Homosexuální incest majora Zemana a Franz Kafka

11. 10. 2011 / Jan Stern

V recenzi na mou druhou knihu napsal Ondřej Slačálek: "Vzhledem k tomu, že osvědčenou freudovskou metodou je dobře známá a prakticky nevyvratitelná hermeneutika podezření, nedá se s autorovými závěry polemizovat".

To je důležitá výtka otevírající klíčové téma. Proč se vlastně domnívat, že jakýkoli text má význam? Proč se vůbec domnívat, že existuje cosi jako význam? Není zpupností automaticky předpokládat, že můžeme komukoli či čemukoli porozumět? Proč si psychoanalytik troufá dešifrovat jakousi skrytost v promluvě neurotika? Z čeho čerpá legitimitu ona "hermeneutika podezření"?

Těmto sychravým otázkám se nedá čelit se ctí, zdá se. Ale zdá se to jen proto, že ještě dosud víme velice málo o tajemství, které si můžeme pojmenovat "mystérium komplexnosti".

*

Naše Já je komplexní. Jsme tudíž ke komplexnosti odsouzeni. Všichni jsme jednotkou. Jsme tudíž odsouzeni k významu. Od chvíle, kdy z beztvarosti povstane první tvar, zrnko subjektivity, prvotní Self, se také z chaosu vynoří první sém a už není návratu k bezvýznamovosti. Od té chvíle každý čin, slovo i záblesk myšlenky má svůj význam, neboť má své pozadí, svůj kontext, který mu tento význam dává - a tím kontextem je subjektivita.

Můžeme tuto subjektivitu nenávidět, komplexnost v sobě vyhodit do povětří, můžeme vyhlásit válku principu jednotky, ale tím nemůžeme komplexnost a význam zrušit. Jediným úplným zrušením významu je totální autismus, důsledek frontálního útoku na samotnou konstrukci psýchy, ale i tehdy jsou význam a komplexnost vlastně přítomni - v inverzní podobě.

*

Neurotik je vždy tajným agentem významu. Udržuje svět v celku, ale tají to - sám před sebou. Neurotik ve své řeči vždy poskytne klíč ke svému symptomu. Nemůže si pomoci, samo toto utajené rozklíčování je definiční vlastností jeho techniky existence.

Psychotik proti tomu klíč ke svému projevu nikdy nedá. Vyhlásil komplexnosti válku. Ta nad ním právě proto vítězí mnohem jednoznačněji než nad neurotikem, ale subjekt psychotika již se na tomto vítězství nepodílí, narozdíl od subjektu neurotika, který s komplexností utajeně kolaboruje. Psychotik je jen smutnou obětí významu. Lidské "vrženosti do významu", jež se odehraje ve chvíli zformování subjektivity, ve chvíli integrace Já do jednotky.

*

Zní to složitě, že. Je tak snadné a lákavé být složitým. Přesto je to úplně zbytečné. Protože zase tak složité to není. To se ukáže zcela jasně, až právě odhalenou kostru obalíme masem života.

K ilustraci neurotické komplexnosti mi dovolte použít osobní zpovědi českého spisovatele Iva Fencla. Podotýkám, že jsem tuto zpověď nezískal v terapii, ba dokonce jsem ji ani náznakem nevyžadoval. Ale zvykl jsem si již, že mi čtenáři mých knih takové zpovědi zkrátka píší, neboť si nemohou pomoci. Tak se stalo i v případě známého detektivkáře Ivo Fencla publikujícího též zajímavé exkurzy do krajiny braku v literárním obtýdeníku Tvar. Autor mi pak vydal oficiální svolení ho při využití některých pasáží jeho zpovědi jmenovat, za což děkuji, a jistě to učiní následující ilustraci důvěryhodnější.

V životopise spisovatele Fencla, který mne jednoho dne spontánně zaslal, mne okamžitě uhodil do očí jeden moment. A to z prostého důvodu: Narozdíl od všech ostatních rysů neurotického životopisu, které si troufám označit za poměrně typické, tento detail mě činil výkladově bezmocným: "V šesté třídě mě poprvé zaujala spolužačka: tím, že se jí kalhoty dotýkaly podlahy."

To byl opravdu podivný detail! Znám poměrně dobře svět fetišismu, zkoumal jsem jeho vnitřní zákonitosti, a tak si troufám říci, že "fetiš kalhot dotýkajících se země" se míjí s polem univerzálního fetišismu. V tomto obrazu muselo být cosi naprosto osobního, nešlo o klon univerzální struktury.

V dopise spisovatele však k tomuto obrazu nebyl žádný klíč. Věděl jsem proto, že neodpovím-li bleskově, přijde ještě dopis další. Že přijde - musí přijít - ještě dodatek. A ten skutečně přišel a v něm na několika řádcích, zcela mimo kontext a bez přípravy tato poznámka: "...To byl můj první dokonaný vztah. Taky mi vysvětlila, že mám tzv. udičku a musím na operaci. Já si své odlišnosti nebyl vědom."

Jistě chápeme, že "udičkou" zpovídající mínil "uzdičku", a jistě také chápeme, že tím bylo míněno tzv. frenulum breve (zkrácená uzdička), nejspíše doprovázené i phimosis (obtížným přetahováním předkožky přes žalud). Co to ale znamená pro naši záhadu předlouhých nohavic?

Jednak se nám tímto "nevinným dodatkem" odkrývá význam dosud nezkompletovaného obrazu: fascinace kalhotou překrývající velkou část chodidla/boty je přeci původně fascinací předkožkou překrývající velkou část žaludu. Hermeneutický poklad pro psychologa.

Ale co je pro nás ještě cennější, ze strukturalistického hlediska, je onen zdálky viditelný "freudovský překlep": místo "uzdička" autor napsal "udička". A tím jen zesílil na maximální hlasitost hlavní, strukturální, zvěst jeho textu: ano, tato rozbitá komplexnost, tato uzdička odpojená od fetiše urousané kalhoty, je především udičkou, na níž se má ulovit oko interpreta, či obecně řečeno "oko světa".

Fencl dal klíč, zcelil svůj text ošálením vlastního vědomí, protože musel. Neboť neurotik konspiruje s komplexností. Ideál subjektivity je jeho subjektu vyšším zájmem než program vědomí, čili operační program jeho Ega, jeho jáství jakožto struktury.

A aby toho nebylo dosti, poté, co jsem autorovi zpovědi odpověděl, že z celého vyprávění hodlám využít právě a hlavně onu kalhotu, přišel nakonec, jakoby v úzkosti, abych snad nepřehlédl, že rozbitý svět je celkem, ještě jeden, zcela mimoděčný, dodatek spisovatelův: "Před usnutím jsem vždy snil příběhy, které jako by byly odleskem minulého života. Hráli v nich mí hrdinové a vzpomínám na dva muže. Klidně mi mohli být dva roky, nebo čtyři. Skutečně jsou to nejranější sny, neumím určit, kolik mi bylo, ale ti muži se jmenovali Bill a Stewart. Stewart byl asi mladší, Bill jsem byl víc já. No, a ten Bill nějak Stewarta zachraňoval, cítil k němu něhu, bylo to citově strašně silné. Možná jde prostě o vzpomínku na nějakou zapomenutou, strašně dávno mi čtenou knížku? Podstatné pro myšlenku, kterou stále opouštím, však je, že i ten Bill byl hodně zakrytý. Šlo hodně o dlouhý kabát nebo plášť. Imponovalo mi to. Dokonce si pamatuji, jak jsem si říkal, že 'Bill jsou šaty'."

Ano, ten fantazijní western se klidně mohl jmenovat "Jak Já opatrovalo svůj falus". Neboli, jako by bylo autorem řečeno: milý pane freudiáne, mám o vaše interpretační schopnosti značné obavy, proto prosím čtěte opravdu dobře a tady máte ještě poslední pomoc, je-li vám tedy pomoci: ten dlouhý, až na zem zahalující kabát kovboje, to je zase ten penis překrytý úplně předkožkou, a ta přátelská něha Billa a Stewarta je moje vlastní ochrana penisu v kastračním dramatu. Ochrana tak naléhavá, až z předkožky učinila nabitý osobní symbol, zástupce celého falu, symbol posléze vytěsněný s celým tématem kastrace, takže mě až má partnerka musela upozornit na tento zvláštní znak mého penisu, který jsem dlouho odmítal vnímat, přemýšlet nad ním, komparovat ho.

*

Čím se liší od této strategie psychotik? Bude to zcela jasné z následujícího příkladu: jeden můj spolužák z gymnázia se propadl do paranoidní psychózy. V poslední době se jeho stav dosti zhoršil, psychotická roztříštěnost začala dříve prostý stihomam obalovat temnotou. Poté, co jsem příteli nedávno položil otázku "vzpomeneš si ještě někdy na gympl?" odpověděl například toto: "Jo, jasně, hlavně na Markovou. Konečně vim, proč se tak jmenovala. Evangelista Marek by si totiž měl dát velkej pozor, aby si nemysleli, že je teplouš".

Zdánlivě této promluvě nelze vůbec porozumět. Je to však jen klam. Porozumět jí lze mnohem jednoznačněji než Fenclově kalhotě! Je bezbrannější než neurotikova rafinovaná symbolická hra. Podmínkou porozumění však je brilantní znalost vypovídajícího subjektu. Psychiatr v ústavu by nemohl té větě o evangelistovi porozumět asi nikdy. Já však vím, že Marková byla naší spolužačkou, že jiný náš spolužák se jmenoval křestním jménem Marek, a že právě o tomto Markovi se tušilo a povídalo, že je homosexuálem. A jako freudián samozřejmě též vím, že paranoia nemůže téma homosexuality minout. A vědí to dokonce i empiričtí vědci, minimálně od Zamanského výzkumu, který prokázal, že v obrazovém testu věnují paranoici homosexuálním pornoobrazům více času než všichni ostatní lidé.

Čili věc je jasná, věta o evangelistovi říká: i já jsem byl kdesi hluboko v sobě cosi jako homosexuál, ale dával jsem si až tak dobrý pozor, aby tato pudovost nepřemohla mé Já, až jsem se upsal raději protipólu vědomí (hlavní funkce subjektu) - upsal jsem se snu, a svou řeč teď konstruuji jako sen či přesněji jako volnou asociaci (!). Čiže tato "psychotická diskontinuita", rozbití významu, je v jádru radikální komplexností a plným propadnutím významu, avšak rozdíl oproti Fenclovi je, že autorovo Já už se na ochraně komplexnosti nepodílí s onou rafinovaností neurotika. Já psychotikovo je touto komplexností zajato, vláčeno a drceno.

*

Freud objevil, že neuróza je předstupněm psychózy, navzdory tomu, že je její inverzí.

Tímto fascinujícím objevem přestal být pouhým psychologem a stal se přes noc - jako Chelsea stala se velkoklubem po zakoupení Abramovičem - lídrem úvah o lidské subjektivitě. Nalezl klíč klíčů.

Tím ovšem vystavěl úplně novou záhadu. Vypustil z lahve džina nové, pohlcující otázky, na niž sám nikdy plně neodpověděl: proč tedy vlastně existuje neuróza? Proč nemáme jen dva stavy subjektivity: "normalitu" a psychózu? Proč neurotik tak pozoruhodným způsobem šetří to, co nesnáší, proč to jaksi uchovává, když má tu moc to zničit jako psychotik? Jakkoli víme, že ani psychotik nemá možnost zničit neúnosné, má jen sílu zničit systém neúnosné plodící, ta otázka je přesto na stole a zdá se nepodstatná jen těm, kdo nepronikli k podstatě.

Ta otázka byla tím nejvíce vzrušujícím dědictvím, jež nám Freud zanechal a čekala dlouho na ducha natolik mocného, aby to pochopil. Tím duchem se nakonec stal Jacques Lacan. Právě on si nejostřeji uvědomil, že ač víme, jak neuróza vzniká a proč vzniká, nechápeme, proč jí vznikat dovolujeme. Proč jí umožňujeme nás trápit, když po ruce je stav bez utrpení, stav psychotické diskontinuity. Lacan konečně obsazuje ono prázdné místo Freudovy teorie, když říká: tím tajemným x v rovnici je chiméra komplexnosti. Kvůli ní jsme zplodili onu podivnou mezifázi zvanou neuróza.

Podle Lacana existuje ve vývoji psýchy tzv. fáze zrcadla. Každý z nás si v určité chvíli svého vývoje uvědomí, že má svůj obraz. Že obývá tělo, a to tělo je on sám. Tehdy se mlha jáství zformuje do touhy po komlexnosti. "Jsem-li tamto v zrcadle já, je-li mé tělo/obraz komplexním, tedy i já jsem komplexním," zněla by nějak ta paradoxní věta, kterou si každý z nás - s nečestnými výjimkami dětských schizofreniků - osvojíme ve fázi zrcadla. Tuto touhu po komplexnosti Lacan nazývá subjektivitou. V tom s ním nemusíme souhlasit, osobně se domnívám, že jádro pojmu subjekt je třeba vypátrat v mnohem ranějších fázích vývoje (fázi zrcadla Lacan umísťuje kamsi do šestého měsíce života), ale to nám vůbec nebrání vzít si to vůbec nejcenější z Lacanovy teorie: objev, že v ohnisku naší sociality (či sociálně definované subjektivity) je chiméra komplexnosti.

Této chiméře se upisuje neurotik. Pro ni trpí, pro ni zavrhuje ráj psychózy, to kvůli ní zahajuje onu zvláštní hru na schovávanou. Hru s udičkami a uzdičkami.

Proto máme tři možnosti volby: svět, svět-šifra, nesvět. Neboli tři způsoby obývání světa: normalita (život skrze Ego - subjektivitu vystavěnou jako komplexnost), neuróza (hra na Ego, hra na komplexnost), psychóza (rozbití komplexnosti).

Ano, kvůli chiméře komplexnosti se neurotik rozhoduje k onomu zvláštnímu kompromisu, že sice nepřijme cosi nepřijatelného, ale zároveň to uchová a dá tomu žít, ba nechá to dokonce jistým způsobem manifestovat, neboť schovávaná musí zplodit kompenzující teatrálnost, demonstraci, aby komplexnost byla uchována, byť za cenu tak krkolomného triku.

Tomuto vystavenému ručiteli za komplexnost můžeme říkat symptom, ale také nemusíme. Neboť má-li Lacan pravdu a vyvěrá-li představený vzorec ze samotného jádra subjektivity - tedy toho, čím se člověk vytrhl z přírodního - pak lze tímto vzorcem dešifrovat každou lidskou strukturu: promluvu, obraz, sociální systém, skupinu. Pro tuto obecnou aplikaci bychom potřebovali asi trochu jiný pojem než symptom.

Spisovatelova udička/uzdička je symptomem jeho osobní neurózy, ale je i čímsi obecnějším, odmyslíme-li autora a budeme-li jeho text chápat strukturalisticky jako text. Nazvěme si tento jev na rovině textu uzdičkou komplexnosti, neboť - shodou okolností - i funkcí uzdičky na penisu je jakési tajuplné udržování komplexnosti a koherence tam, kde bychom se bez toho vlastně i obešli, jak nám do omrzení zdůrazňuje rituál obřízky.

*

Uzdičku komplexnosti můžeme od této chvíle začít hledat kdekoli se nám zlíbí. Vězměme si jako nejčitelnější příklad mediální obsah. Po našem výkladu o mezifázi neurózy jsme oprávněni apriorně definovat tři druhy textu: analytický, neurotický a psychotický. Analytický text (možno ho nazvat též ideologickým, dáme-li věci althusserovský akcent) je komplexním v tom smyslu, že vše v něm je buď dořečené, nebo zamlčené.

Psychotický text je mlčením, respektive zamlčením, zahaleným do slov. Je imitací řeči.

Neurotický text však se vyznačuje tím, že v něm nemůže - nesmí! - existovat zamlčenost, avšak nezbývá síly ani na odstup, jež by umožnil dořečenost. Nastupuje tedy falešná komplexnost, kterou jsme tak dobře rozpoznali jako komplexnost neurotickou na rovině psýchy. Zcela typickými příklady neurotických textů jsou major Zeman a Kafkův Proces.

Vezměme si například epizodu Strach ze seriálu Třicet případů majora Zemana. V ní potkáváme kriminalistu Honzu, kterak odváží svou těhotnou ženu do porodnice. Zároveň ale zaregistrujeme, že s manželi Zemanovými bydlí i Honzova matka, a to v jakémsi dokonalém souznění. Vztah matky a Honzy je explicitně vylíčen jako ideální, matka synovi děkuje, že zůstali spolu. Všichni v tom cítíme cosi podivného. Je to podivné jako Fenclova kalhota dotýkající se země! Cítíme v tom cosi incestního, tak jako v kalhotě cítíme "cosi falického", ale sám obraz Zemana a jeho matky nám toto nedořečené, toto "cosi" nijak nezpřítomní.

Sequens však, jako geniální neuroticky komplexní tvůrce, toto cosi dodá metodou "uzdičky" či kovbojova kabátu, chcete-li. Honza souběžně vyšetřuje případ zbabělého vraha (v podání Josefa Vinkláře, jak si jistě vzpomínáte), který si vyhlédne dva mladičké chlapce, jež manipuluje. Několikrát je implicitně naznačeno, že chlapcům a) nahrazuje otce, b) homosexuálně je svádí ("dovolil si, aby na tebe šahal!"). Tento homosexuální incest je onou uzdičkou textu, dovršuje komplexnost.

Ty dva obrazy "Honza/matka", "Zlý otec/sexuálně svedení synové" k sobě patří, vytvářejí utajený celek, neurotickou komplexnost. Z toho také vychází sugestivita díla, neboť divák tuto uzavřenost textu cítí, nechává se svést k neurotické poetice, nevědomě vnímá, že "to k sobě patří a musí to tak být". Proto je Zeman tak silným pop-kulturním textem.

Sequens tuto metodu ostatně používal - nejspíše intuitivně - často. V neprávem opomíjené psychologické krimi Pokus o vraždu s Karlem Högrem v hlavní roli postupuje stejně: představí muže, jemuž dobrovolně posluhuje žena jeho zemřelého bratra, bez nároku na ocenění, s jakousi tichou erotickou nadějí (podobně matky přistupují ke kojenci!). Vztah švagrové a hlavního hrdiny vytváří jakousi podivnost, jakousi chorobnost (opět víceméně incestní), jakési neurotické napětí. Stejnou funkci má zvláštní žárlivost hlavního hrdiny na svou snachu, ženu svého syna (znovu ve hře homosexuální incest). Tyto nezřetelné podivnosti, záblesky neurotického, tyto "fenclovské nohavice" jsou však jaksi izolovány a Sequens rafinovaně uctívá komplexnost textu oklikou: nechává do hlavního hrdiny postupně vstupovat démona paranoie, to když se hrdina po výstřelu do jeho okna stane podezřívavým k celému světu. A jelikož existuje hlubinná kojenecká paranoia (popsala ji Melanie Kleinová) spjatá s fúzí s matkou, s hlubinným incestem, hrdinův stihomam a incest spolu vytvářejí celek, jemuž divák může - musí - nevědomě přitakat. Proto si snímek Pokus o vraždu zachovává svou uhrančivost. Tak říkajíc "funguje". Je celkem, byť neurotickým celkem.

Franz Kafka ve svém Procesu ostatně nepostupoval jinak. Proč vlastně jeho text není považován za psychotický? Za diskontinuitní? Bezvýznamový? Vždyť k tomu opravňuje mnohé, obrazy samy o sobě nedávají žádný smysl, nejsou ani realistické, ani nejsou zjevně alegoriemi či symboly. Přesto tisíce čtenářů a teoretiků přísahají, že to celé je nevyhnutelné, přesné, komplexní, byť nejasné. Z čeho ten pocit celistvosti vyvěrá? Je to prosté, Josef K. je blížencem majora Z.

Zopakujme si základní vzorec neurotické komplexnosti: něco není dořečeno, ale pak je řečeno cosi, co k řečenému zjevně nepatří, ale na nevědomé úrovni to k řečenému patří, přeci jen to text zceluje. Osud Josefa K. je Kafkou vystavěn jako takřka fraškovitě hyperbolizovaná nedořečenost. Vidíme život obyčejného úředníka, který je vtažen do jakéhosi soudního procesu, vidíme jakousi normalitu (podobně jako u Honzy a jeho matky), ale přesto Kafka spotřebovává všechny autorské síly na to, aby nás upozornil, že v této normalitě je přeci jen cosi divného (soud se odehrává například na půdě), byť tuto divnost autor manifestačně nepojmenovává, nedoříkává.

Hrdina se pak v katedrále dostává k pokusu nedořečené doříct, vyluštit hádanku, tak jako neurotik zdánlivě hledá klíč svého utrpení (v terapii, či posláním svého životopisu freudiánovi), ale tak jako neurotik, i Josef K. selhává, neboť svou detektivní vášeň jen předstírá.

Kdyby Kafka svou scénou v katedrále román ukončil, vydal by text diskontinuitní. Nikoli neuroticky komplexní, a tedy nikoli strhující. Tou zcelující uzdičkou je u Kafky samozřejmě závěrečná scéna, kdy je Josef K. popraven, ale vůbec poprvé v románu se děje cosi nenormálního: za svou popravu se Josef K. stydí a úplně poslední věta románu pak zní: "jako by ho ten stud měl přežít".

Soudní řízení vůči Josefu K. snad možná je přeci jen pojmenovatelné jako symbol (procesu začlenění do kultury, podřízení subjektu socialitě či něčeho podobného). Ale vlastně to není podstatné. Podstatné je, že k "procesu" (podivnosti) je cosi přiloženo, co k němu zdánlivě nepatří, ale co ho zvláštním způsobem dokonává, činí úplným (stud místo viny).

Kafkovo dílo se tak od seriálu o majoru Zemanovi liší je jednou věcí: je dvouvrstvé. Nejenže k sobě přičleňuje to, co k sobě patří (socialita - stud), ale odebráním realismu snad se pokouší i exponovat samotný vzorec uzdičky, jemuž tak často chtě nechtě sloužíme.

0
Vytisknout
4448

Diskuse

Obsah vydání | 13. 10. 2011