Existují lidé, kteří službu druhým kladou nad vlastní záchranu

4. 9. 2011 / Boris Cvek

Rád bych reagoval trochu obecněji na text Karla Dolejšího, který kritizuje kritiku Martina Škabrahy, namířenou na film Vesničko má středisková. Právě jsem totiž Martinův text dočetl a také mne v něm zarazilo, jak dává do souvislosti "velké dějiny", boj za svobodu a smrt. Karel Dolejší si bere příklad Dekameronu jako příklad toho, že lidé se nemusejí stále obětovat pro ty "velké dějiny" - mohou utéci před epidemií černého moru kamsi do ústraní a jenom si tam vyprávět.

Dolejšího text končí tím, že musí posbírat dřevo v lese, aby měl v zimě čím topit, jinak ho "obejme" studená země jako smrt. Souhlasím s tím, že člověk se má postarat především sám o sebe a mnozí z těch, kteří stále chtějí "pomáhat" druhým, jenom utíkají před vlastními traumaty a často zanedbávají své nejbližší a jejich problémy.

V případě Dekameronu jde podle mne o útěk před naprostou beznadějí, před strašlivou nákazou, útěk motivovaný známou poučkou z plavání: nezachraňuj topícího, když by tě měl strhnout pod vodu a utopili byste se oba. Výsledek "pomoci" by neměl být ještě větší zkázou než zkáza bez pomoci.

V situacích, jako byl černý mor, dávalo zvolání "zachraň se, kdo můžeš", opravdu smysl. Jistě ovšem existují lidé, kteří službu druhým kladou nad vlastní záchranu. Jedním z takových byl podle biblického svědectví Ježíš Kristus. Nechal se však umučit na kříži, aby nám dal svobodu na hřišti "velkých dějin"? Nikoli. Golgota usvědčuje "velké dějiny" z naprosté absurdity. "Velké dějiny" jsou odpornou bažinou krve, nenávisti, selhání, mlýnem na maso, který nemá žádný smysl a hodnotu.

Myšlenka nekonečné hodnoty jednotlivce, jeho důstojnosti a jeho práv je myšlenkou postavenou proti realitě "velkých dějin". A má-li být ve "velkých dějinách" aspoň trochu prosazena, musí s nimi dělat kompromisy ve stylu krvavých revolucí, nejstrašnější války lidských dějin, totiž války proti nacismu, policie, soudního systému, milionů voleb "menšího zla", které pak mohou nakupit zlo ještě mnohem větší.

V křesťanství tomuto stavu říkáme "pád člověka" nebo "porušenost světa" nebo "prvotní hřích". Smrt ve "velkých dějinách" není žádným voláním autenticity, je to zcela banální událost v rámci nekonečného rození a umírání zcela zbytečných jepic. Má-li smrt člověka volat k sebeuvědomění, k hloubce, k pochopení nekonečné hodnoty lidské osobnosti, musíme zapomenout na "velké dějiny" a vstoupit do "ráje srdce", kde potkáme Boha.

Ovšemže i Bůh je obětí "velkých dějin", byl na jejich scéně umučen jako úplně bezvýznamný trhan, byl na jejich scéně zneužit a rozpuštěn klérem a davy a různými náboženskými výklady, úzkoprsostmi a hloupostí. V tom smyslu by se dalo křesťanství definovat jako největší vzpoura proti "velkým dějinám", jakou lidstvo kdy zažilo. Zde bych dal poněkud za pravdu mým konzervativním oponentům, kteří často říkají, že svoboda pro svobodu je k ničemu, svoboda má vždycky smysl jenom jako svoboda pro dobro.

Ano, svoboda na jevišti "velkých dějin" jako něco, co se na nich vyvzdoruje, vybojuje, nemá smysl, má smysl pouze jako něco, co roste z "ráje srdce" a z ideálů hodnoty člověka. Na druhou stranu všechny pokusy o to, dát lidem jenom tu "dobrou svobodu", vedly vždy k mravnostní policii, tyranii pomluv, výborům veřejného blaha, pokrytectví a vládě Kaifášů a Annášů. Proto jsem liberál.

0
Vytisknout
3460

Diskuse

Obsah vydání | 2. 9. 2011