Z čeho je mi smutno?

18. 4. 2012 / Marek Řezanka

Skutečnost, že se najdou individua, která během chvíle zmaří sny patnáctiletému klukovi a navíc mu nenávratně významně sníží kvalitu života, je hrozná. Že by se to týkalo člověka samého či jeho blízkých si jeden ani nechce připustit.

 Stejně tak je ale hrozná představa být členem té části občanů, proti níž se vzedme nekontrolovaná vlna odporu a nenávisti. Představte si, že máte práci, rodinu, úzkostlivě dodržujete všechny zákony a chcete vycházet se svým okolím co nejlépe. Okolí vám ale dá nemilosrdně nálepku lenochů, parazitů, lhářů, podvodníků, zlodějů, brutálních násilníků, ne-li vrahů. Začnete se bát, kdy vám kdo vytluče okna, hodí do nich zápalnou lahev, kdy vás někdo napadne na ulici. Vaše děti budou terčem útoků spolužáků a v práci se na vás budou dívat skrz prsty, i kdybyste měli zaděláno na pracovníka roku. Všude na vás budou koukat nevraživé pohledy a šeptem se ponese: "Táhněte". A ze šepotu bude rázem řev.

 Obě výše popsané představy mi přijdou stejně strašlivé. V obou jde o ničení člověka, o jeho ponížení, o sebrání jeho důstojnosti. Nutno dodat, že pod ztrátou důstojnosti rostoucího počtu občanů je podepsaná Nečasova trojkoaliční vláda. Ta tlačí handicapované, dlouhodobě nezaměstnané i zaměstnance do neřešitelných situací, kdy tito lidé ztrácejí vše, oč celý život usilovali.

 Tato vláda je podepsána pod omezením funkčnosti policie, pod zákony, které dopadají na nejchudší vrstvy obyvatelstva s tím, že na řadě jsou vrstvy střední. Je tragické, že si lidé dají vnutit viníka, zatímco se ekonomický systém, který rychleji než zvolna utahuje šrouby oběma znesvářeným stranám, snaží oddálit svůj kolaps. I toto by mělo jedenadvacátého dubna na demonstraci zaznít.

 Je mi smutno z toho, že výsledek konání soudů je mnoha "expertům" zřejmý ještě dříve, než byli pachatelé zadrženi. Z toho, že se pachatelé mají určovat podle národnosti, i když to je ryze sebedeklaratorní ukazatel, a nikdo nemá právo někoho druhého nějakou národností nálepkovat.

Z toho, že se nikdo seriózně neshání po informacích, ke kolika těžkým ublížením ročně dojde, a má-li již potřebu nějak oběti a pachatele škatulkovat, jaký podíl pachatelů a obětí je u romské a jaký u neromské populace. Z toho, že nikde nepadne číslo, zda počet takových útoků roste, stagnuje, či klesá. Z toho, že se média soustředí na jeden vybraný případ a jiné případy, které by mohly s emocemi lidí pracovat třeba diametrálně odlišně, nezveřejní.

 Je v zájmu nás všech, aby se násilí nestupňovalo, aby se situace řešila. Aby policie byla schopná konat svou práci a aby soudy za všemi vyšetřenými trestnými činy udělaly tečku v podobě rozsudků adekvátních právnímu státu. A hlavně, abychom pachatele nedělily na modré a zelené, ale abychom je posuzovali toliko podle jejich činů. Jsme občany jednoho státu, nenechme se vydělovat a vymezovat se jeden proti druhému. Tlačme na funkčnost policie a soudů, ne na vznik domobran a návrat k zákonům džungle. Rasismus, tj. plošné zavržení skupiny spoluobčanů, kterou si na základě nějakých kritérií vymezíme, je cestou k totalitě, cestou ke ztrátě svobody pro nás všechny a cestou k volbě diktátora, který bude těžit právě z naší nenávisti jedněch vůči druhým. Zkusme se této cestě záměrně vyhnout. Neboť stále platí, že z pranice dvou těží ten třetí.

 Jakýkoli hněv, jakkoli oprávněný a pochopitelný, zatemňuje to nejdůležitější. Racionalitu a smysl pro právo. Bezmocní a frustrovaní voláme po restauraci morálních hodnot či vládě pevné ruky. Toto volání je však zhoubné. Z morálky funkčnější ekonomický model nepovstane, je to přesně naopak, z dokonalejšího a pro většinu lidí funkčnějšího ekonomického modelu mohou být odvozeny nové morální hodnoty. V duchu s maslowovskou tradicí hierarchického naplňování potřeb nám je jasné, že nejprve se dosáhne těch základních a teprve potom jakýchkoli dalších. Chtít "morálku" po lidech, kteří už nemají z čeho vyžít a kterým se hroutí jejich sny i důstojnost, je pošetilé. Pokud neodstraní sami sebe, budou bojovat hlava nehlava za svá práva. Nebudou mít zábrany, budou chtít naplnit toliko nejzákladnější potřeby. Na jiné nemají místo. Společnost, v níž se počty takových lidí množí, není bezpečná a není tudíž funkční. Při hledání důvodů, proč tomu tak je, a následných řešení, je otázka národnosti vskutku bezpředmětná.