Sýrie: Západ se sám vehnal do slepé uličky. Nemá řešení

31. 7. 2012

KD│ Stručně řečeno, poté co selhal pokus docílit rychlého pádu režimu v Damašku metodou "šoku a děsu" - a vzhledem k tomu, že po sestřelení tureckého letadla popularita ozbrojené intervence všude silně poklesla - nemá už Západ v ruce takřka žádné karty, jimiž by mohl pokračovat ve hře na "demokratizaci Sýrie".

Režim se ani po odpravení bezpečnostních špiček a krátkého, ale devastujícího průniku povstalců do svých bašt v Damašku a Aleppu nezhroutil. Zároveň ale diplomaté většiny západních zemí už předem udělali vše proto, aby se s nimi žádná syrská režimní figura nebavila ani pět vteřin.

Již dlouho jsou západní diplomaté nafixováni na dobrovolný odchod Bašára Asada z funkce prezidenta, což údajně má představovat jediné možné politické řešení. Vzhledem ke stávajícímu poměru sil v Sýrii je ale víc než jasné, že každá hypotetická budoucí vláda bez Asada bude muset obsahovat větší než malé množství přiznivců současného režimu, kteří se vynasnaží udržet si nadále kontrolu nad armádou a bezpečnostními službami. (Stačí se podívat na Káhiru, kde také pádu Mubaraka nedocílily v zásadě impotentní protesty v ulicích, ale až armádní puč, aby si člověk uvědomil, jak může asi vypadat příští syrská vláda.)

Existují ovšem nejméně dva zásadní problémy spojené s hypotetickým Asadovým odchodem: Za prvé Asad osobně není hlavní překážka, tou je zajištěné postavení menšin po případné politické transformaci; za druhé, Asad se odejít nechystá a i kdyby to teoreticky udělat chtěl, nemá vlastně žádnou možnost zajistit si beztrestnost - a bez toho prostě dobrovolně živý neodejde.

Sýrie - podobně jako Spojené státy - aktuálně není plnohodnotným signatářem všech dokumentů o Mezinárodním trestním soudu, takže úřady nemají povinnost samy stíhat své představitele podle mezinárodního práva (pokud jim to výslovně nenařídí OSN, ale ta to minimálně kvůli Rusku a Číně určitě neudělá). Pohled do Sierry Leone ovšem ukazuje, že po svržení režimu se dá očekávat retroaktivní zákon o přistoupení k Římskému statutu atd. V důsledku by pak byl Asad v Sýrii stíhán za potlačování protestů i za celou řadu kroků, které podnikl během ozbrojené fáze nepokojů. (Stále se vracející návrh, aby Moskva nabídla Asadovi azyl, je právě proto mírně řečeno poněkud zlomyslný, protože na rozdíl od Spojených států si Rusko vesměs dává pozor na to, aby alespoň příliš okatě nekolidovalo s mezinárodními institucemi. Pokud by Rusové Asada přijali, pak by později buď museli čelit nutnosti chránit na svém území osobu stíhanou pravděpodobně pro válečné zločiny, nebo Asada vydat - a demonstrovat, že jejich záruky jsou k ničemu. Pochopitelně nestojí ani o jedno.)

Dokud je Asad u moci, disponuje pro něj patrně jedinou existující zárukou, že v Sýrii nebude trestně stíhán. Nikdo z opozice mu podobné záruky nedá - určitě ne takové, které by myslel vážně. Proto se bude držet až do konce: Dokud se povstalci nenaučí bojovat s jeho armádou ve skutečné guerillové válce zaměřené na vítězství a ne na propagandistické apely vůči zahraničním sponzorům a (jak asi doufali) interventům, dokud místo Tetové ofenzívy naruby nezvládnou například spíše způsoby, jak metodami mobilního boje soustavně přerušovat strategicky důležité komunikace z Iráku, bez nichž se režim pod evropskými sankcemi dlouhodobě neobejde; nebo dokud v Damašku neproběhne podobný puč jako v Egyptě a neotevře cestu k další vojenské juntě coby výsledku "boje za svobodu a demokracii" v rámci "Arabského jara".

0
Vytisknout
8253

Diskuse

Obsah vydání | 2. 8. 2012