Ministerstvo dopravy mi rozkouskovalo stáří

1. 9. 2011 / Miloš Kaláb

Mám to štěstí, že jsem se před dvěma roky dožil osmdesátky. Známí mi blahopřáli a vyslovovali přání, abych se v dobrém zdraví dožil plné stovky. Ministerstvo dopravy provincie Ontário mi neblahopřálo, ale k 80. i 82. narozeninám mi přece napsalo. Připomenulo mi, že podle zákona musím nyní jako každý řidič starší 80 roků podstoupit každý druhý rok zkoušku zraku i zkoušku z dopravních předpisů (musím správně odpovědět na 32 otázek ze 40) a vyslechnout 2-hodinovou přednášku o tom, jak se bude v budoucnu zhoršovat moje schopnost řídit auto. Nechť se objednám na zkoušku a když ji složím, bude mi za 30 dolarů vydán nový řidičský průkaz na další dva roky.


 
 

V podstatě proti tomu zákonu nim nemám. Dopravní špičce jsem se začal vyhýbat už před časem a řídit vůz v noci nijak netoužím. Nebyla to ale nechuť jezdit v noci v zimě domů z divadla, že jsme zrušili předplatné - vedly nás k tomu zmodernizované verze oper a hudba na koncertech tak hlučná, že až bolela v uších. Abychom před známými nevypadali jako kulturní dinousauři, omluvili jsme neúčast na představeních nechutí řídit vůz v noci. Proč nejet autobusem? Pro hodinové i delší noční intervaly mezi autobusy a nutnost přesedat...

Vím o lidech stejně starých jako jsem já, kteří už přestali řídit dávno, ale mám i známé, kteří mi ukazují, jak se jim třesou ruce, ale nejsou strašpytli a tedy klidně pojedou z nějaké oslavy přes město ve 2 hodiny po půlnoci.

Na letošní zkoušku jsem se poctivě připravoval studiem dopravních předpisů i připomínkou oční lékařce, že mě čeká další zkouška zraku. Chodím na prohlídky dvakrát ročně, protože jsem kromě operací šedého zákalu v obou očích před mnoha lety prodělal i dvě operace sítnice. Tehdy mi chirurg oko otevřel, vypustil sklivec, velice drahou pinzetou stáhnul se sítnice tzv. epiretinální membránu, oko mi naplnil těžkým plynem hexafluoridem síry, ránu zašil a přikázal ležet s tváří skloněnou k zemi tak dlouho, než se mi vytvoří nový sklivec. Měl jsem štěstí, že to trvalo pouhých 13 dní, kdežto jedna kolegyně tak ležela 8 týdnů. Můj nynější kolega v laboratoři před nedávnem po podobné operaci ležet nemusel. Operační postup se změnil a místo hexafluoridu síry se dává fyziologický roztok a pacient je za týden opět v práci. Své osobní zkušenosti s očními operacemi jsem popsal v angličtině.

Výraz "štěstí" používám často - moje neoperované oko vidělo skvěle, i nejspodnější řádek na známé tabulce, s jejíž pomocí vyhodnocují oční lékaři zrak. V posledním roce jsem ale poslední řádek nepřečetl a tedy jsem žádal oční lékařku o silnější brejle. Vysmála se mi: "Zkoušky se vůbec nemusíte bát. Víte, co se při ní požaduje? Podívejte se! Text několikanásobně větší". Uklidnila mě, ale ne příliš.

Potom jsem jednoho dne seděl s podobně starými lidmi na "dopravním inspektorátu" a když mě zavolali, přikázali mi nahlédnout do něčeho, co vypadalo jako modifikovaný mikroskop. Nejdřív ale chtěli vědět, zdali vidím nějaké světýlko po straně očí. "Ano, vlevo, vlevo, vlevo --- vlevo". "A nyní?" "Nevidím žádné světýlko". "Sundejte si brejle, odpočiňte si a podívejte se ještě jednou bez brejlí". "Vidím - vpravo, vpravo -- vpravo, vlevo, vlevo, vpravo". "Dobře, teď si dejte brejle a přečtěte číslice ve žlutém kruhu". Přečetl jsem je bez problému. Jenže se žlutý kruh zmenšil a s nimi i číslice. Řádek jsem přečetl, ale byl jsem upozorněn, že předposlední číslici jsem přečetl nesprávně. "Ano, vidím, není to 6 nýbrž 5". (Je víc číslic, které se při značném zmenšení mohou vzájemně podobat, třeba 6 a 8 nebo 3 a 8). Nakonec se kruh zmenšil ještě víc a číslice jsem nebyl schopen přečíst. Inspektorka mi ale řekla, že jsem uspěl a dala mi 40 otázek a vyzvala mě, abych na ně šel písemně odpovídat do místnosti č. 1. Zeptal jsem se na hodnocení svého zraku. Řekla mi, že moje oční lékařka má pravdu, ale ona tu zkoušku "trochu rozšířila".

Studoval jsem poctivě, neměl jsem problém vybírat ze 4 napsaných odpovědí tu správnou - až na jeden případ: "Najel jste do křižovatky s úmyslem odbočit vlevo na zelenou, ale ta se změnila na červenou - jak se zachováte:
(A) Zůstanete stát, protože svítí červená. (B) Vycouváte zpět z křižovatky. (C) Rozhlédnete se na všechny strany a vyjedete opatrně z křižovatky, jak jste zamýšlel. (D) Vyjedete co nejrychleji, abyste křižovatku neblokoval.

Mě zaujalo to, že se změnila zelená na červenou bez přechodné oranžové a proto jsem písemně vyjádřil pochybnosti o logičnosti případu. To ale neznamenalo, že jsem na otázku odpověděl. Takže C: Jakmile je v odpovědi výraz "opatrně" (anglicky "with caution"), znamená to, že tato odpověď musí být správná.

Inspektorka nás všechny v místnosti přerušila se žádostí, abychom vyslechli její přednášku. A ta byla deprimující. Upozornila nás, že má právo poslat kohokoliv z nás na praktickou zkoušku z řízení, což udělá v tu chvíli, když uvidí někoho s nás, že má sklon usínat, ale že na zkoušku pošle i účastníka, který na ni bude hledět skelnýma nepřírozenýma očima. Navíc nás upozornila, že kdokoliv z nás starých lidí, kdo by byl zastaven policií a dostal by nejméně dva "demeritní body", by musel podstoupit i praktickou zkoušku, kdyby požadoval, aby mu byl ponechán řidičský průkaz. S největší pravděpodobností by se dopustil přestupku, že by úplně nezastavil vůz u značky "Stop" nebo by jel nepřiměřenou rychlostí. Praktickou zkoušku musí podstoupit i řidič starší 70 roků, jestliže byl účastníkem dopravní nehody.

Teoreticky není možné takové prohřešky omlouvat. V praxi je situace jiná. Především s tou nepřiměřenou rychlostí se to má tak, že má policie v různých částech města rychlostní pasti, jimž se dá říkat "dojné krávy". Nečmyká tam každý den, ale když se ukryje za stromy a sloupy, odkud měří ručním radarem rychlost, která je v tom místě záměrně nižší než na podobném místě jinde, má zaručeno, že vydělá městu pořádný balík peněz. Co se týká značek "Stop", ty jsou naprosto převládající. Bez nich není možné představit si zdejší křižovatky. Trojúhelníkové značky přikazující dát přednost v jízdě sice existují, ale spíš bych asi ve městě na silnici našel povalující se pětidolar než takovou značku. Nedává totiž snadnou možnost "napařit" řidiči pokutu. "Stopky" jsou všude, i na místech, která nejsou křižovatkou. Běda tomu řidiči, který by byl chycen policistou za to, že kola úplně nezastavil. Pochopitelně, kde policie nečmyká, řidiči přibrzdí, rozhlédnou se a jedou. A to je závažný dopravní přestupek. Jenže skutečnost, že je těch značek jako když naseje máku, vede řidiče k nedostatku vážnosti k nim a navíc se řidič spíš rozhlíží, není-li nablízku policie.

Jako starý člověk mám obavu z praktické zkoušky, protože taková zkouška požaduje návyky, které se liší od mých vlastních. Jezdím od svých 16 roků, zatím bez vážné nehody, a svoje návyky (zlozvyky) mám pevně zafixované. Například se nesmí sešlapovat spojka před zabočením na křižovatce. Říká se tomu "coasting" a je to úplně a naprosto nesprávné. Nebyl vůči tomu takový odpor, dokud byl u aut náhon na zadní kola a zatáčka se za špatných podmínek projížděla bez rizika smyku.

Instruktorka nám vysvětlovala, co všechno snižuje schopnost člověka řídit vůz, například únava, některé léky, alkohol a také hněv. Nemáme nikdy jezdit, když jsme se nad něčím silně rozčilili. Potom přešla na to, jak jezdit bezpečně - nenechávat si odstup pouhé 2 sekundy, jak se učí v autoškole mladší lidé, nýbrž si ponechat 3 až 5 sekund. Na to se ozvala jedna velice stará paní, že v tu chvíli do mezery před ní někdo vjede a tak ji odsune dozadu a dodala: "Nedovedete si představit, jaký vztek se mnou v tu chvíli zalomcuje. To se opravdu velice rozhněvám". Jistě není třeba připomínat, jaká byla reakce instruktorky. Potvrdila mi, že je nejlepší na takovém školení jen poslouchat, mlčky přikyvovat a komentáře si ponechávat sám pro sebe.

Potom jsme si ještě vyslechli přednášku o tom, jak úžasné je vzdát se řidičského průkazu a začít chodit víc pěšky a využívat městských autobusů. To všechno může být pravda pro lidi, kteří nemají problém s chůzí ani s vystupováním po schůdcích autobusů. Každou středu celý den a v pondělí i v pátek odpoledne jezdí v Ottawě staří občané bez placení. Měsíční síťová jízdenka je podstatně levnější než pro mladší občany. Lidé, kteří se vzdají auta, ušetří tolik peněz, že si mohou dovolit brát často taxíky a když si u taxikářské firmy předplatí kupony, mohou ušetřit až 40% ve srovnání s tím, co by platili za jednotlivé jízdy. Všechno to uznávám, autobusem jezdím, abych třeba ušetřil za parkování ve vnitřním městě, ale hrozím se toho, kdy se sám přestanu cítit za volantem pohodlně a začnu mít obavu, abych se nedostal do maléru. Inspektorka nás upozornila, že na ministerstvo dopravy píší příbuzní řidičů, známí i sousedé a žádají, aby jim byl průkaz odebrán a tak se předešlo nehodě. Současně nám ale prozradila, že v Ontáriu dosud jezdí několik desítek stoletých a starších řidičů.

Vyplněné zkušební listy jsem odevzdával jako čtvrtý. Zkoušku z předpisů jsem údajně složil na 100%. Zeptal jsem se, proč jsem neviděl záblesky bočního světla při zkoušce zraku na periferní vidění a proč jsem si měl odpočinout. Inspektorka ukázala na moje brejle, jejichž bočnice jsou dosti široké, a vysvětlila mi, že to byly zřejmě ony, které mi bránily záblesky vidět. Popřála mi další dva roky bezpečného jezdění a tak mi začaly ubíhat dny dalšího dvouletého období.

0
Vytisknout
4612

Diskuse

Obsah vydání | 2. 9. 2011