významově čitelné mentální a citové symbióze, a při tom velmi jemně -distingovaně. Každý pohyb a výraz tváře měli oba pod kontrolou a nikde nepřehrávali. Jak pikantní je to pro nás, co už tu tolik pamatujeme od slavných inscenací z let šedesátých v choreografii Jiřího Blažka např. i s Hanou Vláčilovou a nebo od sedmdesátých let minulého století s Martou Drottnerovou a Paolo Bortoluzzi... atd.

Letos se v květnu se proto konal v Opeře Praha nový triumf Giselle! Podle Jaroslava Someše, a já mu to věřím, čtvrtého nejúspěšnějšího baletu na scénách našich hlavních divadel. Všem to šlo parádně, a není divu: Němcům se Slovanky přece líbily vždycky. A kde najít mezi našimi baletními sóĺisty spíše průměrného vzrůstu fyzicky takto exkluzivně vybaveného partnera ke skoro 180 cm vysoké Světlaně Zacharové? Nejspíše bude třeba nasadit růstové hormóny v ten pravý čas, jako kdysi ve vrcholovém sportu? To zde samozřejmě žertuji! I to ale bylo zřejmě důležité pro konečnou volbu Frieda Vogela: Kdo to všechno vymyslel a zorganizoval a co všechno tu bylo v sázce, to nám obyčejným divákům asi nikdy nepřísluší se dozvědět. Mají nás diváky v ND tak trošku za pitomce? I v případě Giselle zřejmě budou pro nás honoráře za vystoupení tabu? Ne tak je tomu u profesionálů- sportovců a ani zde se není za co stydět. Kdo umí, tak umí a kdo neumí, tak ať čumí...

4) Více paní Vláčilové a pana Slavického

Mohu si to tu snad už dovolit napsat a udělal jsem výjimku i na svých profilech a uvedl tam ilustrativní sérii oficiálně dostupných fotek a videí Světlany Zacharové i Frieda Vogela - prvního sólisty Stuttgartského baletu. Jejich souznění v  inovované pražské choreografii a režii Hany Vláčilové - po jejím premiérovém baletním nastudování loni s původním, ale teď už sloučeným a zdá se mi oslabeným souborem baletu Opera Praha- dosáhlo se vzácnými  cizinci-hosty v našem kontextu v Giselle opravdu kulminačního vrcholu a zasluhuje obdiv! Jak to v časové nouzi všichni takto zvládli? Smekám! Více paní Vláčilové a pana Slavického pokud jim budou sloužit síly. Vždyť oba měli léta tuto roli i odtančenou i dokonale zažitou. Tím spíše třeba ocenit, že se režisérka otevřela výkladu hlavního tragického konfliktu, jak jej vyložila Světlana Zacharová. Což neznáme osudy a způsoby chování těchto psychicky křehkých dívek v dnešním světě s množstvím daleko větších pokušení a nástrah, s citovými krizemi a s problémy v sebehodnocení- vyúsťujícími někdy až do sebevražd a vražd? Působilo to tím silněji, že kolem byli nejen zkušení sboroví a externí tanečníci, ale i baletní novicové a novicky, když kmenový balet současného ND byl v té době zájezdu. Ti, kdo zůstali doma, by to přesvědčivé nezvládli. Nestačilo dokonce přizvat externí tanečníky, zapojeni byli studenti z taneční a baletní konzervatoře v Praze. Z fotografií a videí je většině návštěvníků, kteří tento baletní příběh už dříve viděli -- buď v  Opeře a nebo se mohli i opakovaně podívat na některé video-sekvence provedení na jiných scénách na demokratickém You Tube -- jsou zásluhy tvůrčího týmu mimo vší pochybnost i bez tohoto textu! Je to vše zase na chvíli! Moje kamarádka si ale zážitek z Giselle v tehdejším Leningradě v roce 1967 nese dodnes a umí o něm vyprávět. Autentický zážitek z  živého vystoupení je ale nenahraditelný, je to vnitřní formující a zušlechťující osobní zkušenost, lze ji jen stínově a přechodně suplovat virtuálně. Zůstane proto i pro mne nezapomenutelným a byl vlastně hlavním podnětem k tomuto mému mimořádnému zamyšlení. Na jiných profesionálech už je, co z toho vyvodí a uznají.Zejména jak budou pokračovat ve výchově a přípravě našich českých mladých tanečníků.

Potvrdil jsem si znovu, že genetické predispozice u obou sólistů jsou fatální nebo chcete-li dary shůry dané! To nestačí! Jen osobní sebekázní, ctižádostí a cílevědomostí jsou dovedené k vrcholu možností, aniž ztratily svou lidsky sdělnou dimenzi a půvaby oduševnělého, krásného těla i tváří. Že pak dokonale korespondují s tempem a rytmem a melodiemi skladby ve výrazově kooperující sdělné kráse sofistikovaných pohybů -- i pantomimicky -- beze berliček slov libreta. Je to velký paradox! Kmotři Giselle byli přece literáti: Heinrich Heine, Théophile Gautier, Jules Henry Vernoy de Saint Georges. Vznik baletu iniciovali a vytvořili první její předlohu podle pohanské mytologie...a samozřejmě v tom hrála svou roli i zbožňovaná žena...Výsledná Giselle A. Ch. Adama je jediným jeho významným dílem, kromě snad dvou komických, které obstály ve zkoušce časů, zatímco jeho osmdesát dalších pohřbilo zapomenutí. Moje kamarádka mě také upozornila, že učitelem A. Ch. Adama na konzervatoři v Paříži byl český emigrant Antonín Rejcha, kterému se ve Francii dostalo mnoha poct a je považován za Francouze. Vyučoval teorii, skladbu, dramatickou hudbu a nauky o melodii. Z jeho žáků vynikl hlavně asi nejslavnější romantický francouzský skladatel Hector Luis Berlioz.

5) KRÁSA podle romantických principů by mohla být a pro mnohé z nás je AKTUÁLNÍ I DNES

Nechci jít do detailů: Balet Giselle hodnotím především jako očekávající a natěšený konzument na to, jak se indukuje a regeneruje KRÁSA podle romantických zákonů prozodie. Základní její pravidlo nejlépe vyjádřil básník -- romantik a myslitel Edgar Allan Poe poměrně ne tak dávno ve Filosofii básnické skladby. Tam vyložil detailně, že námět díla nejsmutnější je nejbásničtější. SMUTEK zůstane spojen s KRÁSOU, I KDYŽ VĚTŠINOU I SE STRACHEM a někdy HNUSEM, Krása se tak násobí a zmnožuje. Podle něj je to SMRT KRÁSNÉ ŽENY, která je tím nejbásničtějším námětem na celém světě. A pro jeho vyjádření se hodí jen ústa truchlícího milence. Zde trochu poopravím Mistra Poea. Ještě lépe a universálně lidsky se to vyjádří nonverbálně: baletem, hudbou, někdy operou, která by se při inscenacích ale neměla baletu vyhýbat, jak je nyní zvykem!

Tím je předvedení Giselle školským příkladem! Jak zde Giselle vyjádřila oba protichůdné světy -- svět lehkomyslně hříšně a nenasytně chtivých živých a podsvětní očistcovou lázeň potrestaných , tam v  říši smrti a bezčasí, o němž nic nevíme. On -- hlavní viník a podvodník, Ona -- kdy oba propadli svému očarování z vášně, a neví, že se pohybují vně mravních norem. Ona pro vlastní neposlušnost a nesoudnost se propadá do šílenství, ale ani tam nepřestává milovat toho svého darebu. Není zde náznak prozření a útěchy z víry v boží spravedlnost. Naopak! Ačkoliv skoro na forbíně scény ve druhém jednání na hřbitově (!) v bílém dějství dominuje katolický kříž v pološeru na hrobě. Tomu předchází barevné dějství -- drama SVĚTA A JEHO RADOVÁNEK v obraze prvním, s hudebním a pohybovým rejstříkem pestrobarevného komparzu a s vedlejšími sólisty, světelnými a choreografickými efekty.

6) První recenze byly ve stylu středoškolského vyučování literatury

Předivo zápletek a vztahů se pokusily dějově převyprávět a přiblížit publiku a zhodnotit jej ze ženského úhlu pohledu např. Lenka Trubačová a Johana Mücková: "Balet je zajímavý tím, že se skládá ze dvou velmi odlišných částí. Děj prvního jednání se odehrává ve venkovském prostředí, kde žije se svou matkou mladá krásná Giselle. Jde o bezstarostnou a šťastnou dívkou, která věří, že láska naplní její život. Myslivec Hilarion, který o ni usiluje, přesvědčuje Giselle, že její milý Albert ji klame. Není totiž venkovanem, ale převlečeným šlechticem, který je navíc zasnoubený s urozenou Bathildou. Oklamaná dívka je v šoku ze zrady  milovaného muže, následkem toho zešílí a umírá na láskou zlomené srdce. ...Druhé jednání se nachází v kontrastu s prvním, podle vzoru romantických baletů se odehrává ve světě lesních víl, mrtvých nevěst, které tančí v měsíčním světle. Hilarion, který přichází k hrobu Giselle, je vílami utančen k smrti. Naštěstí vévoda Albert, který truchlí u hrobu své milé Giselle, má její ochranu, a tedy i šanci se strašnému osudu ubránit. Myrtha, královna víl, je však nemilosrdná a dále nutí Alberta k tanci. Až v poslední chvíli se dočká záchrany v podobě vycházejícího slunce." ( Lenka Trubačová)

A co napsala Johana Mücková? " Partnerem Zakharové pro pražská vystoupení je první sólista Stuttgartského baletu Friedemann Vogel. Spolu tvoří mimořádně krásný pár, který se na hony vzdaluje standardům, na něž jsme v Čechách zvyklí. Vogel je pohledný, výborně rostlý a velmi noblesní tanečník, role Alberta jako kdyby mu byla šita na míru. Partnersky náročné party ve druhém jednání neměly v podání této dvojice jedinou chybičku.

Věřím, že i pro tanečníky pražského Národního divadla byl večer velkou výzvou. Však taky příležitost zatančit si na jevišti s primabalerínou Velkého divadla v Moskvě nepřichází každý den. A soubor se s tímto úkolem popasoval velmi dobře. Výborně zatančená byla Myrtha, královna vil (Rebecca King) a líbil se mi i energický Svatební pár (Daria Lazucová a Veaceslav Burlac)... Její Giselle je velmi něžná, zároveň charismatická a stylově precizní. Tragické vyprávění o lásce a odpuštění v jejím podání dostává hluboký rozměr. Už v prvním jednání bere její mistrovství dech, a když se v tom druhém útlá balerína neslyšně vznáší vzduchem, působí tak étericky a lehce, že by člověk hned uvěřil, že pozoruje opravdovou vílu. Nádherné arabesky, dokonale přesná práce chodidel a ladnost paží. A k tomu ty vysoko vedené nohy. Ach!"

7) Já ale nevidím stav českého klasického baletu tak černě

Chybí mi z pohledu mírně zasvěceného diváka a letitého abonenta odpověď na řadu otázek, jak pro mne vyplynuly po mých zkušenostech a po paměti právě po mezinárodním obsazení v Giselle v Opeře Praha v květnu v roce 2013? Proč?

Možná uvažuji více mužsky a kontextově, pokud možno ve všech domácích souvislostech a i s ohledem na naši malou českou populaci. Vždyť loni o téže Giselle napsala tatáž Johana Mücková o hlavním sólistovi a velmi mladém Michalu Krčmáři: "... je ideální představitel postavy Alberta. Vzrůst, fyzické dispozice a vzhled ho řadí do škatulky dokonalého romantického hrdiny. Navzdory svému mládí tančí Krčmář s naprostou technickou jistotou, udivuje svými lehkými a čistými skoky, jeho přesná entrechats vypadají, jako by ho nestála žádnou námahu. Tento talentovaný mladík bohužel příští sezónu Státní operu opouští a vydává se do angažmá ve Finském národním baletu v Helsinkách, což je pro českou taneční scénu velká škoda."

Tak vida! Kámen úrazu je zde jinde. Týká se našeho zapomenutého vlastenectví, vděčnosti za dary a dispozici odolávat pokušení po zbohatnutí z UMĚNÍ JAKO Z BYZNISU. Mám dojem, že všichni tu vystudovali na náklady státu?

Měli jsme zde umělce i světové úrovně a neodešli, ač byli zváni a mohli! ( Eduard Haken např.) Jiní zase odešli na čas a zase se do vlasti vrátili...A dalších otázek je řádka. Je s podivem, jak povrchně se u nás média vypořádávají s tímto oříškem: Opera má přece vedle zmíněného pana Michala Krčmáře ještě další nadějné sólisty, které vychovala Taneční konzervatoř v Praze a uplatňují se nyní například v řídkých reprízách v mimořádně herecky a pantomimicky i tanečně výkonově a technicky náročném baletu Don Quijote. Ten ale od vedení Národního divadla z  nepochopitelných důvodů nemá zdaleka takovou marketinkovou reklamní podporu, přes jeho pozitivní a zábavný a humorný náboj, který zejména oceňují i nejmenší návštěvníci v odpoledních hodinách.... Na rozdíl od Giselle, kde vládne iracionalita, mravní relativismus skoro postmoderního střihu, a kde vítězí zlo nad dobrem, kde triumfuje mužská přetvářka a žensky mstivé a kruté jednání, která je výsměchem čestností a poctivosti. Pro hlavního milovníka sice balet Giselle nekončí úplnou katastrofou, ale finále ( 15. května ...a středa je numerologicky Den znamení každého týdne pro Světlanu) alespoň na mne nepůsobilo zrovna moc optimisticky a ani triumfálně symbolicky.

8) I jiné otázky a odpovědi na ně jsou ve hvězdách?

"Osobní" dirigent Světlany Zacharové Alexej Bogorad měl dost starostí, aby bez zásadních chyb oddirigoval pro něj úplně neznámý orchestr, o němž se sice vyjádřil zdvořile, o jehož obsazení a o rozpoložení se on a také návštěvníci nic nedozvěděli, leda to, že i na můj vlastní hluch přednes nebyl bez chybiček. Zkušený dirigent se ale soustředil na tempo hlavních tanečníků a situace na scéně -- aspoň ve středu 15. května -- a "zaválel to" řečeno kulantně a hantýrkou. Zdá se mi, že redukce kmenových hudebníků spojených divadel bude a je tak novým a zbytečným problémem. K úspěchu Giselle významně přispěla, jak jsem už zmínil právě i účast externích tanečníků. To je podle mého názoru sám hrůzný profesionální úděl při extrémních nárocích na trénink a zázemí a i na životosprávu a při tak krátké cestě k baletní vrcholové kariéře.

A ještě studenti baletní konzervatoře? Jaký je asi její aktuální potenciál do budoucna v současné krizi školství? Můj dalekohled mi odhalil nemilosrdně, že s tělovými proporcemi mají některé i velmi mladé baletky už teď potíže. A nejen ony!

Vedení divadel by také mělo vědět, že mezi pravidelné návštěvníky jeho scén prosakují zprávy, že o pozice v  baletním sboru a o přízeň či nepřízeň "baletních kariér" rozhodují i jiné taktiky a prostředky, než jsou jen ty čistě umělecké -- zvládnutá abeceda baletní a taneční techniky, zdatnost a vizuální obraz těla. K tomu je třeba připočíst novou situaci po konkursech zorganizovaných Petrem Zuskou. Pokud jsem správně informován, jsou v květnu opět soubory Národního divadla Praha ve stávkové pohotovosti.

8) Konečně i pokroky proti minulosti

Možná na moje úvahy umí lépe odpovědět fundovanější odborníci, a omlouvám se, pokud jsem se někde dopustil chyby jako neprofesionál v této branži. Svoje nedokončené semestry na DAMU zde nepočítám. Zatím je tu praxe taková, že obyčejný a natěšený návštěvník je až ten poslední, kdo by se o věcech, které jej zajímají, měl něco více dovědět a směl se s  někým o tom vážněji pobavit. Prvním krokem k takovému otevřenému prostředí by mohl být "f", když odhlédneme od nabídek k setkání s tvůrci, které bývá nad časové možnosti většiny diváků. Ti se nechtějí trápit JEJICH starostmi a logicky se většina chce kvalitativně vnitřně povznést a odpoutat od svojí všednodennosti. A turisté? Mnozí přichází spíše ze zvědavosti, protože u nich doma na to jednoduše nemají čas ani peníze. Něco víc by tom mohly třeba občas napsat oficiální tiskoviny z Národního divadla. Zhoršilo se to zejména pro návštěvníky OPERY "po sloučení" . Teď čteme  články v reklamně- propagandistickém hybridu o všech scénách Národního divadla dohromady -- v luxusním Informačním zpravodaji "Národní divadlo" ( odpovědná redaktorka Dana Flídrová). Bohužel se nedá srovnat, co do obsahové kvality a serózní úrovně obsahu, s bývalým a v tichosti zrušeným magazínem Státní opera ( redaktor obsahu Saša Hrbotický). Zřejmě šlo zase hlavně o úspory? Obávám se ale, že kde šetřit, tak v tom nemají úplně jasno ani ti nejvýše! Jak, kdy, MŮŽE BÝT v OPEŘE úplně vyprodáno? Adamova -- Vláčilové Giselle zde dala jednu možnou výjimečnou odpověď. Abychom si jako stalí abonenti zase předplatili nabízené mix-balíčky na příští sezónu, a třeba i dva, je nutné ale udělat nabídku na míru nás - zákazníků. Ti rozhodují o bytí a nebytí každého UMĚNÍ. Letos se Národnímu divadlu viditelně nedaří udat nabídky předplatného. Vyprodáno bylo abonmá do budov ND Praha na tzv. rodinné divadlo a programy pro seniory. Ale zkoumat příčiny? To by bylo na jiný text. Musím potvrdit, že v ND a Opeře jsou ale i pokroky proti minulosti. Lístek za ještě přijatelnou cenu 650,- Kč na druhý balkon jsem si dokázal v časovém skluzu zamluvit a zajistit elektronicky a obdržel jsem jej v informacích ND v Ostrovní v neděli předtím. Děkuji! Bylo to příjemné! Na druhém balkoně Opery se podle mého odhadu 15. května sešli lidé, kteří mají k Opeře nejblíže. I to o ale něčem vypovídá.

9) Žijeme si ve věku celebrit

Rosijskij-oficer-turist se vydal za Světlanou až do Prahy. Germanofilové v Praze přišli podpořit šestého nejvýznamnějšího Němce -- svého Frieda. Můj náhodný turista skazal mně: Eto samaja izvěstnaja primabalerína vsevo mira! Nevyvracel jsem to etamu Moskviču. Děkuji zdravotním okolnostem a Prozřetelnosti, že jsem při tom ještě mohl být. Kdoví, co si hlavní hosté na scéně mysleli o publiku v našem hlavním městě? Z jeviště do hlediště vidět není, a ani při děkovačkách se nesvítí... Oblečení bylo ten den většinou pod úroveň! Až na pana J.S., který přišel na druhý balkon ve fraku a v černém plášti s červenou podšívkou a hůlčičkou se zlatým koncem držadla a v cylindru. Měl samozřejmý nárok na úctu a zvláštní ramínko v šatně..."Můj Rus" byl v džínech a růžové košili, ani ve Vídni jim to prý nevadilo, pravil. "Byl jsem k stání" a srazil podpadky a celý se zúžil,ač byl střízlík proti mně... To zde v Opeře možné není. Vidím: Informační zpravodaj ND na straně 46 má napsáno: Please come appropriatelly dressed for the theatre. Prosíme o zachování konvence společenského oděvu. Nefunguje nám to tu ani v kompromisu. A návštěvnice? I to by bylo zas na jiný článek. Takže na jevišti kostýmy za statisíce a v hledišti jásající odrbanci, z nichž mnozí nerozumí hlavě ani patě...Takže hlavně ty baletky zblízka a pastva pro oči!

Už jsem o tom něco napsal na "f" : Světlana Zacharová si Giselle vybrala nejen z mnou už popsaných důvodů, ale i z opatrnosti. Suverénně nám divákům i svým kolegům od fochu předvedla dokonale zvládnutou celou svou baletní abecedu. Její složitou terminologii jsem tu záměrně vynechal. Zkušeně si rozvrhla všechny kroky, skoky, pozice, rotace a ani ty nejnáročnější kreace neošidila, ale v tomto případě je předvedla jen jednou nebo maximálně dvakrát. Doufám, že jí nekřivdím. Svého partnera nenutila při "zvedačkách" k  olympijským vzpěračským výkonům, které jsem viděl loni a nedlouho předtím v Donu Quijotovi s českým obsazením hlavních mužských sóĺistů. Světlana ale určitě bude jednou i dobrým pedagogem tradičního klasického ruského baletu a možná svojí intuicí a osobnostní letorou si sama vyhledá a vychová pokračovatelky.

10) Laudatio: Dáma Světlana Zacharová je  Blíženec -a já ji beru za slovo!

Umíš být neodolatelné ženská svým zevnějškem, projevem a lehkou laní chůzí. Máš smysl pro krásu, tvořivost a umění a jsi velmi komunikativní. Byla jsi předurčena nejlépe pro balet, jsi nadanou herečkou a mohla bys být i artistkou. Nechybí Ti ostrovtip, originalita, perfektní oblečení a nejspíš užíváš příjemný a velmi drahý parfém. Omlouvám se a už dále jen dedukuji a budu ne tolik důvěrný...!

Ráda čte svému partnerovi přání z očí a tím ho neustále překvapuje. Někde je velkorysá, jinde skrblík. Je velmi citlivá, vzrušivá a fascinovaná zejména Lvy pro jejich důstojné až aristokratické chování. Obdivuje ohnivého Berana, protože jí nabízí život bohatý na změny, což Bliženkyně vždy vítá. Má nespočet ctitelů a nedokáže se rozhodnout jen pro jednoho. Tomu já moc rozumím. Komu má dát vlastně přednost? Ocení i mimořádného Vodnáře -- tak to jsem já, a škoda, že nejsem o třicet pět let mladší. Dobře si rozumí s Váhou. Zvládne dělat několik prací najednou a vše jí jde pěkně od ruky. Nejraději telefonuje, a to pěkně dlouho. Občas se nechává unést svou představivostí a chvíli trvá, než se z oblaků vrátí na rodnou matičku Zem. Má dobrý vkus, smysl pro sladění barev a dobrou orientaci v politice. Je zatraceně dobrou společnicí a většinou i milenkou. Když najde nový objev, bez slziček vás kvapně opustí. Když miluje, moc se snaží být věrná... A pan Jelínek, autor kostýmování a choreografky a scénograf? Všichni se Světlaně jistě líbili barevným pojetím, protože její barvy jsou přece žlutá, zelená, stříbrná a modrá... A těch bylo v Giselle v Praze až oči přecházely... My Slované jsme národy tíhnoucí k naivním až důvěřivým fantaziím a k milostné lyrice, ale neumíme jí srozumitelně překládat do jiných jazyků a předávat dál na Západ. A čeština je vyspělá proti jiným jazykům, zejména angličtině...Tam, kde je jedna česká věta, tam jsou někdy i tři anglicky. A co Rusové? A co ruština? Na Západ a i u nás doma se jich někteří pořád bojí. Známí mediální borci se na strašení Ruskem dokonce přímo specializují!

Takže milá Světlano, poslechni si starého muže! Bohužel vás tu pořád přes vaši suverenitu primabaleríny Balševo teatra v Maskvě nepovažují za představitelku té správné evropské civilizace. Kdyby vás ale viděli, možná by změnili názor! Nenechte si svou klasickou a romantickou baletní ruskou tradici znechutit a zviklat nebo nahlodat úpadkovými a nemravnými modernistickými výstřelky NAŠEHO ZÁPADU s jeho tanečními experimenty často proti anatomickým možnostem chrámů lidských těl a vnitřního člověka. VŽDYŤ BALET JE JAKO RYZÍ BÁSEŇ -- KLANÍ SE NAVÍC ŽIVÉ KRÁSE ABSOLUTNÍHO UMĚNÍ CELÝM ČLOVĚKEM. Věrohodné srdce klade na dlaň a zrcadlení duše proto čteme i ve tvářích a v očích tanečníků! Tomu zde ještě dost dlužíme.

0
Vytisknout
2063

Diskuse

Obsah vydání | 31. 5. 2013