Lucie Konášová: Trnka a Vláčil by u nás dneska nic nevytvořili a umřeli by hlady

8. 12. 2011 / Tomáš Koloc

čas čtení 32 minut

Rozhovor se scenáristkou seriálů Dobrá čtvrť a Nemocnice na kraji města: Nové osudy

Lucie Konášová (1969) patří k nejmladší generaci českých scenáristů. Na přelomu tisíciletí vytvořila řadu populárních televizních pohádek (Anička s lískovými oříšky, Marie Růžička, Jabloňová panna, Nevěsta pro Paddyho, O dívce, která šlápla na chléb, Anděl Páně). Její druhou oblíbenou látkou jsou historická díla z válečných a poválečných let (Vůně vanilky, Operace Silver A). Je pravidelnou čtenářkou Britských listů. Náš rozhovor se dotýká témat jako je marketingová nadvláda nad uměleckou tvorbou, skutečných osudů atentátníků na Heydricha a jejich spolupracovníků, kteří jsou postavami její inscenace Operace Silver A, plytkosti dnešních soudů nad dobami nedávno minulými, osobností jejích učitelů (Otakar Vávra, Jaroslav Dietl, Miloš Macourek, Jan Procházka, J. K. Rowlingová) i spolužáků (Petr Zelenka, Igor Chaun, Jan Hřebejk, Petr Jarchovský, Andrea Sedláčková), a také motivu vášně, který se jako červená nit proplétá jejím dílem.

V roce 2008 byla (jako čtvrtá řada po dvou sériích Jaroslava Dietla a pokračování Petra Zikmunda) uvedena vaše čtvrtá řada seriálu Nemocnice na kraji města: Nové osudy. Jak jste se k této práci dostala?
Producent, pan doktor Severa, hledal ženskou autorku. Chtěl preferovat ženský pohled na věc, vytáhnout do popředí ženské postavy a pak také znovu vrátit děj do prostředí nemocnice, na rozdíl od předchozí řady, která se více odehrávala v rodinách. A taky si přál víc humoru, protože předchozí řada byla laděná hodně vážně. To byly jeho jediné požadavky, jinak chtěl nechat scenáristce úplně volné ruce i při výběru postav, které mají pokračovat, a které přijdou jako nováčci. To pro mě byly skvělé, výjimečné podmínky, obrovská autorská svoboda, a na spolupráci s doktorem Severou vzpomínám moc ráda.

Když jsem se s ním sešla, řekla jsem mu, že bych po starém primáři Sovovi (Ladislav Chudík) a doktoru Blažejovi (Josef Abrhám), které byly dominujícími postavami předchozích řad, chtěla tentokrát postavit do středu ženu, doktorku Čeňkovou (Eliška Balzerová). Peripetie, které jsem vymyslela, se panu doktorovi líbily, a tak jsem začala psát.

Některé motivy, lišící se od předchozích "mužských řad" seriálu , mě opravdu překvapily...
Protože jsem opravdu některé příběhy cítila jinak. Například vztah hokejisty Přemysla Rezka k doktorce Alžbětě Čeňkové, kde Rezek s Čeňkovou doslova zametl a odešel, anebo příběh první manželky doktora Blažeje, od níž odejde manžel za jinou a mužský autor to podává tak, že viníkem je vlastně ona. S tím jsem se nemohla smířit. My jsme podobný příběh prožívali v blízké přízni; můj strýc odešel od rodiny ze stejných pohnutek, a tak jsem věděla, co žena v takových případech prožívá. Klíčem pro mě byla scéna ze 13. dílu první Dietlovy řady, kde chce Blažejová po rozchodu se svým mužem, prodat dům a odejít z Boru. Ale pak na notářství si to rozmyslí a zoufale říká svému otci, že nemůže odejít, že se k ní Arnošt určitě vrátí. Najednou byla zranitelná, citlivá, zoufalá... Napadlo mě otočit její příběh jako osud ženy, která prošla obrovskou katarzí a najednou se musí dívat jak se její syn i jeho nevlastní bratr nechávají ničit vypočítavou potvorou a ona tomu nedokáže žádnými prostředky zabránit. Kromě toho mám moc ráda Hanu Maciuchovou a vím, že je to herečka, která když dostane příležitost a má co hrát, tak to stojí za to.
Váš ženský pohled se projevil také v odlišném přístupu k symbolu minulosti a moudrosti, který je spiritem agens původního seriálu, starému doktoru Sovovi...
To je pravda. Tenhle člověk, který byl v původním seriálu laskavým pomocníkem a ochráncem pacientů, kolegů i rodiny, a jehož atributem byl jeho starý dům, otevřený všem potřebným, byl v prvním porevolučním pokračování poslán do domova důchodců. To mi přišlo tak nedůstojné, že jsem napsala sedm dílů , ve kterých si ho jeho bývalá snacha Alžběta chce vzít k sobě, zatímco pro jeho syna Karla (Ladislav Frej), který selhal na všech frontách, je nesnesitelná představa, že mu Alžběta vezme i jeho poslední roli -- ona bude lepší "dcera" než on byl syn, lepší lékařka, lepší člověk, bude lepší ve všech ohledech. A tak proti tomu bojuje, i když si k sobě otce rozhodně vzít nechce.

Ale pan Chudík byl tehdy tak těžce nemocný, že to vypadalo, že nebude schopen hrát, a tak jsem musela vzít všechny napsané díly, hodit je do stoupy a začít psát znovu. Pro pana Chudíka bylo ale paradoxně takovou vzpruhou, že ještě se na něj čeká, takže se doslova zázračně postavil na nohy a byl schopný hrát - a byl v takové kondici, že by to paradoxně odehrál až do toho sedmého dílu, ale s tím jsme předtím nemohli počítat. Takže nakonec natočil jen malý part, takový pozdrav starého Sovy na rozloučenou, který vyžadovala ta přepsaná verze.

Musím se přiznal, že jsem vaši řadu Nemocnice: Nové osudy neviděl ale četl -- a přečetl jsem ji na jeden zátah. Je to velice silný příběh. Chtěl bych se ale vyjádřit k něčemu jinému. V první, "socialistické" řadě seriálu si legendární Štrosmajer od Blažeje půjčoval drobné na rohlíky. V dnešních televizních dílech bydlí zato hlavní postavy ve vilách a řeší podnikatelské záměry. Kulisy "současných seriálů" mi přijdou dost odtržené od reality. Čím to je?
To, co teď řeknu se ani tak netýká mé řady Nemocnice (kde je poměrně dost postav z "prostých" prostředí), ale je to spíš obecné: V dnešním televizním médiu (a dneska je jedno, jestli je to veřejnoprávní televize, která dva poslední roky prochází klinickou smrtí, anebo jsou to Nova s Primou) jako scenárista podléháte představám manažerů, kteří jsou za prvé naprosto neinvenční, za druhé často velice kulturně nevzdělaní a za třetí si neuvědomují, co jim vlastně můžete nabídnout. Že jim můžete nabídnout silné příběhy, které budou dojemné, komické, ale že to vůbec nemusí být naprostá řachanda. Že diváci si často víc cení emoce dojetí či souznění s figurou, kvalitního příběhu, který vás doslova pohltí. Archetypem úspěšného scenáristy je Šeherezáda, která dokázala vyprávět po 1001 nocí tak poutavě, že si tím zachránila život. To se osvědčilo televizním scenáristům všude na světě -- ale tady panuje takové zvláštní milieu nekoncepčnosti a nekompetentnosti, nezájmu a nedostatku uměleckých ambicí, že skoro ztrácíte chuť cokoliv dělat a vymýšlet. Doktor Železný nám všem v 90. letech vysvětlil, že umění nemá lidi nijak poučovat a povznášet a že ta nejpitomější zábava je naprosto v pořádku, protože lid si to přeje. Takže jsme tam, kde jsme. Nízké nároky, nízké náklady, nízký respekt k filmařským profesím, na všechno je málo času. Díky Zdeňku Pohlreichovi už lidi snad pochopili, že kvalitní jídlo prostě stojí peníze a čas. V naší branži je to stejné -- chcete mít televizní pořady, na které se nebudete stydět dívat? Tak se nedívejte na ty nekvalitní, stěžujte si na diskusních fórech, vypínejte televizi. Jedině to donutí management napříč všemi televizemi, aby investoval do kvalitnějších věcí. A že to jde dokázal případ z loňska -- ta hrůzná turecká telenovela Tisíc a jedna noc. Národ se vzbouřil a najednou to zmizelo z obrazovek. Pořád poslouchám, jak se každá televize ohání výsledky peoplemetrů. Ale já například neznám vůbec nikoho, kdo by měl doma peoplemetr. Vy ano?
Taky ne. Je to zvláštní, protože mám dojem, že skupinou, která sedí celý den doma u televize jsou nezaměstnaní. Že by právě oni chtěli vidět to, co vyžadují ti marketingoví šéfové?
To určitě ne, protože ti nejsou bráni v potaz -- nemají kupní sílu. Na to by vám ti manažeři odpověděli: Nemáme zájem adresovat to sociálně slabé skupině, protože my to potřebujem zaplatit reklamou a reklama není pro toho, kdo žije z dávek ...
Takže zatímco minulá doba nesla ideologické ovládání autora, ta dnešní zase nese marketingové...
Řekl jste to přesně. Bude to znít asi dost levičácky, bohužel je to ale tak -- kdyby dnes u nás žil Jiří Trnka, tak nevytvoří vůbec nic. Nikdo by mu na jeho filmy nedal peníze a aby neumřel hlady, mohl by maximálně tak vyrábět králíky, kteří skáčou po obrazovce a prodávají Vodafone. A František Vláčil s Markétou Lazarovou? Nebo celá česká nová vlna... nikdo z nich by si ani neškrtl. Film stojí peníze, strašné peníze, a pokud tu nejsou nastavená taková pravidla, aby kinematografie měla podporu státu, tak do budoucna klesneme jen na nejnižší úroveň. Ti šikovní utečou ven, zůstanou špatní řemeslníci. A to se týká i televizní tvorby, protože film a televize jsou jak spojené nádoby, které se navzájem ovlivňují.
Je to tak beznadějné?
Samozřejmě, najdou se výjimky. Já teď třeba připravuji pro Primu dost velkoryse koncipovaný seriál a mám velkou radost, že od začátku to Prima právě v téhle podobě akceptuje a podporuje. Budou to vlastně příběhy obyčejných lidí, ale bude to mít šťávu.
Vypadá to, že když se dnes scenárista chce uživit, musí se zaměřit na seriály. Je vaším vzorem v této oblasti klasiku oboru, váš předchůdce, který napsal první dvě řady Nemocnice, Jaroslav Dietl?
Jaroslav Dietl -- ani bych to nezpochybňovala slůvkem asi -- byl naprostý velikán české televizní tvorby, a to, jak se vyvíjela česká televizní dramatika je jeho práce, jeho styl a jeho rukopis. Pro mě byl objev, když se po revoluci začaly vysílat ty jeho práce z přednormalizačních let; Byli jednou dva písaři, Rudolf III., Eliška a její rod. Dietl před a po roce 1968 jsou dva naprosto různí autoři a přitom oba nabízejí obrovskou míru kvality. Za normalizace například dokázal postavit projekt jako byli Bakaláři, psaní na téma diváckých příběhů, což je neuvěřitelný televizní produkt (jak se dnes těm látkám v televizích říká) a je strašlivá škoda, že se v něm z finančních, organizačních nebo jakých důvodů nepokračuje. Anebo: V 60. letech existovala Dietlova televizní soutěž Dnes na tomto místě, což bylo o tom, že skupina lidí dostane za úkol vyřešit kriminální případ. V reálném čase dohledávali důkazy, mluvili s policisty i s údajnými aktéry, kterými byli samozřejmě herci. Myslím, že kdyby se k tomu dnes, v době reality show, našel rychlejší, modernější klíč, byla by to byla fantastická záležitost.
Dívala jste se v dětství a v dospívání na Dietlovy seriály?
Já jsem tomu nemohla uniknout -- byla jsem dítě, když se vysílaly jeho největší pecky, a rodiče s babičkou se samozřejmě dívali. Já jsem přitom dopisovala domácí úkoly nebo jsem si u toho hrála, takže se to na mě lepilo, i kdybych nechtěla. Jako starší jsem pak už vnímala, že naši říkají: "Hele Dietl má novej seriál, tak si to pustíme, schválně, co to bude." Běžela třeba Plechová kavalérie, kulisy byly k smíchu, ale pořád za tím člověk viděl tu perfektní dramatickou stavbu. Tam na mě poprvé dýchlo to tajemství velkého vypravěče. Hutné postavy, konflikty nejsou tak zásadní, ale zajímavě propracované, stejně jako psychologie postav. Dietl dokonale znal svého diváka a nijak ho nepodceňoval, i když psal pro "obyčené" lidi. O tom sní každý televizní producent, aby jeho "produkt" zaujmul i tu paní z Horní Dolní. Dietl věděl, kdy má dojmout, kdy rozesmát, kdy pobavit. A všimněte si, v kontrastu s průměrem dnešní tvorby Dietl měl dokonale naposlouchané nejrůznější skupiny lidí. Samozřejmě, psal v tak obrovském objemu, že někdy v dialozích vykrádal sám sebe, ale to už člověk bral jako licenci. Já se taky živím jenom psaním scénářů a píšu opravdu hodně, takže se mi taky stane, že si po sobě něco po času přečtu a zarazím se: "Jéžišmarjá, tohle už jsem použila jinde, jak je možný že mi to uniklo?!" A původně mi to přišlo jako originální.
Dnes je JD odborníky vyčítáno, že psal na ideologickou objednávku...
Prosím vás a kdo v té době, když psal a točil, to nedělal?! Ať si každý ten odborník tu dobu zkusí na vlastní kůži. A hlavně ať posuzuje objektivně. Když jsem poprvé viděla seriál Synové a dcery Jakuba Skláře, tak jsem nemohla věřit vlastním očím. To byl neuvěřitelný fenomén, který se točil ještě před Gorbačovem a přitom se tam mluví o zločinech padesátých let. Proti řediteli továrny Brzobohatému tam stojí Petr Haničinec, komunistická svině provázaná s nacisty: Vrcholem všeho je postava, kterou hraje Petr Kostka -- partajník, hajzlík, který není v 50. letech schopen sebrat elementární odvahu a postavit se za svou rodinu. Najdete tam téma divokého odsunu i postavu zakladatele sklárny, který se o své skláře stará jako o vlastní. To všechno je v naprostém protikladu k ideologickým poučkám, které v té době byly používány.

To dodnes Dietlovi nikdo nepřiznal, jaká témata v tomhle seriálu otevřel.

Jaké jste měla další vzory?
To je jednoznačné; Jaroslava Dietla pro naprosto neprůstřelnou stavbu.

Miloše Macourka, pro neuvěřitelnou míru fantazie a zároveň logiky, což je věc, která se potkává málokdy (Teď to vidím u J. K. Rowlingové, která vedle něj snad jako jediná dokázala vytvářet takhle magický svět a zároveň ho naprosto logicky propracovat. To je jak detektivka, kde vytáhnete kostku a rozsype se celá stavba.)

Jana Procházku -- to byl scenárista par excellence bez přívlastků.

A Jiřího Hubače -- přesně pro to, co říkáte -- pro obrovskou koncentraci morálky v postavách (byl to silně věřící člověk), schopnost soucitu, lyričnost a taky obrovský citový ponor do těch postav. To je taková nejsilnější čtyřka, ze které čerpám.

Měla jste možnost s někým z nich osobně spolupracovat?
Měla jsem teď v lednu začít pracovat na filmovém scénáři, který měl dramaturgovat Jiří Hubač. Strašně jsem se na to těšila, ale bohužel pan Hubač zemřel. Totéž se mi stalo bohužel s Milošem Macourkem. Dělala jsem pro jednoho soukromého producenta takovou pohádkovou fantazy komedii, a Macourek to měl dramaturgovat. Ani jsme se osobně nestihli sejít -- jen mi poslal svoje připomínky k první verzi scénáře spolu s velkým komplimentem, že se u čtení scénáře opravdu bavil. To byla pro mě taková baterka, tsunami energie. Jenže pak bohužel Macourek zemřel a z filmu stejně sešlo.
Žádná energie se ale, jak známo, neztrácí. Co z toho vašeho tsunami vzniklo?
V tuto chvíli s Karlem Smyczkem právě doděláváme můj fantasy seriál, hodně inspirovaný macourkovinami. Jmenuje se to Špačkovi v síti času. Je to o klukovi, který žije v rodině a jeho tatínek je naprostý outsider a celý život krmí rodinu historkami, že ze zdravotních důvodů nemohl jít na zkoušky na pilotní školu a díky tomu se nestal bohatým úspěšným pilotem, ale je z něj zamindrákovaný matla, který všechno zkazí a jeho rodina žije podle toho. Ten kluk žije s představou, že kdyby se tohle dalo vrátit čas a táta by udělal ty zkoušky, tak by ten život byl úplně jiný, žili by si báječně. To hodně zjednodušuju, je to samozřejmě složitější.

Chlapec se do té říše času nakonec dostane, a docílí, že táta na ty zkoušky přijde a na tu školu se dostane. Načež se ukáže, že se nenarodí ten kluk a nenarodí se ani jeho sestra, protože nepotká maminku, neboť v tom "neúspěšném" životě samozřejmě potkal holku jako je on sám. Takže děti musí ještě "opravit" maminku. Z maminky se tedy stane úspěšná zpěvačka, z tatínka pilot, který pilotuje největší letadla světa, ale na druhé straně jsou rodina, která nechce děti -- mají jen jedinou dceru a ještě se hádají, kdo jí bude hlídat. Takže děti ve finále touží vrátit svoji rodinu do původního stavu, protože vlastně tenkrát byli sice chudí, ale opravdu šťastní...

Znám několik lidí okolo vašeho ročníku na FAMU. Jste silné osobnosti, z nichž každá má docela jiné směřování...
My jsme ani nebyli jedna generační skupina. Já jsem o šest let mladší, než třeba Igor Chaun. Ostatně já na generaci moc nevěřím; generace nějakého stylu se odvíjí od toho, že se sejde parta přátel, kteří jsou na stejné vlně a vytvoří si nějaký více méně jednotný styl. Nepamatuju si, že by tohle na FAMU bylo ročník nad námi nebo pod námi. Přitom to bylo velice inspirativní prostředí. Petr Zelenka byl úžasný aristokrat, vždycky jsem obdivovala jeho styl humoru (on byl o ročník výš a některé semináře jsme měli spojené). Ten třeba za celý den nepromluvil slovo a pak řekl něco, že jsme všichni padali pod stůl. Neuvěřitelně inteligentní, vzdělaný, vtipný, úžasný kluk. Andrea Sedláčková byla zas chodící atomová elektrárna, vtělená invence, sečtělá, chodila pořád s notesem, zapisovala si poznámky. Ezoterický talent Igor Chaun, Jan Hřebejk, kterého jsme všichni brali, že je velký talent a udělá díru do světa...

Já trochu byla stranou, protože jsem byla výrazně mladší. Všem bylo přes dvacet a mně těch čerstvých osmnáct. V tom věku je to veliký rozdíl, zkušenosti jsou úplně jiné...

Co učitelé -- například nedávno zesnulý stoletý učitel československé nové vlny Otakar Vávra?
Před ním šla vždycky jeho pověst. On byl takový noblesní hrabě Dracula, který v 60. letech nasál se svými žáky (tzv. nová vlna) doslova novou krev, obrovskou dávku nové inspirace v době, kdy už zajel do škatule těch sovětských výpravných velkofilmů... A pak se tam v době normalizce zase víceméně vrátil. Já jsem se ho bála. Z něj šla taková síla, směs erudice a bezskrupulóznosti. My jsme ho měli na filmovou režii, což pro scenáristy, kteří mají filmovou režii jednou týdně a navíc v šest večer, nemá moc valný význam. Mrzí mě, že jsme ho neměli na stavbu scénáře, nebo na dramaturgii, to by bylo úžasný. Protože on jak byl původně architekt-technik, tak vám dokázal každý scénář rozmontovat na šroubky. Byl to neskutečně erudovaný člověk. Právě on byl také spoluautor skript, se kterými František Daniel v roce 1969 utekl do Ameriky a z nich tam postavil vlastní filmovou školu. Tady samozřejmě pak vyjít nesměly -- a pokud vím, tak opravdu solidní materiály pro výuku scenáristiky u nás doposud nevyšly.

Pikantní a charakteristické je, že ta skripta byla postavena podle materiálů a zkušeností filmové školy Josepha Goebbelse.

Fakt je, že z hlediska řemesla jsou některé jeho věci skoro neopakovatelné. Kvůli synovi, protože ve škole probírá husitství, jsem teď znovu zhlédla Vávrovu Husitskou trilogii. Samozřejmě, že je k smíchu, když tam náboženský reformátorŽelivský propagandisticky káže z bible: "Kdo nepracuje, ať nejí." Ale ta výprava a ta filmařina, Trnkovy kostýmy... To už nikdy nemůžeme dohnat ani zopakovat. Já, jako ctitelka historie, mám taky v šuplíku několik látek ze starší historie, ale dostáváme se zpátky k tématu, kterým jsme začali; znárodněná kinematografie si to mohla odvolit, kinematografie financovaná ze soukromých zdrojů bohužel ne.

Nicméně do novější historie se pouštíte. V roce 2001 to byl film z poválečné doby Vůně vanilky, a v roce 2008 natočil Jiří Strach vaši adaptaci válečného příběhu Operace Silver A. Ta polovinu těch, kdo ji zhlédli, nadchla pro vrhnutí se do postav a silné konflikty, a ti druzí si stěžují, že se tam s osudy hrdinů nenakládá s dostatečnou pietou, že věci se tak nestaly...
Ony se staly daleko hůř. Kdyby lidé, kteří to říkají, o tom příběhu opravdu něco věděli, tak by tohle nemohli říct. Velitel výsadku Alfréd Bartoš z toho mohl vyjít i hůř. Pro nás (Pozn. aut. Spoluautorem scénáře je manžel Lucie Konášové Josef Konáš) to byl hrdina, kapitán výsadku, který tu byl nejúspěšnější ze všech výsadků a nebýt práce jeho a jeho lidí, žádná operace Antrophoid nemohla proběhnou. Lidsky se ale choval velmi kontroverzně. Po odvysílání inscenace se nám ozvala jeho neteř a říkala, že bylo známé, že byl patologický sukničkář, kterému celá rodina říkala: "Ty na ty ženský jednou doplatíš, protože nemáš rozum a nedokážeš se ovládat." Nepřišlo nám nijak bulvární ukázat ty postavy takové, jaké byly jejich živé předobrazy.

Bylo to mnohem lidštější, poutavější, žádný mramorový pomník. A pro nás mělo ohromnou sílu to odhodlání Bartošových spolupracovníků i přes všechny osobní spory a krutosti dál pokračovat v tak riskantní práci. Smáli jsme se vždycky těm bezchybným Mirkům Dušínům, co se vrhali v sovětských filmech vlastní hrudí před tanky. Tak přece sama nebudu takový film psát. A vyšla z toho nakonec zajímavá myšlenka -- vadí nám, že lidé, kteří pro nás položili životy jako hrdinové, se třeba nechovali ve svém soukromí zrovna košer? Ty podrážděné reakce mi často připadaly jako výbuch zoufalého vzteku malých dětí, že jim dárky nenosí Ježíšek, ale rodiče.

Měl velitel výsadku Silver A Alfréd Bartoš skutečně poměr s manželkou svého ubytovatele, motocyklového závodníka Hladěny?
Ano, měl. To je skutečně prokázané. Dokonce jsme narazili i na informace, že mohla být s Bartošem těhotná, ale to se skutečně nikdy nepotvrdilo. Stejně jako to, že měl Bartoš poměr i s Hanou Krupkovou, manželkou poručíka Krupky -- to se nikdy neprokázalo, ale krásná Hana byla pro Bartoše určitě velkým pokušením. Proto jsme s tím tématem taky pracovali. Když si otevřete knihu Jaroslava Čvančary Někomu život, někomu smrt, kde je fotografická dokumentace, zjistíte, že Václav Krupka vypadal jako Raoul Schránil a Hana Krupková byla tak nádherná ženská, že by obstála i dnes v  nových kritériích ženské krásy -- což té rodině nakonec zachránilo život. (Václav Krupka se se svou ženou zachránil díky tomu, že s ní po zatčení měl nakonec po zatčení celé skupiny poměr vyšetřovatel Wilhelm Schultze, a uplatnil na oba manžele právo milosti v kauze atentátu na Heydricha. Málo se ví o právu výjimek z hrdelních trestů v kauze atentát, které K. H. Frank, neboť potřeboval zachovat v Protektorátu klid kvůli výrobě, vymohl u Hitlera.)

Všechny historické podklady jsme čerpali od autora knihy Operace Silver A doktora Jelínka, což byl po roce 1968 perzekvovaný historik, který, protože byl uklizen do archivu, měl dost času, aby obcházel ty, co ještě přežili, parašutisty a jejich spolupracovníky. Doktor Jelínek nás dokonce vzal na návštěvu k panu Krupkovi. Jediné poznání z boje za vlast, které nám řekl, bylo: "V životě už bych to neudělal a nikomu bych to nedoporučil."

Doktor Jelínek nám pak na obědě vyprávěl, co všechno ještě ze své knihy vypustil, a my jsme mu říkali: Ale vždyť to je fantastický materiál na filmový příběh! On nám na to řekl: "Já to těm klukům ale nemůžu udělat. To musíte říct vy."

Když byl v roce 2008 dopsaný scénář, a tiskem problesklo, že se bude točit, ozval se nám telefonicky pán, jehož telefonát začínal: "Já jsem Krupka..." Byl to syn paní Krupkové, která zemřela v roce 1997 v Německu, kam emigrovala po roce 1968, a pana Krupky. Hrklo ve mně, že třeba natáčení neschválí, protože nikomu se nelíbí vidět na plátně rodinné prádlo. na schůzce jsme pak panu Krupkovi vylíčili, jak jsme to celé postavili a on říkal: "To je v pořádku." A pak nám vyprávěl celou řadu podrobností, které nás ujistily v tom, že v naší inscenaci je to všechno mnohem jemnější než ve skutečnosti.

Po odvysílání Operace Silver A nám pan Krupka mladší poslal nádherný mail, že když slyšel mluvit Kláru Issovu (která hrála jeho matku), bylo to jako by svou mámu zase viděl a slyšel. Ta podoba prý byla dokonalá, dokonce včetně takového sportovního stylu oblečení, které navrhla kostýmní výtvarnice. To byl přesně její styl.

Ve vaší inscenaci jsou všichni odbojáři, včetně parašutistů, neskutečně neopatrní. Opravdu se výsadek představil hoteliérovi, který ho ubytoval, svými pravými jmény? A jeho spolupracovníci skutečně mluvili otevřeně o odboji, i když stáli před ústřednou pardubického gestapa?
Jejich přestavení se celými jmény je jediná licence tohoto druhu v inscenaci. Oni měli každý kolem dvou tří krycích jmen. Divák by v tom ale pak měl zmatek, proto jsme to museli takhle zjednodušit. Postupem času ale všichni spolupracovníci stejně jejich pravá jména znali.

Ale s tou neopatrností spolupracovníků to samozřejmě pravda byla, a byla opět daleko horší. Uvědomte si, že to většinou byli mladí lidé kolem dvaceti a válka jim vzala všechno co je bavilo, co je těšilo, důstojníky poslali do zálohy, dělali na poště, ve fabrikách a jejich manželky, které se za První republiky "dobře vdaly" najednou seděly doma a počítaly potravinové lístky. A najednou jim tam seskočil anděl smrti Alfréd Bartoš a oni podlehli jeho charismatu a vtáhly do toho i své manžely a své přátele. Bartoš byl nepochybně charismatická démonická postava, přišel v situaci, kdy Heydrich po svém nástupu rozdrtil první generaci odbojářů, Obranu národa, a zdálo se, že je všemu konec.

A najednou svitla naděje -- a právě v podobě oslnivého Fredy Bartoše, kterému se všechno dařilo. Celá pardubická skupina postupně podlehla  myšlence, že válka je brzo vyhraná a že všechno dobře dopadne.

Operovali pardubickému gestapu doslova pod nosem a nikdo si ničeho nevšiml, nikdo nic neshodil, i když Bartoše (který se tu před válkou vyskytoval) poznávali lidé z Pardubic na ulici. Od pamětníků víme, že paní Krupková a Hladěnová chodily po Pardubicích a veřejně se oslovovaly paní poslancová a paní prezidentová. A ti lidé z Pardubic byli tak solidní, že to nikdo neshodil. To udělal až člen skupiny Out Distance Karel Čurda, zrádce atentátníků na Heydricha. Mimochodem, když se ho po válce ptali, proč to udělal, řekl: "Protože to vypadalo, že tady Němci budou věčně." Je možné, že kdyby mlčel, ti lidé by třeba opravdu přežili. Čurda totiž nevyzradil atentátníky, nevěděl, kde se skrývají, ale vyzradil pardubické centrum, byt manželů Krupkových, kterým sám prošel.

Skutečnost je vždycky složitější a drsnější, než učebnice dějepisu, kde vždycky o každé hrůze předem víme, že trvala od- do-.

Myslím, že na hodnocení těchto věcí je třeba hluboké vzdělání a vcítění, které dnes většina "soudců minulosti" nemá.

Já bych se ale chtěl ještě vrátit k Jiřímu Strachovi a vaší společné pohádce Anděl Páně. Tam se dělá tak obrovská legrace z katolické věrouky, že to skoro vypadá, jako by ji netočil katolík. Jiří Bartoška jako stárnoucí seladon Bůh, vtípky na to, že Ježíšek chodívá po vodě...

Jestli to nebude tím, že scenáristka je evangelička, a tak pro ni samozřejmě "všechno svaté není svaté". My jsme to zkrátka měli jako ekumenický projekt, u kterého jsme se dobře bavili. A doufám, že diváci také.
Když jsem přemýšlel nad tím, co mají všechny vaše scénáře společného, uvědomil jsem si, že je to postava člověka stiženého až patologickou erotickou posedlostí k druhé postavě -- což funguje od očarovaného správce z pohádky Anděl Páně až po Alfréda Bartoše z  Operace Silver A...
Tak teď ve mně opět hrklo, protože právě nedávno jsem na jednom chatu četla: "To psala Konášová, to tam zase bude sex". To jste mě vyděsil, protože já to tam opravdu mám, ale vlastně si to uvědomuji až teď. Navíc teď v lednu poběží má inscenace o normalizaci Sama v čase normálnosti a ta je zjednodušeně řečeno jen o tom....

To moje téma ale není erotická posedlost -- je to touha, vášeň, nejdřív třeba erotická, ale postupně se v peripetiích taví do kvalitnější podoby. Do skutečné osudové lásky, která přináší oběti. Myslím, že příběh, kde není hrdina poháněný takovou silnou touhou -- a nemusí jít přece jen o lásku -- vlastně nemá cenu, nechytí vás za srdce a nezaujme vás. Vždyť bez vášně by mě to ani nebavilo psát.

0
20396

Diskuse

Obsah vydání | 12. 12. 2011