Sýrie a Blízký Východ: Naše největší chyba od vzestupu fašismu

29. 5. 2013

čas čtení 5 minut

Západ pomohl na Blízkém Východě zlikvidovat sekulární poliitku. Vyvolal tak konflikt mezi šiity a sunnity, v jehož důsledku je tamější region nyní trhán na kusy

Není strašlivějšího nápadu než dodávat do sektářské války, která nyní stravuje Sýrii, další zbraně, míni konzervativní komentátor Simon Jenkins v deníku Guardian. To přesně chce však nyní britská vláda udělat.

Už dva roky předvídají komentátoři, že každou chvíli bude svržen syrský prezident Assad. Nestalo se tak. Assad je stále u moci, drží ho tam vražedné muslimské schisma, které se vynořilo na povrch po pádu sekularistických diktátorů v tomto regionu. Tito diktátoři měli své chyby, ale dařilo se jim potlačovat náboženské konflikty, vnutit svým zemím základní míru snášenlivosti a udržovat region víceméně v pořádku. To bylo v zájmu Západu a tito vládci byli proto podporováni.

To, že se Západ rozhodl tuto politiku opustit a podporovat svržení těchto diktátorů, se zřejmě ukáže jako nejkatastrofálnější chyba od vzestupu fašismu. Před iráckou válkou sice Saddám pronásledoval šiity, ale šiitské svatyně byly v bezpečí a šiité a sunnité spolu často navzájem uzavírali sňatky. Po válce v Iráku se rozhořel konflikt mezi šiity a sunnity a došlo tak k obrovskému vraždění. Obětí podobné agónie zřejmě bude zanedlouho i Afghánistán. Tripolis v Libyi je nyní daleko méně stabilní od té doby, co Západ svrhl Kaddáfího. Fundamentalistické libyjské bojůvky šíří zkázu směrem na jih, přes Saharu do Alžírska, do Mali a do Nigérie.

K této nestabilitě jistě mohlo dojít i bez zásahu Západu. Revoluce v Tunisku a v Egyptě víceméně začaly samy. Islámské strany se často dostaly k moci, protože k existujícím režimům nabídly alternativu. Avšak náhlý zápal Západu vést na Blízkém východě války, zasahování Západu do politiky v Pákistánu a jeho řinčení zbraněmi vůči Íránu vyvtořilo kauzu, které se zřejmě zmocní neokonzervativní islám.

V roce 2000 byla al Kajda miniaturní skupina fanatiků. Amerika a Británie ji vykreslily jako všemocného nepřítele, který se skrývá v podpoře všech protisekularistických revolucí. Avšak bombové atentáty a bodání nožem, to není "existenční hrozba". Existenci Západu žádní teroristi neohrožují, hlavní škody na Západě páchá nekompetence samotných západních vlád.

Sýrie v současnosti si právem nárokuje od světa humanitární pomoc, podporu uprchlickým táborům a pomocným organizacím, aktivním v té oblasti. Assad revoluci potlačil strašlivě brutálním způsobem, jenže Assad byl přítelem Británie, stejně jako Saddám, ještě dlouho poté, co se začal chovat brutálně. Tak tomu je v této části světa. Západ tomu nemůže zabránit.

Dodávání zbraní Sýrii Assada nesvrhne. Britský ministr zahraničí Hague to ví velmi dobře, stejně jako ví, že neexistuje způsob, jak posílat zbraně "hodným" vzbouřencům a nikoliv těm špatným vzbouřencům. Ví, že pokud Západ chce, aby vyhrála v občanské válce jedna strana, musí začít bojovat po jejím boku. To jsme udělali v Kosovu a v Libyi.

Rozdíly mezi sunnity a šiity, které nyní rozervávají národy na Blízkém východě, jsou v islámu hluboce zakořeněny. Kdyby měli šiité přijmou sunnity a obráceně, každá strana by tím popřela svou víru.

Křesťanství se po mnoha staletích podobného krveprolévání naučilo náboženské snášenlivosti (i když nikoliv v Severním Irsku). Islám se to většinou nenaučil. Jedinou možnou protilátkou byl vzestup sekularistické politiky. Avšak Británie zničila sekularistickou politiku v Iráku i v Libyi, protože se domnívala, že tím do těchto zemí přináší demokracii a mír. Přinesla tam chaos.

Británie si myslí, že dokáže Sýrii dobýt na dálku, prostřednictvím svých syrských spojenců. Ale dodávky zbraní nic nezmění a povede to jen k vyslání britských vojsk, pokud Británie vzbouřence nebude chtít opustit.

Válka demokratické politiky strašlivě přitahuje. Británie a Francie, dva národy, jejichž dávná impéria si mezi sebou Levant rozdělily, se nedokážou udržet, aby na Blízkém východě nezasahovaly. Vidí národní zájem a nebezpečí, kde nic takového neexistuje.

Doufají, že povedou-li válku, odvede to pozornost od jejich domácích politických problémů. To je ten nejhorší důvod proč jít do války.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
15587

Diskuse

Obsah vydání | 31. 5. 2013