Hurikán Irene v Princetonu

1. 9. 2011 / Filip Mahďák

< Dýchající očištěný les ráno po hurikánu

...evakuace od pobřeží, lidé si pomáhají, přátelé odešli k přátelům, nastal čas vyměnit slova, co jinak by zemřela nevyřčena v dennodenní rutině večerní televizní samoty, setkání, rozhovor, společné mlčení, večeře, čekání, stmívání, přichází první deště. Mraky se ženou proti směru hodinových ručiček. Propadáme se do noci. Hurikán přichází. Chvíli jen tak prší a pak najednou spadne nebe plné vody, vlna deště šplouchne přes balkón. Pak zase jen tak prší a najednou to rve kamsi a zpátky vítr. Pak znovu bác a prostě spadne voda. Temná noc vybíhám před dům a vykřikuji proti letícím sloupům deště klenoucím se do tmy k nebi.

Nikdo nic neslyší, v přívalech hřmoucího ticha přelézám plot a skáči do přetékajícího bazénu, proskakuji radostí stěnami z vody a v malých chvilkách se nacházím jakoby uprostřed obrovských kapek kde není nahoře ani dole. Nic a hned ho urve vítr. Voda v nose. Bublina, nic, sprška, bublina, kapka, bublina, tři kbelíky do tváře, a zpátky zas vítr. Bazén přetéká a po chvíli se vyplavím na beton. Válím sudy přes chodník do trávy a v záchvatech smíchu se zarazím v keři u plotu. V puse mám hlínu. Chlorovanou. Zima. Měl bych být opatrný, slíbil jsem to rodičům! Sprcha. Černý čaj. Moc dobrý. Výpadek elektřiny, svíčka, srdce jde chvíli dál s bouří a uprostřed oka hurikánu hledím nahoru k probleskujícím hvězdám. Usínám. Nebo jsem již usnul. Ráno. Čaj. Sedím na balkóně, vnímám výdech přírody a pozoruji modřinu na noze a vlažné deštíky na ocase hurikánu. Poťapkávám si v nich chvíli bosými šlapkami a pak to přišlo. Nebeský koktejl. Všechny ty vůně ze svého místa co na cestě vytrhla, pohltila, namíchala a na mě právě teď vyplivla jak kouzelný barman - se střídají, přelévají jedna přes druhou, splývají v několika minutách po stovkách za sebou. Jahody, borovicový les, moře sůl a řasy, mrtvá a živá ryba, vlasy, citrón, půdní podkroví, dubové listí, veřejné záchodky, růže, benzín, pivo, shnilé jablka, čerstvé fíky, mandle, olíznutá motýlí křídla, zlomený paprsek slunce, písek, mokré peří, krev, vanilka, tráva, seno, opilec, skořice, umělá hmota, pečené maso, kari, čerstvý hrášek, heřmánek, hlína, chladicí kapalina, psí srst, plastelína, olej, saze, jantar, mléko, pekárna, kanál, květina co neznám, spálený hrnec, cihly, spadané listí, kaluž, rákos, jogurt, maminka, smrková šiška, párky, železo, síra, čpavek, sníh, ozón, králičí uši, úsměv, slza a smutek, prázdno, zmoklý vlněný svetr, rezavé zábradlí, houby, meruňky, led, grilované kuře, kameny a mokrá kůže a opět nádherná vůně co neznám, napršelo mi do nosu a je to pryč. Za pleskáním kapek a koncertem probouzejících cikád vynořilo se to nejvzácnější - ticho. Žádné letadla na nebi, žádné auta na cestě, široko daleko ani živáčka. Všichni ještě zůstávají pod peřinou a osvobození od všech povinností radostně užívající nejklidnější nedělní ráno na světě. Zavřené cesty na nebi i na zemi, prasknuly i nějaké staré mosty, klidné kabely bez elektřiny a indukcí, tu a tam zlomená větev, otrhané listí, či položený starý strom, rozlévají se záplavy. Zapínám nahrávání a snažím se chytnout ještě aspoň něco z kouzla odcházející vůně utichajících větrů, šumících listím spolu s posledními sprškami dešťových kapek, v korunách veselých mladých stromů. Přecházím zatopenou louku za bazénem až k lesu, nad hlavou prolétlo směrem od hurikánu s radostným hejkáním hejno divokých husí. Vysvitlo slunce. Les vydechl...

Jasný Sokol... Přepínám...

0
Vytisknout
3669

Diskuse

Obsah vydání | 2. 9. 2011