"Švejkování" s Orwellem, čili common decency

3. 9. 2012 / Karel Dolejší

Jan Čulík v reakci na mou kritiku protestu ve svatovítské katedrále vedl úvahu trochu jiným směrem - k důrazu na sdělení, že bez intenzívních a opakovaných protestů nelze ze strany současné vlády očekávat žádné ústupky od jejích nepovedených a škodlivých nápadů. Ty sice, jak upozornil odborář Zavadil, "nesežere ani Bílý tesák", nicméně nominální držitelé moci se už dávno smířili s tím, že jejich propaganda nefunguje - a dělají si přesto dál zcela nepokrytě, co se jim zlíbí.

Mně ovšem o tuto konkrétní záležitost v dané souvislosti zrovna nešlo. Vyjádřeno jiným způsobem, předmětem mé kritiky v kauze Pussy Riot a všech následujících je opakující se nedbalé ztotožnění představitelů moci s obyčejnými občany jiných názorů, než jaké zastávají právě protestující radikálové. To se projevilo svým způsobem fatálně právě v moskevské kauze, v české však naštěstí alespoň zatím nikoliv.

Na rozdíl řekněme od řadových neonacistů, kteří zcela propadli jednoznačně zhoubné ideologii a slepě následují své vůdce, nejsou běžní věřící nutně nějakými slepými a poslušnými nástroji autoritářských církevních struktur. O tom svědčí například zcela jistě vážně míněné pokusy církev demokratizovat. Existují nicméně některé symbolické záležitosti, věci, které jsou těmto lidem drahé - a jestliže na ně kdosi bez rozmyslu útočí, protože brát ohled na cítění druhého/jiného je přece "mírný pokrok v mezích zákona" a on chce být mocí mermo radikálem, snadno dochází k tomu, že to dotyčný chápe jako bezohledný útok na skupinovou identitu a postaví se tedy na stranu těch, k nimž by jinak měl třeba tisíceré výhrady.

Reakci většiny ruské veřejnosti na protest Pussy Riot jsem už zmiňoval několikrát, ale abych se neomezoval jen na tuto emocemi silně nasycenou kauzu, uvedu ještě jiný příklad. Již půldruhého roku probíhá povstání v Sýrii. Ponechám zde záměrně stranou úvahy o tom, zda jsou v tomto konfliktu vůbec nějací "dobří hoši", jimž bychom měli fandit či dokonce pomáhat. V dané souvislosti je zajímavé spíše toto: Povstalci už dávno podnikají útoky na osoby, které nejsou nutně součástí úzce chápaných mocenských struktur, ale patří buď k důležitým profesím (lékaři), nebo ke "špatné" náboženské skupině (alávité). Výsledkem ovšem je, že obrovské masy lidí pro sebe nevidí žádnou jinou možnost než podporovat Asadův režim až do úplného konce.

Prosazovat právo na svobodu náboženského vyznání - včetně svobody od náboženského vyznání - není přece totožné s urážením náboženského cítění druhých lidí. Jistě, čistě formálně vzato, ze zákona máme právo například produkovat karikatury proroka Muhammada nebo rozhodnout se v křesťanském chrámu vyřvávat texty o svatém hovně. O to zde však nejde. Jde o to, zda takovéto projevy "odvahy" jsou tady a teď rozumné a prospěšné. Podle mého názoru jsou takovéto povšechné útoky na centrální symboly jiné skupiny vesměs ve výsledku vysoce kontraproduktivní a rozhodně méně užitečné než věcná kritika jednotlivých problematických stránek, kterou může rozumně uvažující příslušník takové skupiny bez větších problémů přijmout.

Ještě jednou: Nejde o "mírný pokrok v mezích zákona", o nějakou "snahu nic neriskovat". Jde spíše o respektování toho, čemu George Orwell říkával common decency.

Tento výraz, který můžeme přeložit zhruba jako "obecná slušnost", u Orwella označoval určité intuitivní lidové pojetí mravnosti. Tím že se člověk považuje za člena určitého společenství a identifikuje se s ním získává podle Orwella jaksi automaticky "cit" pro to, co je vhodné nebo nevhodné. "Obecná slušnost" není "obecná poslušnost", ba může to být za jistých okolností dokonce vydatný zdroj obecné neposlušnosti; vlastně je tomu tak, že právě na "obecnou slušnost" Orwell spoléhal, pokud šlo o možnou nápravu poměrů.

Dá ovšem rozum, že u skupin jako sdružení Voina, které se nejprve vydávalo za ochranářský spolek, získalo od norské vlády na tento účel 100 000 norských korun a pořádalo za ně pak například orgie v biologickém muzeu, nebo u jeho následnických organizací typu Pussy Riot, nemusí být vůbec splněna hlavní podmínka pro vznik common decency - takové spolky nemají primárně žádný důvod skutečně se identifikovat se společenstvím, které napadají nikoliv za tu či onu jednotlivou chybu, ale v samotné jeho identitě, tzn. principiálně jako celek.

Stejně jako Orwell se domnívám, že respekt ke common decency - něčemu, co bychom měli mít společného i s lidmi jinak zcela odlišných názorů - je nezbytnou podmínkou jakékoliv civilizované společenské změny. Naopak zacházet záměrně za hranici obecné slušnosti a přitom posilovat vliv těch nejhorších ve skupině již kritizuji je cesta, která při troše důslednosti celkem spolehlivě vede až k občanské válce.

0
Vytisknout
3669

Diskuse

Obsah vydání | 4. 9. 2012