Václav Havel je mrtev! Co to pro nás znamená?

19. 12. 2011 / Petr Kužvart

Především umřel předčasně. Ještě tu mohl být. Nejsem lékař, ale co vím z doslechu, tak vedle závažných plicních problémů, jejichž počátky si přinesl z několikaletého věznění, prý trpěl také jakousi stařeckou anorexií. Nemohu se zbavit dojmu, že pokud by ho včas dovezli do nemocnice a dali na kapačky, tak mohl tuto poslední krizi přežiít. Je ovšem otázkou, zda by si takové přežití v daném stavu sám přál. Nevím.

Nicméně kdybych mohl, tak byl mu zajistil dlouhý život a určil mu osmitisícový důchod, aby si po řadu dalších let užil důchodcovského živoření, do kterého i on dovedl řadu našich starších, celý život pracujících spoluobčanů. Osm tisíc bez jakýchkoli přilepšení a tantiém... . Proč? Protože je zjevně a neodčinitelně spoluvinen za dnešní stav této společnosti a bylo by nanejvýš spravedlivé, aby nesl důsledky i těch svých rozhodnutí, jež ke dnešní bídě a k dnešnímu zahnívání vedly.

Jde o člověka, který koncem 80 let minulého století vyjadřoval mínění i touhy milionů obyčejných lidí, moc dobře si vzpomínám, jak jeho vyjádření v letech 1988 - 1989 dokonale souzněly s tím, co jsme tehdy cítili a chtěli. V co jsme doufali. Tak dokonale, že - je to jako vtip - ale v létě 1989 jsme psal jednomu opozičníkovi v dopise, že by to byl ten pravý prezident! Vůbec jsem netušil, že se jím opravdu stane, takže to byla tehdy jen taková bláhová poznámka.

Počátkem 90. let měl obrovskou autoritu a důvěru ve společnosti a zprvu to dokonce vypadalo, že si je toho dostatečně vědom, aby ji nezklamal. Přiznám se, že i jako dost radikální levičák jsem vždy pečlivě poslouchal a četl, co on sděloval a velmi často s ním plně souhlasil.

Pak se ale postupně začaly vkrádat pochybnosti. Zprvu jen jako jednotilvá rušivá smítka na velkém krásném obraze mohutné, sympatické osobnosti. Prvé smítko přišlo docela brzy. Když se přejmenovávalo v roce 1990 pražské nábřeží Bedřicha Engelse na nábřeží Aloise Rašína, tak k tomu řečnil a Engelse označil za "bezvýznamného filosofa 19. století". Byl jsem konsternován. Engelsova díla i jeho životaběh jsem dobře znal, abych si ho opravdu vážil. Jak si může takový intelektuál dovolit takto mluvit? Na této hodně pokleslé úrovni to najednou nebyl intelektuál, ale kulisák, který se snaží zavděčit davu - nebo snad milionářský synek, který konečně může vyjádřit svou pochopitelnou a dlouho takticky skrývanou nenávist? Nebyl jsem zdaleka sám, kdo si tohoto všiml a byl konsternován.

A kterýsi čtenář Lidových novin na to reagoval v redakční poště naprosto dokonale - ocitoval Masarykův nekrolog k úmrtí Bedřicha Engelse: "Různost přesvědčení a názorů ustupuje do pozadí. I v tom, v čem Engels se mýlil, mýlil se člověk poctivý a neobyčejný; pro lidstvo nemají význam jen názory naprosto správné, nýbrž i částečně správné, a dokonce i pochybené mu prospívají, jestliže vytryskly z hloubi duše bažící po pravdě a usilující o pokrok člověčenstva. A právě tu Engels je vzorem pracovníka, ano dělníka - myslitele." (publikováno v časopise Nová Doba v roce 1895, cit. podle Lidových novin, 8.6. 1990).

A pak už následovala další, stále větší "smítka". Uveřejněné úvahy o tom, zda si koupí nebo nekoupí lampu za dvacet tisíc korun dávaly tušit, že žije úplně v jiných dimenzích, nežli obyčejný občan. A pak, když ochotně, aby se udržel ve vysoké politice, přikrýval svými postoji, projevy a texty divoké, zlodějské rozchvácení národního bohatství, aby po letech svým bučivým hlasem projevoval nad výsledkem i svého díla "blbou náladu", to se už musel člověk zamýšlet hlouběji. Pokud ing. Klaus byl architektem zlodějské a podvodné ekonomické transformace, pak Havel byl tím, kdo tuto odpudivou realitu přikrýval a zakrýval svými moralizujícími výlevy a moudry. Sehrál tedy objektivně vzato docela důležitou roli.

Konec jakýchkoli sympatií znamenala podpora "humanitárního bombardování" Srbska v roce 1999, vyslovené Havlovo válečné štvaní před invazí Američanů do Iráku v roce 2003 a pak jeho aktivní podpora umístění amerického radaru v Brdech. Stalo se zřejmým, že Havel je jednoznačným exponentem americké imperiální politiky. Byl to pád, který člověk sledoval s úžasem i s odporem. Jak jen mohl?

Jak jen mohl takto v zájmu vrcholové politické kariéry podupat, rozmělnit a rozměnit svůj obrovský společenský kredit z počátku 90. let na ubohé drobáky? Co byla jeho opravdová tvář, jaký byl jeho skutečný osobnostní profil? Co byla jeho autentická podoba? Bojovník a intelektuál, autor "Moci bezmocných" nebo je pravdě blíže profil slabocha zrazujícího soustavně svůj proklamovaný humanismus a národní zájmy své vlasti? Dodnes z jeho proměny mrazí. V kolektivní paměti národa po něm dost možná zbude nakonec hlavně pachuť z politických a charakterových selhání, jimiž se nakonec nejvýrazněji zapsal do životaběhu této země i do světové politiky. Žádné oslavné projevy, ani uzákonění jeho zásluh na tom nic změnit nemohou. Jakkoli měl zprvu reálnou šanci stanout plným právem v pomyslném českém pantheonu vedle profesora Masaryka, tuto šanci nenaplnil, v reálné politice nakonec hanebně selhal a skončil velmi, velmi uboze. Škoda. Měl ale určitě ještě dlouho žít a sledovat výsledky svého díla. Dvakrát škoda!!

0
Vytisknout
6108

Diskuse

Obsah vydání | 20. 12. 2011