Časovaná eurobomba

10. 10. 2011

Během eurokrize politici vmanévrovali své země do bezprecedentní situace. A teď už vědí to, co si většina voličů ještě vůbec nepřipouští. Nakonec zbudou jen dvě možnosti, jak zachránit jednotnou měnu: Buď drahá redistributivní unie, nebo zmenšení měnové unie. Každé z obou řešení je ale extrémně nákladné.

V říjnu 2009 analytici agentury Standard & Poor's spočítali, že řecký dluh v roce 2010 vzroste na 125% ekonomického výstupu země. V ten okamžik zdražilo pojišťování řeckých dluhopisů proti bankrotu. Pojišťovací nástroje CDS se staly indikátorem pravděpodobnosti bankrotu. Pojištění destimilionového řeckého vládního dluhopisu nyní stálo 189 000 dolarů. Pro hlavní investory to byl signál, aby Řecko opustili.

V posledních týdnech roku 2009 mimořádně významná kalifornská společnost PIMCO prodala všechny své řecké dluhopisy. PIMCO nespoléhá na vnější informace, ale zaměstnává hordy analytiků, z nichž někteří přišli z MMF. Pokud nenajdou to co potřebují, PIMCO se stahuje.

27. dubna 2010 byl rating řeckého dluhu snížen na BB+, což je úroveň Ázerbajdžánu a Egypta. S&P napsala, že by dluh měl být "restrukturován", což je hezký výraz pro bankrot. Restrukturace znamená seškrtání dluhu, takže věřitelé mohou dostat třeba jen 30% své pohledávky. V tento okamžik tedy byl každý, kdo ještě držel řecké dluhopisy, buď blázen, nebo charitativní dárce.

Po oznámení nízkého ratingu musela řecká vláda za dvouleté dluhopisy slíbit 13% úrok, což ostře kontrastuje s pouhými 6,3% pár dnů předtím. Desetileté dluhopisy se vyšplhaly nad 10%.

Pro mnohé evropské banky to byl šok. Po bankrotu banky Lehman Brothers masivně investovaly do vládních dluhopisů s malým výnosem, které slibovaly bezpečí. A teď byly riskantní nejen řecké dluhopisy - klesala rovněž důvěra v portugalské, irské, španělské a dokonce italské.

Strach se začal šířit i do Frankfurtu a Londýna. Evropské banky investovaly do dluhopisů pěti ohrožených zemí přes 700 miliard euro. A jen samotné řecké banky držely vládní dluhopisy v hodnotě 50 miliard euro. Když byl snížen rating těchto dluhopisů, klesl i rating bank, což bylo součástí řetězové reakce, která se nezastavila na hranicích země...

To co se v příštích týdnech a měsících v Evropě bude dít bude mít s Řeckem značnou souvislost, ale je to také už dlouho nezávislé na dramatu v Athénách. Ve skutečnosti jde o pokračování tragédie, která začala v New Yorku v roce 2007. Podle amerického ekonoma Kennetha Rogoffa to co tehdy propuklo nebyla obyčejná recese s abnormálním průběhem, ale "velká kontrakce", k jakým dochází v globálních ekonomických dějinách jednou za 75 let. Proto evropská krize, která začala jako krize důvěry, rozrostla se v krizi dluhovou a krizi likvidity a nakonec vedla k několikanásobné krizi platební schopnosti nekončí. Vlády spoléhaly na špatnou diagnózu a použily špatnou politiku. Žádná půjčka na světě, jakkoliv veliká, Řcko nespasí; stejně tak Portugalsko a patrně ani Irsko, a Itálie je na tom velice bledě.

Evropský fond finanční stability (EFSF) je tedy v dané záležitosti k ničemu. Politika ECB spočívající v nakupování dluhopisů členských zemí selže. Podle Rogoffa nemá cenu přikládat obklady tam, kde je třeba chirurgického zákroku - tj. vyhlásit bankroty a začít znova. Řecko může fungovat jedině tehdy, pokud odepíše 50-70% svého dluhu, a situace v Irsku a Portugalsku není o mnoho lepší.

Pokud se to nestane, infekce se brzy rozšíří i do jádrové oblasti eurozóny, tj. do Francie a Německa.

Projekt jednotné měny je každopádně na rozcestí. Buď je třeba "manželství z rozumu" v podobě fiskální unie, nebo se měnová unie dříve či později začne rozpadat. "A samozřejmě že je pochybné, zda jsou lidé v Evropě ochotni vstoupit do takového neromantického manželství," říká Rogoff.

Kriticky důležitou roli přitom hraje Německo. Mělo by se podívat do Itálie, kde sever země platí za jih účty už 90 let, a položit si otázku, zda je připraveno na něco takového...

Německo si patrně může dovolit platit všechny účty do výše 150% svého ekonomického výstupu. Všichni v Evropě by měli Němce v oblibě, ale z jejich vlastního pohledu by šlo o riziko hraničící se šílenstvím.

Podle Rogoffa by politici měli začít s restrukturalizací dluhu tak rychle, jak to jen půjde - ale i to bude velmi nákladné. Evropa bude muset najít způsob, jak zacházet s bankrotujícími státy.

Rogoff si dokáže představit, že by EU ručila za dluhy centrálních vlád, ale za nic jiného. V případě Irska by to znamenalo, že banky by garance nedostaly. V případě Španělska by to zřejmě znamenalo bankroty měst. A v případě Řecka by byly placeny jen ty naprosto nejnutnější vládní výdaje.

To by pro Evropu znamenalo velice obtížné období. Velké krize ale vždycky nakonec produkují mnohem více poražených než vítězů.

Zatímco Rogoff upřednostňuje tuto variantu, otec měnové unie Jacques Delors se drží své vize velké Evropy a nedokáže si představit rozpad eurozóny. Evropu, která je podle něj morálním závazkem, však nespasí zmatené úsilí dnešních evropských politiků, ale jedině silná vláda v Bruselu a další silné instituce.

Takže jsou tu dva návrhy, jak řešit eurokrizi: Buď transferovou unií, kde bohaté země platí za chudé, nebo zmenšenou měnovou unií omezenou na jádrovou oblast EU. Jenže oba jsou jen vyjádřením osobního názoru osob, které nemají na události skutečný vliv. Tato krize je bezprecedentní, neexistuje recept na její řešení.

Transferová unie by si vyžadovala nové politické instituce a omezení suverenity národních vlád, které by delegovaly značnou porci svých pravomocí na Brusel. Konkrétní plány neexistují, i když někteří politici o této možnosti vágně hovoří. Zmenšení měnové unie představuje pravděpodobnější variantu. Nebyla by to snadnější cesta, a nemusela by být dokonce ani levnější. Znamenala by oddělení "špatných" insolventních zemí, vládní sanaci bank, aby finanční systém po odepsání znehodnocených aktiv nezkolaboval, a nakonec trvající podporu zemí, které odešly z eurozóny - protože Evropa nemůže jen tak přihlížet, jak se tyto země propadají do chaosu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
6505

Diskuse

Obsah vydání | 12. 10. 2011