Ideologická bitva o minulost -- bariéra pro hledání alternativ v České republice

27. 7. 2012 / Ilona Švihlíková

(Upravený příspěvek přednesený v rámci Letní univerzity Evropské levice, Portaria, Řecko)

Proces politické a ekonomické transformace zemí střední a východní Evropy nabízí vynikající příležitost analyzovat systémovou změnu a využití historického revizionismu.

Transformační proces zemí východního bloku byl nesmírně důležitý a to nejen pro ně. Výběr vlastní transformační cesty byl dosti omezen. Washingtonský konsenzus jako soubor jediných správných neoliberálních politik byl aplikován ve všech zemích (byť s různou intenzitou) a s nejhoršími dopady v Rusku. Země střední a východní Evropy se staly laboratoří pro velký neoliberální experiment po té, co si -- kvůli dluhové krizi -- neoliberálním šokem prošly již některé země Latinské Ameriky (např. Venezuela). Nelze zde rozebírat všechny dopady Washingtonského konsenzu, ale jedním z nejdůležitějších je bezesporu cílené oslabení státu. Toto oslabení bylo jak praktické, tak i ideologické (stát jako špatný vlastník a hospodář). Ve stejné době např. čínská ekonomika šla zcela jinou cestou.

Z hlediska systémové transformace Washingtonským konsenzem (která zlikvidovala domácí debatu o možných alternativních cestách, např. o přebírání krachujících firem zaměstnanci, či o rozvoji družstevního sektoru) prodloužila kapitalismu život. Řečeno jednoduše: dala systému další čas, který by jinak už byl dříve vyčerpán -- proto se systémová krize objevuje až v roce 2008.

Zároveň je třeba věnovat pozornost i tomu, jakým způsobem se země integrovaly do kapitalistického globálního systému. Země střední a východní Evropy se v nejlepším případě integrovaly na pozici subdodavatelů výrobků se střední přidanou hodnotou, se základními firmami a finančním sektorem zcela napojeným na "Západ" a tím pádem vystavenými odlivům zisků a tlaku zahraničních firem na mzdy a další náklady (např. daně).

Tyto země tedy začaly prosazovat strategii "závod ke dnu" (race to the bottom) a posloužily např. jako volné výrobní kapacity (flexibilita) plus ke snížení nákladů na výrobu (typicky Německo), ale také jako "argument" proti pracujícím v západních zemích. Stačí zavzpomínat na tlak francouzských firem: nebudete-li pracovat déle, za nižší mzdu, přesuneme svou výrobu do České republiky.

Nově nastupující elitě se podařilo zkreslit řadu pojmů (pletení si demokracie a kapitalismu), případně tvrzení že demokracie (jako politických režim i ideologie) je pupeční šňůrou spojena s kapitalismem (tj. se socioekonomickým systémem). Protože slovo "kapitalismus" nemělo na počátku 90. let příliš dobrý zvuk bylo (a stále bývá) nahrazováno pojmem tržní ekonomika, přestože trh jako distributivní mechanismus je kombinovatelný s různými socioekonomickými uspořádáními. Pro hledání alternativ je důležité si rovněž uvědomit, že řada pojmů byla minulostí zdiskreditována: socialismus, solidarita či družstva.

Boj o minulost, dle hesla kdo ovládá minulost, řídí budoucnost, je důležitým zdrojem moci současné elity. Minulost je používána jako bariéra pro hledání alternativ k současnému systému.

Nadšení z budování "tržní ekonomiky" již dávno pominulo, a tak se neoliberální elita uchyluje k dvěma taktikám:

  • a) TINA nechvalně proslavená M. Thatcherovou. Tvrzení že není jiné cesty (doslova: there is no alternative) ukazuje, že demokracie se stává prázdným pojmem, protože hlavní "výběr" v logice neoliberálního kapitalismu činí finanční trhy. Názory ulice (lůzy, prostě občanů) jsou v tomto ohledu irelevantní a překážejí. Vzpomeňme, jak dopadl bývalý řecký premiér Papandreu, když si dovolil (!) navrhnout referendum k dalším drastickým škrtům.
  • b) Projevy nespokojenosti, odporu jsou interpretovány jako projevy lůzy, socek, komoušů (doplňte další nadávky dle vlastního uvážení), kteří nejsou dostatečně vděční za to, že žijí "ve svobodě". Každá kritika současného je pak interpretována jako nostalgie po minulém režimu. Minulý režim a jeho interpretace se stávají mocným nástrojem manipulace a udržení státu quo.

Současné neoliberální elity se podobají velmi silně elitám 80. let -- bipolární (černobílé) myšlení, které slouží jako komparativní výhoda, neschopnost vnímat posuny a změny světové ekonomiky, včetně povahy systémové krize, arogance a pohrdání lidmi.

Je logické, že za krize, jakou zažíváme, se propaganda používá víc než kdy předtím (protože se systém logicky cítí ohrožen), zároveň se zde ale projevuje sociální realita, která nakonec propagandu přebíjí. Nespokojení a frustrovaní lidé hledají vysvětlení své situace a hledají řešení. Extrémní pravice má otevřené pole působnosti, protože je vždy jednodušší vysvětlit, že za špatnou sociální, ekonomickou a politickou situaci mohou EU, Němci, Židé, důchodci, postižení, matky samoživitelky atd. Vysvětlení systémových příčin je náročnější, ale levice se takového úkolu nesmí bát a musí odolávat používání nahnědlých řešení vezoucích se na vlně populismu.

Boj proti snaze revidovat minulost a využívat pro svůj vlastní prospěch musí být veden jak z úrovně národní, tak i nadnárodní -- proto je kooperace mezi levicovými subjekty tak důležitá a výměna našich zkušeností rovněž. To ovšem v žádném případě neznamená nekritický pohled na minulost, ale naopak jasné ukázání toho, že současná radikální levice nebude nikdy důvěryhodná, atraktivní a efektivní, pokud bude nostalgická k minulým chybám.

Média jsou důležitým pilířem moci současné elity. Vzpomeňme na kampaň vedenou proti řecké Syrize, jejíž vítězství by se podle České televize rovnalo světové zkáze. Nebylo informováno o jejím skutečném programu a místo toho se omílaly výroky o tom, že tato politická strana preferuje výstup Řecka z eurozóny (což není vůbec pravda). Naším úkolem, na úrovni místní, národní i nadnárodní je (např. za pomoci vynikající sítě Transform!) vytvářet alternativní informační zdroje a tyto dále šířit.

0
Vytisknout
15608

Diskuse

Obsah vydání | 31. 7. 2012