Proč Evropa musí chudnout

9. 12. 2011 / Stanislav Vozka

"Vy nevidíte, že okolo nás to všetko ide do hajzlu?" pravil prý Gustáv Husák v říjnu 1989 na zasedání předsednictva UV KSČ. Věta případná nejen v tehdejší situaci, ale i při pohledu na současný vývoj Evropské unie. Nesplatitelné dluhy Řecka, neudržitelná úroková míra italských dluhopisů, dvacetiprocentní španělská nezaměstnanost, předpokládané snížení ratingu Francie i Německa, všudypřítomný strach z vracející se recese. Paní Merkelová vydává jedno dementi za druhým. Pan Sarkozy poučuje kde koho. Pan Berlusconi už nikoho nepoučuje. Copak by na tohle řekl Gustáv Husák? A co si z toho máme vybrat my?

Většina z nás se nerada pouští do úvah, nadto makroekonomických. Hromadně jsme přestoupili na vědecké náboženství, ve kterém je názor podložený méně než třemi doktoráty svatokrádeži. Vyznáváme též zákon internetových světů. Úspěch není něco vymyslet, stačí informaci stáhnout ze sítě. Úspěch není něco zorganizovat, stačí nalézt dobrého organizátora. A úspěchem pochopitelně není porozumět něčemu vlastními silami, ale nechat si to nejlepším odborníkem vysvětlit.

Co na tom, že s tím jak se zrychlují boží mlýny, musí specialisté přestavovat stále častěji plachty i kormidlo a křižovat proti větrům neúprosné reality. Co na tom, že naše vlády vybavené těmi nejlepšími experty nejsou schopny vyvést státní koráby ze zrádných útesů krizí a recesí. Co na tom, že máme v našich vlastních myslích úžasný nástroj k poznávání reality.

Máme v sobě moc stát se nezávislými na tlachání odborníků a na propagandě médií. Musíme však začít používat naše skvělé šedé buňky mozkové. Což hned na začátku znamená připustit, že nejsme neomylnými pány světa. Že jsme zoufalci pobíhající po vrcholu kry popsané sice všemi moudrostmi světa, která se však nekontrolovatelně převrací v oceánu událostí. A z vody vždy ční jen malý kluzký vrcholek. Vrcholek, který iluzorně nazýváme naším vědomím.

O tom jaká část kry je právě nad vodou nerozhodují jen přívaly vln. Věnujeme-li problému pozornost, určitá část kry se začne vynořovat častěji. Vědomí se dostává víc nových myšlenek, pocitů, nových náhledů. Jsou to zřídka ucelené soubory informací, většinou jen záblesky možností, náznaky, jemná postrčení. Je to ale stokrát lepší než zírání na prázdné tváře v HD rozlišení.

V ekonomických modelech nepochybně existuje cosi, co vzletně nazýváme zákony. Ty však v realitě představují jen dílčí, nedokonalá a časově omezená pravidla. Teorie všeho prostě neexistuje. K hledání komplexního vhledu do dění v ekonomické džungli nepotřebujeme absolvování Harvardu. Lepší je spoléhat na vlastní intuici. Ale pozor! Zrcadla, do kterých se chceme dívat jsou zakřivená trochu jinak než to, do kterého se díváme ráno při holení.

Náš pojem o vlastnictví, majetku -- kapitálu -- vychází z naší výchovy a z reality denního individuálního života. V něm kapitál získáváme či ztrácíme. V reálné ekonomice se kapitál především přelévá z jednoho místa na druhé (od toho pojem likvidita) a jen málokdy mizí nebo se rodí. Zatímco jeden ztrácí, druhý získává a právě tyto kapitálové toky pohání makroekonomická mlýnská kola.

Globální ekonomika je společenství miliard fyzických a právnických osob sdružujících se ad hoc do uvnitř kooperujících a navenek soupeřících skupin v prostředí, ve kterém neustále proudí řeky materiálu, zboží a kapitálu. Toto sdružování a soupeření probíhá ve výsledku samovolně a chaoticky (nepředvídaně), jakkoli se mnozí tváří, že mu velí.

Zatímco v přírodě je základním kritériem úspěšné aktivity přežití, v ekonomice je imperativu přežití nadřazen imperativ zisku. Tím je daná obrovská dynamika ekonomických systémů, ale také jejich nestabilita a tendence k rozpadu či dělení na menší izolované celky. Tato možnost je podporována i univerzální, podle jedné šablony se opakující, funkční strukturou ekonomických systémů.

Konečně je při vstupu do zákulisí světového hospodářského zázraku třeba mít na paměti, že hybatelem ekonomického systému není jen energie a kapitál. Obrovskou důležitost má něco, co můžeme nazvat mentální lidská síla. Pozitivní a negativní motivace manažerů, emotivní davové reakce burzovních makléřů, kreativní schopnosti výzkumníků a vývojářů. To je nejdůležitější palivo, které ekonomika spotřebovává.

George Soros řekl nedávno o situaci v Evropě: "Problém v ekonomice je to, že lidé nejsou schopni uznat, že jejich poznání reality je nedokonalé a že vládnou falešné představy a nedorozumění. Totéž platí v politice. Všechny naše pojmy jsou nedokonalé. Euro bylo jen ještě o hodně nedokonalejší než všechny ostatní pojmy."

Zlatá slova. I Soros se však drží propagandistického hesla, že za problémy Evropy stojí prakticky jen špatně nastartovaný projekt eura. To je však jen dílčí fragment komplexního procesu, který Evropu tlačí už od konce studené války. Stejně tak je tomu s vírou, že za všechno mohou banky, které nás odírají o peníze dvakrát -- jednou když nám půjčují a podruhé, když chtějí, abychom je za naše peníze zachraňovali. Jedno i druhé tvrzení má reálné základy, ale nepostihuje celou pravdu. Ta spočívá ve faktu, že Evropa chudne, že musí chudnout. A zoufale si to nechce připustit.

Živnostník, firma, region, světadíl. Všichni jsou schopni ekonomicky prosperovat jen tehdy, když budou moci v ekonomickém superorganizmu uplatnit své výhody oproti jiným jeho částem. Novověká Evropa vždy závisela na dovozu materiálů a energií, za které platila vývozem zpracovaných produktů. Její konkurenční výhodou od dob kolonialismu byla jednostranná výhodnost těchto obchodů.

Evropa druhé dekády dvacátého a prvého století už není vojensky ani politicky dost silná, aby mohla diktovat trhům. Rozvojové země se postupně vyrovnávají s devastujícím vlivem evropské "kultury" a jejich spotřeba exponenciálně roste. Ceny materiálů a energií stoupají proto, že těžba je objektivně stále dražší, ale také protože jich ubývá stále rychleji. A Evropa, ať chce či nechce, musí dnes platit stejnou cenu jako Indie či Brazílie.

Po pravdě řečeno byl evropský boom v devatenáctém i dvacátém století způsoben nejen vyděračskou povahou bílého muže, ale také vysokou úrovní technologií a celého technicky orientovaného kulturního prostředí. V industriální éře měla Evropa vzdělané inteligentní inženýry a vyškolené, řemeslné cti dbalé dělníky. Měla kvalitní zákony podporující podnikání a dobrou dopravní síť.

I dnešní Evropa má dobré zákony a hustou dálniční a železniční síť. Jenže industriální éra skončila, byla nahrazena dobou automatů a počítačů. Komputerizovaná, robotizovaná výroba nevyžaduje personál univerzální a inteligentní, ale ve velké většině jednostranně a krátce vyškolený, nicméně s vysokou pracovní kázní. Řemeslný um je nahrazený systematickou kontrolou. Improvizace je sprosté slovo. Kreativita je jen pro vyvolené. To vše je, ne vždy neúmyslně, jako šité na rozvíjející se země. Ne pro Evropu.

Existence zájmových sfér, nevypočitatelných totalitních vládců i ideologických sporů dlouho znejisťovala podmínky podnikání ve světě. Po pádu sovětského bloku však bariéry a nejistota rychle zmizely. To co bylo další evropskou výhodou -- stabilní podnikatelské zázemí -- se dá dnes nalézt po celém světě. Riskantní jsou dnes demokratické režimy, které povýšily individuální práva a svobody na úroveň zákonů. Ne, že by manažeři, prezidenti správních rad, CEOs a vůbec všichni ti co nás vodí na provázcích něco měli proti zákonům a proti lidským právům. Pokud tedy nebrání podnikání a nesnižují zisky. To pak radši táhnou jinam.

Že v Evropě je pracovní síla najímána za vyšší cenu než jinde ví každý. Už delší dobu není jisté, že je to dáno vyšší odbornou kvalitou. Nad slunce jisté však je, že motivace evropských pracujících je nižší než jinde. Motivace je funkcí mnoha proměnných, zásadní roli však hraje rozdíl mezi existujícím stavem a nabízenou budoucností. Tento rozdíl je dnes v rozvíjejících se zemích mnohem, mnohem vyšší než v Evropě, která dlouho žije v dostatku a blahobytu.

Vyrábíte-li, nakupujete výrobní prostředky. Investovaný kapitál je využit pro produkční účely a přináší zisk dvakrát -- vám a těm co vám dodávají. V případě že investujete do hmotných statků, které nevytvářejí váš zisk (auta, domy, vybavení bytů) a služeb (kadeřník, solarium, posilovna, lékař, kino), likvidujete kapitál, který už nevytváří dvojí zisk. Mezi investice které přinášejí zisk jen jednou patří samozřejmě i náklady na zdravotní a sociální zabezpečení. Náklady na staré a nezaměstnané, na invalidy.

To že kapitál je investován bez zisku investora formou spotřeby sice neznamená, že je investován bez prospěchu ekonomice, taková aktivita je však pro určitou oblast výhodná jen tehdy, nejsou-li spotřebovávané statky či služby dováženy. Levné dovozy uspokojující touhy evropských chudnoucích vrstev a vytvářející iluzi rostoucího blahobytu podkopávají sílu evropské ekonomiky.

Státní i soukromé investice (ať už plodí další kapitál nebo ne) rovněž vytvářejí neviditelnou past zvanou amortizace (podle jména poznáte je). Odpisy jsou tím odkrojeným dílem krajíce, který si musíte odpustit, chcete-li v budoucnu žít stejně dobře jako dnes. Jsou to nutné náklady na obnovování existujícího blahobytu. Náklady na odpisy a opravy jsou evropskou koulí na noze a i proto jsou běžci z rozvíjejících se zemí rychlejší.

Jestliže ceny dovážených surovin stoupají a stoupá i dovoz spotřebního zboží (navíc dvakrát dotovaný výhodným kurzem vývozce a sociálními dávkami dovozce), nabývá na kritické důležitosti exportní síla. Evropa byla dlouho jedním z mála zdrojů kvalitního průmyslového zboží od aut až po elektrárny. Pak se obdobné výrobky začaly vyrábět i v rozvíjejících se zemích, jejich kvalita však byla prachmizerná. Všichni pamatujeme, s jakým despektem jsme se (ještě před deseti lety!) dívali na čínské zboží. A dnes? Čína, Indie, Brazilie, Malajsie ... Výrobky všech těchto zemí učinily, díky postindustriální komputerizované éře, obrovský skok. Konkurují v kvalitě Evropě a v ceně ji nesporně předčí. Co nám ještě zbývá? Letadla a zbraně.

Problém evropské (ne)konkurenceschopnosti je často bagatelizován teoriemi o technologických vlnách, které vždy a znovu vynesou země s nejvyšším technickým potenciálem nahoru. Je charakteristické, že tyto teorie rozvíjejí lidé, kteří mají jiné než technické vzdělání. Technologických inovací převratného charakteru totiž ubývá. To neznamená, že se snižuje intenzita vědecké práce. Jen výsledků, které umožňují přímý transfer do ekonomické sféry, je méně. V současnosti je Evropa na špici ve farmaceutickém průmyslu a biotechnologiích. To je však menší výhoda, než když vyráběla bezkonkurenční lokomotivy.

Evropa musí chudnout, protože mechanizmy příčin a následků v globální ekonomice nedovolí jinak. Současná dluhová krize jdoucí napříč kontinentem není ničím jiným než odloženou vymáhanou platbou za to, jak se evropské vlády posledních dvacet let snažily udržet sociální smír a zdání prosperity. Ekonomika už nicméně ukradla politice tak velkou část moci, že může volat k odpovědnosti za dluhy i ty nejmocnější. I Německo, které se na čas vyhnulo problémům tím, že začalo krotit touhu po rostoucím blahobytu několik let před ostatními.

Je lhostejné, zda budeme chudnout s eurem nebo opět s markami a lirami. Tak jako přechod na euro nezpůsobil snížení evropské ekonomické výkonnosti, nemůže ho způsobit ani zpětný přechod na národní měny, zvláště když dnes máme k dispozici pro zahraniční obchod velmi pružnou instrumentaci. Bylo by patrně nejvýhodnější, kdyby euro zůstalo zachováno jako mezinárodní evropská měnová jednotka, na kterou by se definovaným způsobem podle potřeby navázaly existující nebo obnovené "regionální" měny jednotlivých států. Ostatně i u nás můžete mít v bance účet v eurech a platit se jimi dá ve většině velkých obchodů.

Vyřešení přetahované kolem eura představuje složitý, nicméně zvládnutelný "logistický" úkol. Jeho vyřešení však Evropě nepomůže. Ba naopak, na určitou dobu vzbudí politici neoprávněné iluze, že vše je opět v pořádku. Tak jako v průběhu hypotéční fáze krize, kdy jsme poprvé měli šanci přehodit kormidlo a touto výhodou pohrdli. Díky našim politikům jsme naopak chronickou nemoc proměnili v akutní a málem smrtelnou komplikaci. Podívejte se na graf veřejného dluhu evropských států a jeho extrémní růst v letech 2008 -- 2010.

Evropa chudne a navíc chudne hloupě. Kontinent je stále ještě bohatý a může chudnout inteligentně a elegantně. Ne ale vládnou-li mu exponenti světa byznysu. Ekonomický organismus je běžec bludištěm, který má výhled omezen jen kupředu a nevidí odbočky, které se mu nabízejí. Jeho vysoká inteligence se tak snižuje na úroveň veverky mučené neustálým obíháním v kole. Evropa se stala jedním velkým kolem pro pro veverky. Pro nás a naše děti.

0
Vytisknout
13858

Diskuse

Obsah vydání | 12. 12. 2011