Kdo všechno vystrčil tykadla?

21. 4. 2012 / Marek Řezanka

Jedenadvacátý duben 2012 se do historie zapíše jako den, kdy se po mnoha letech v ulicích Prahy objevilo více než sto tisíc demonstrujících. Sešli se lidé různého věku, různého vzdělání a z odlišných regionů republiky včetně Prahy. Velmi důležitým rysem celé demonstrace bylo, že se odehrávala důstojně a nenásilně. Žádné rozbité výlohy, žádná zapálená auta, žádná krev. To konec konců podtrhávaly děti od nejútlejšího věku, které někteří demonstranti přiváděli s sebou. Kdo by se bál, že demonstrace může být násilná, zdraví svých dětí by patrně neriskoval. Ale že sem přišli lidé, kteří již nehodlají snášet kroky asociální a nekompetentní vlády, dali občané jasně a zřetelně najevo.

Povedlo se, že jednotně vystoupily různé (jindy znesvářené či minimálně rozdělené) odborové svazy a jednu řeč našla i celá škála hnutí, za všechny stačí uvést ProAlt, Ne základnám, Za svobodné vysoké školy, Novou antikapitalistickou levici (NAL), Iniciativu za demisi vlády či Hnutí za přímou demokracii. Demonstrace se účastnily i opoziční strany, tj. ČSSD, za níž demonstrovali i Mladí sociální demokraté, a KSČM. Z neparlamentních stran se na demonstraci mj. objevila Strana zelených. Pro určitou představu je zde přiložena fotogalerie: http://muamarek.rajce.idnes.cz/Dubnova_demonstrace_v_Praze,_2012.

Všem lidem, zejména pak těm, kteří jsou již kroky vlády ohroženi na své existenci a potřebují nutně okamžité řešení situace, je třeba poděkovat, že nesáhli k žádnému násilí a věří v ústavnost České republiky, věří, že Ústavní soud ČR bude mít co říci k případné koalici postavené na straně, jejíž vznik by se datoval až hluboko po volbách a jejíž program snad nezná ještě ani Karolina Peake, natož potenciální voliči.

Je smutným paradoxem, že právě Karolina Peake se chlubila svým návrhem na referendum. Návrhem, který při zachování požadované kvóty nutné pro jeho vypsání a při ponechání rozhodovací moci o jeho vypsání v rukách parlamentu možnost referenda občanům více méně bere.

Karolina Peake, jež je v mezistranickém cestování zběhlá asi tak jako ministr financí Kalousek (po ODS a VV nyní zakládá novou platformu, nejlépe POT 2012, tedy Plýtvání, ožebračení a tunelování), se v rozhovoru pro sobotní Právo nechala slyšet, že "nové volby nic neřeší".

Kde ty loňské sněhy údajných prvků přímé demokracie ve Věcech veřejných jsou. Ostatně, kde jsou Věci veřejné? Nad V. Bártou ještě ani nezaschl nepravomocný podmíněný rozsudek za korupci a jeho pravá ruka se snaží dělat, že jeho pravou rukou není.

Věci veřejné by na své snahy (třebaže pouze deklarované a slibované) o prvky přímé demokracie zapomínat neměly, i když jsou vlastně již politicky mrtvé. V této souvislosti nelze z hlavy vytěsnit nařčení ze strany K. Kočí, že vnitrostranická referenda byla ve Věcech veřejných zmanipulována.

Nehledě na to, že Kočí soud prohlásil za nedůvěryhodnou, je třeba si klást otázku, zda tedy obvinila vedení strany křivě, či se někdo dopustil podvodu a vnitrostranickými referendy manipuloval. Jakou vlastně "véčkaři" měli možnost rozhodnout o svém vládním konci? Souhlasí s novou platformou?

Komedie, kterou vláda porcuje občanům do dílů na pokračování, je neskutečně hořkou. Aktuální díl by se mohl jmenovat: "Hledá se poslanec". Když jich K. Peake sežene aspoň na založení fotbalové jedenáctky, vláda bude dál vládnout, ať si lidé demonstrují, jak chtějí. Na to přece mají právo zaručené ústavou.

Vláda nedělá dobře, dává-li lidem zpětnou vazbu, že se nemíní jejich požadavkem zabývat. Možná se ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny, což by bylo politováníhodné. Pokud totiž něco slíbila někomu jinému než svým voličům a byla za to štědře podporována, měla by slib dodržet, a ne se v půlce rozdělané práce rozložit. Možná nikomu nic neslíbila, a je pouze tak nekompetentní a tvrdošíjná a žije sebeklamem, že stát zachraňuje před dluhovou pastí.

Ale ani vláda, která žije mimo realitu, nevzbuzuje příliš důvěry. Druhým mlýnským kamenem začínají být konečně sami voliči, kterým přestává stačit dát někomu za pivo a předvolební guláš svůj hlas a pak čtyři roky mlčet a trpět. Ty by vláda neměla asi také úplně opomíjet. Ale jak to udělat, a vyhovět dvou pánům, když jeden zkrátka pánem není? Nebo že by občané vyváděli vládu z omylu a dávali jí (zatím) slušně, ale důrazně, na srozuměnou, že už nehodlají hrát druhé či dokonce třetí housle?

Co se kulturní vložky demonstrace týče, neobstaral ji nakonec M. Kalousek, jenž se nechal slyšet, že si s demonstrujícími půjde popovídat -- asi aby jim přivodil infarkt a zbavil se jich, či je vyprovokoval k nepředloženostem a označil je za něco ještě horšíhonež sliz -- ale postaral se o ni autor politických tykadel, R. Smetana.

Dozajista se pro mnohé stane hrdinou, bylo by však poněkud smutné, kdyby se v paměti lidí sobotní akce smrskla pouze na Smetanovo zatčení. Už proto, že se stal idolem a téměř hrdinou DSSS a že i Václav Klaus, který jinak nemá pro občanskou neposlušnost pochopení, dal najevo, že by se případnou milostí pro muže, který odmítl trest veřejných prací za poškozování cizího majetku, zabýval.

Demokracie ikony nepotřebuje, naopak jsou pro ni nežádoucí. Totalita však na nich stojí a opírá se o ně. Jenže vysvětlujte to někomu, když paralelně s Romanem Smetanou úplně jiný Roman požívá zcela jiných privilegií, a to v kauze, kde by měl hrozit podstatně vyšší trest.

V každém případě sobotní demonstrace ukázala, že sto tisíc lidí v ulicích není utopií a že tyto počty mohou růst. Podceňovat zmíněnou sílu by mohlo být fatálním nejen pro vládu, ale pro společnost jako takovou. Není totiž v zájmu nikoho, aby se značná část populace dostala do stadia, v němž se již řada občanů nachází, tj. ve stavu, že již subjektivně nemají co ztratit a své chování tomu uzpůsobí.

Zdaleka ne všichni aktéři sobotní demonstrace přicházeli s požadavkem systémové změny. V tomto ohledu má nejrozpracovanější představu nejspíš Hnutí za přímou demokracii, které se obává, že jakákoli změna za stávajícího nastavení pravidel povede pouze ke kosmetické úpravě, jež však tvář vládní politiky nijak nezmění.

Co si od demonstrace slibují opoziční či neparlamentní strany, je nasnadě. A co očekávali od soboty odbory? Aspoň důstojnější zacházení ze strany vlády a nějakou smysluplnější komunikaci.

V rozhovoru pro Aktuálně.cz odpověděl před sobotní demonstrací J. Středula na otázku, zda by odbory jako pozitivum této akce braly, že by s nimi vláda vedla vážněji míněný dialog než dosud, takto: "Pro mě osobně je prvním cílem vypsání nových voleb. S ohledem na to, co předvádí vládní koalice, má naprostou logiku požadavek, aby ukončili vládní angažmá. Větších či menších průšvihů, policejních šetření, soudních procesů už bylo tolik, že je nevkusné, aby takováto vláda dál pokračovala. Ať voliči rozhodnou, jaké bude další směřování České republiky. Ale další cíle jsou určitě jiný typ komunikace."

Takže stop systému, stop vládě, nebo pouze stop nedůstojné komunikaci ze strany vlády? To je poměrně zásadní otázka, na kterou budou muset aktéři sobotní demonstrace najít odpověď co nejdříve. Zvláště, deklarují-li jednotný postup a měla-li se sobotní dubnová demonstrace stát prvním, tedy tím nejdůležitějším, krokem pro něco dalšího.

0
Vytisknout
5200

Diskuse

Obsah vydání | 23. 4. 2012