Konec škrtům, křičí voliči, zkuste něco, co funguje!

9. 5. 2012

Britská ekonomika potřebuje rychlý růst, ne pitomou politiku škrtů nynější vlády, která vytvořila dvojí hospodářskou krizi

Kolektivní reakce Evropy na fiskální krizi z r. 2008, Versailleská smlouva a reparace uvalené na Německo patří k největším pitomostem, jakých se kdy lidé v historii dopustili, píše v deníku Guardian konzervativní komentátor Simon Jenkins. Občané v Řecku, ve Španělsku, v Itálii a ve Francii zápasí s kontraproduktivní politikou škrtů a britští vedoucí politikové už nemají tušení, co teď dál.

Ukázalo se, že ti, kdo varovali, že britská vláda vytvoří politikou škrtů dvojí hospodářskou krizi, měli pravdu. Ministr financí George Osborne zvýšil DPH na 20 procent, omezil sociální dávky a dovolil bankám, aby omezily poskytování úvěrů. Dopadlo to špatně.

Museli to být až voliči po celé Evropě, ve velkém babylonu demokracie, kteří donutili osoby, řídící ekonomiku, aby otevřely oči a čelily realitě.

Konec škrtům, křičí voliči, zkuste něco, co funguje! Jak napsal André Velasco, bývalý chilský ministr financí, je "šílené" představovat si země, které jsou uzamčeny ve společné měně, aby drsně snižovaly své deficity a přitom podporovaly hospodářský růst. Je v tom neřešitelný protiklad.

Konečně to docvaklo i oné nepravděpodobné koalici Bílého domu, MMF, řeckých voličů a nové francouzské vlády - i té stárnoucí britské. Všichni nyní chtějí "růst", i když málokdo ví, jak ho dosáhnout.

V Británii se vláda snaží podporovat růst podporováním bank. Je to jako kdyby žádala mafii, aby podporovala poctivost v komunální správě. Ministři prosili banky, aby začaly víc půjčovat normálním lidem a natiskli jim k tomu peníze. Banky si prostě ty peníze samy použily k zaplacení svých dluhů, způsobených hazardní hrou. Neexistují žádné důkazy, že by jediný halíř z těch stamiliard liber, poskytnutých bankám, pronikl do výrobní ekonomiky.

Byl jsem minulý týden svědkem vládní "prorůstové" politiky na silnici směřující na sever z Manchesteru k městu Rochdale, píše Jenkins. Je to scéna naprosté devastace. Nejenže udělaly bankrot jednotlivé obchody, zbankrotovala celá obchodní střediska a jsou zatlučena prkny. Kilometry továren, benzínových pump, supermarektů a skladů jsou prázdné a na prodej.

Britská ekonomika potřebuje tři věci: poptávku, poptávku a poptávku. Potřebuje, aby lidi měli v kapse peníze a aby peníze byly i v pokladnách obchodů. Britská ekonomika nepotřebuje bohatší banky nebo volnější regulaci. Potřebuje ono staré keynesiánské řešení, peníze v oběhu.

Když je možno dávat miliardy bankám, je úplně stejně možné dávat miliardy spotřebitelům, ať už zvýšením sociálních dávek, snížením daní či prostřednictvím šrotovného. Britský ministr financí tvrdí, že tištění peněz, kvantitativní uvolňování, se nepočítá do státních dluhů. Totéž může udělat s dočasnou podporou množství peněz v oběhu.

Odpověď na tvrzení, že podporovat poptávku povede k inflaci, zní, že to je v současnosti ta nejmenší starost. Podívejte se na nezaměstnanost mladých lidí, na ceny v obchodech či na úrokové míry. Navštivte předměstí libovolného britského města. Británie překypuje nepoužívanou kapacitou. Inflace je problémem jiné doby, ne dneška.

Británie by měla importovat americký koncept "inteligentního růstu". Ten nepodporuje ekonomiku prostřednictvím obřích projektů. Jde o investice do obnovy existujících komunit a jejich infrastruktury. Inteligentní růst oživuje soukromý sektor tím, že přináší peníze do místních obchodů. Vede k oživení měst.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
7969

Diskuse

Obsah vydání | 11. 5. 2012