Restituce církevního majetku aneb Dočkáme se zavedení poddanství a roboty?

19. 12. 2011 / Karel Hoff

Náboženství už ve své zárodečné podobě provází člověka od úsvitu dějin. Pravda, náš prapředek bral přírodní jevy jako danou kulisu svého života, když zahřmělo a blesk rozčísl strom, instinktivně sebou škubnul, ale že by přemítal, proč se tak stalo, tož to ani omylem: když je teplo, tak se to děje vždycky. Na "vědecké" zdůvodnění si musí počkat do příštího léta, až blesk zabije náčelníka té odporné tlupy ze zákrutu řeky.

Tehdy u večerního ohně a oslavy nečekaného vítězství nad těmi nelidmi prohlásí obávaná baba s křivou hubou, která při záchvatu skoro vždycky přesně určí, kdy se objeví koně či sobi, že toho hnusa spálil velký Tia, ochránce svých pravých lidí, a že tak učinil poté, co mu obětovala část posledního úlovku. Dostal, a dal! Proti tomu se nedalo ničeho namítat, i když obětina byl úlovek našeho lovce, náčelník je nepřekonatelný válečník a stojí plně za křivohubou šamankou. I Barrg, chlap jak hora a nebojící se ani medvěda, mlčel, když mu náčelník vzal ulovenou srnu a zanesl ji křivohubce.

To zajisté ještě plnohodnotné náboženství nebylo, ale jedna z jeho podezdívek 'dávám a prosím, abys dal a vyhověl'byla na světě. A šel čas, tlupy se měnily v rody, rody vytvářely kmeny, scukovaly se v národy a civilizace. Už dávno jeden bůh a jeden šaman nestačili, i vládcové rozšířili své zástupy: fyzická síla a schopnost vést své, aby dožili dalšího slunce, nahradil vyhraněný gen egoismu vedoucí k bohatství na úkor jiných. Vládcové a bohatci si libovali, hromada líných neúspěšných je zpočátku nedojímala: když ale ani bohumilé války jejich počet neumenšily a stále častěji se ozýval jejich křik, že mají hlad, což sice u vládnoucích pozvedávalo apetit, přesto nečetné případy, kdy hladová lůza vyplenila nějaký ten statek, přece jenom nemile zapůsobily na zažívání. Jistě, zlotřilci byli naraženi na kůly, rozšlapáni slony, ukřižováni, upáleni či jinak umořeni, ale i tak . . . Je nejvyšší čas si promluvit s veleknězem: masírují své ovečky málo. Přitom si žijí jak prasata v žitě, patří jim bezmála půlka země, mají tolik co panovník -- a výsledkem jsou vzpoury, jest třeba se královsky zamyslet. Kdo je trůnu vskutku nebezpečný? Hladovou lůzu pobije hravě pár vycvičených kohort, ale kněžstvo si svým bohatstvím pořídí takových kohort habaděj. A navíc velekněz prý kecá, že nejvyšší bůh mu radí sáhnout po koruně. Tož to prr!

Možná takto uvažoval Amenhotep IV., panovník 18. staroegyptské dynastie, vládnoucí 1359/52 -- 1342/36, když mu mocné kněžstvo boha Amona přerůstalo přes hlavu, zabavil majetek Amonových chrámů a vyhlásil nový kult slunečního boha Atona, vyneslo mu to jméno Achnaton, k trůnu i post nejvyššího kněze nového božstva, nenávist Amonova kněžstva a po smrti vymazání jména z oficiálních dokumentů. Takových případků však nebylo mnoho, vládcové a církve se vždycky nějak dohodli ve stylu já pán, ty pán, vy potřebujete nás, my vás. Jediná civilizace se bez bohů a církví obešla, počáteční náznaky víry ve "vědecké bohy" hromu a blesku, sucha a úrody nahradila filosofie a geniální TAO, jež z ní vzešlo, obsáhlo naprosto vše od Velkého třesku přes pohyb i čas. Od nebeských císařů po chang-tchien-jüany, což je jeden z čínských termínů pro kosmonauta (tchajkonaut Číňané nepoužívají): chang-tchien-jüan znamená doslova "člověk plující nebem". Náboženské normativy dokonale nahradila konfuciánská etika. A ejhle!

Čínská civilizace na rozdíl od svých souputníků (Mezopotámie, Egypt etc.) přečkala nájezd všech možných ideologií, ač, marná sláva, nyní se urputně pasuje s neviditelnou rukou trhu, která všude, kam vtrhla, rozbila společnost na atomy bohatství a nepředstavitelné chudoby. Ještě to bude zajímavé!

Leč nyní k mému aneb: Církve přijaly návrh vládní komise na majetkové vyrovnání. Bude jim vráceno 56 procent majetku (lesy, pole a rybníky v celkové hodnotě asi 75 miliard korun). Za majetek, který vrátit nepůjde, obdrží finanční kompenzaci ve výši 59 miliard korun. Jak dlouhou dobu bude stát penízky sázet před oltáře, o tom se bude jednat. Duchovní a administrativu bude stát po dobu splácení platit ze svého rozpočtu. Prima, to mně odlehlo. Každým rohlíkem budu platit všeho(ne)schopné politiky a dál i katolické faráře, kteří jsou mně a většině národa ukradení. A co rozpočet, vládo rozpočtové odpovědnosti? Aby rozpočet neutrpěl, dáme církvím více majetku! A proč nejít dále? Ministr financí, pevně vrostlý do lidovecké tradice být stále u lizu, nelibě nese odtékání financí takříkaje nazdařbůh. Jak dát a nepustit ani chlup, to je oč tu běží!

Církev bude nezbytně potřebovat lidi, kteří z nově nabytého majetku vyždímají peníze. Zavést poddanství a robotu zřejmě nepůjde. Ale co ta banda nezaměstnaných? Berou prachy za to, že se válí doma, a co z toho? Názorově, stranicky, i původem bratrský ministr práce a sociálních věcí J. Drábek ovšem ukazuje cestu, jak křesťanský středověk oživit ve 21. století. Nezaměstnaní budou za dávky pro přežívání vykonávat veřejně prospěšné práce, počítá se, že se toho zúčastní až 50 000 "povalečů". Deprese funí za rohem, proč to neudělat efektivněji. Nezaměstnaní, stejně si za to mohou sami, budou makat na církevním, ulice nechť zametají technické služby, obce ať ruče zvýší poplatky. Po rozdělení do pracovních praporů, budou muset nezaměstnaní odvést práci v hodnotě alespoň 6000 korun za měsíc, přičemž půlka připadne církvi, z druhé půlky budou pracanti živeni, doma by žrali také -- a co se ušetří bude strženo z dávek. Přitom ani koruna na administrativu, nezaměstnaní jsou i vzdělanci, ti to zvládnou. 50 000 x 3 to máme bratru 150 melounů za měsíc, skoro dvě miliardy za rok -- a bude-li to fakt s tou krizí "hustý", nezaměstnaných bude víc a víc a PCP (pracovní církevní prapory) ulehčí rozpočtu hutněji. Prachy jimi vydělané, nebude nutno církvím vyplácet a rozpočet jest ochráněn.

Vím, lépe řečeno, doufám, že je to hovadina, ale srovnatelná se zvyšováním DPH či krácením důchodů nebo propouštěním policistů. Tož tak.

0
Vytisknout
4592

Diskuse

Obsah vydání | 20. 12. 2011