Místo, kam jsem přijeli, je charakteristické pro celou válku, respektive pro její pojetí ze strany Ukrajiny. Ten dům byste těžko tipovali na vojenský objekt. Jde o čistě civilní stavbu, která donedávna ostatně civilním účelům sloužila, dokud válka civilisty nevyhnala. Tedy částečně nevyhnala, řada dalších domů v oblasti je stále osídlena původními obyvateli. Tenhle ne. Tenhle slouží jedné z mnoha jednotek armády, která nemá v pravém slova smyslu vertikální řízení. Tahke jednotka, stejně jako mnoho dalších, je do značné míry autonomní a své operace plánuje primárně podle rozhodnutí svého velitele. Samozřejmě, že existuje komunikace s dalšími složkami ukrajinské armády, nicméně velká míra autonomie umožňuje jednotce reagovat poměrně pružně na situaci odehrávající se v prostředí jejích pozic a tím pádem se nečeká na to, až shora přijde rozkaz lidí, kteří na skutečném bojišti nejsou. Za daných podmínek to funguje vysoce efektivně. Vypovídá o tom poměr ztrát na straně Ukrajiny a na straně agresora. Vertikálně řízená ruská armáda vysílající mechanicky další a další vlny ubožáků na jistou smrt versus autonomní řízení početně mnohem menší armády, která chirurgicky likviduje nepřátelskou pěchotu prostřednictvím jednotek, které se postupně, operativně adaptují na měnící se podmínky a osvojují si nové bojové postupy. 

Tomu odpovídá i zázemí. Žádné očividné vojenské objekty, žádné maskování, žádné další příznaky toho, že je tu přítomná armáda. Barák, v němž jsme se ocitli, zvenku ničím neprozrazuje, že ho obývá vojenská jednotka. Člověk to nepozná ani v předsíni, kde nás vítá rotvajler, domácí mazlíček jednotky. Teprve když projde dalšími dveřmi, uvidí hromadu balistiky a ruční zbraně. Skutečné “wow” se ale odehraje, když se podívám doleva: v tom, co dříve bývalo obývákem, je vytvořené kompletní řídící centrum s několika obrazovkami, na nichž jsou z výšky zachycené části nedalekého území pozic. Na pozadí je slyšet vysílačku, vojáci jsou zjevně na pozicích a jsou ve spojení s centrálou. Můj pohled přejede za levý roh místnosti, kde je stůl s vlastním monitorem. Za ním sedí týpek v trenkách a tričku a zjevně plní bojový úkol: řídí pozemní dron, nezbytnou součást výbavy současné armády, pojízdný robot, který zajišťuje logistiku na místech příliš nebezpečných pro lidskou posádku. 

Šáňa, řidič dronu, se soustředí na práci. Pohled mi sjede dolů a zjistím, že místo jedné nohy má od kolene dolů protézu. Dole na protéze, v místech, kde má člověk obvykle kotník, má Šáňa připevněného plyšového medvídka, zjevně talisman.  Michal, velitel jednotky, mě bere do kuchyně a vytahuje telefon. V nepřeberném množství válečných obrázků a videí po chvilce najde jedno, které mi chce ukázat. Na videu se v prvních vteřinách odvíjí nějaká nepřehledná situace, ze které se najednou vyloupne ležící Šáňa, bledý a zjevně v šoku. Kamera přejede ke spodní části jeho těla. Je vidět, že z pravé nohy zbyly jen krvavé cucky. Spolubojovníci okamžitě nasazují turniket (škrtidlo) a připravují Šáňu k evakuaci. Stalo se to zhruba před rokem. Dnes je Šáňa zpět u jednotky a vedle z obýváku řídí pozemní dron.

Ta videa a fotky v Michalově telefonu jsou dalším charakteristickým znakem války a toho, jakým způsobem se hluboce vryla do života a identity Ukrajinců. Rapová kapela Nord division, jejíž členové jsou vojáci z bojové linie pocházející z dnes těžce rozbitého, obřího panelákového sídliště Severní Saltivka na okraji Charkova, má jeden track s názvem “Perehovori” (česky “jednání”). V jedné části textu je zmínka o tom, že paměť obou telefonů vojáka je plná fotek, ale nenajdete tam fotky z hor nebo od moře. Najdete tam jen fotky zabitých nepřátel. 

Takových telefonů jsem několik viděl. Není to obsese. Je to potřeba mít historii války sebou, mít sebou ta jednotlivá vítězství. Nikdo přesně neví, jaký je ten poměr mrtvých, ale je děsivý. Dronař Olexandr mi v roce 2025 v Charkově ukazoval desítky videí, na kterých vidíte poslední okamžik života mnoha ruských vojáků. V jeho očích tehdy nebyla pýcha nebo očekávání nějakého ohromení. Byla to prostě evidence toho, jak se mu daří bránit Ukrajinu. Klidným, ponurým hlasem mi říkal, že každých 100 mrtvých Rusů pro něj znamená 30 přeživších Ukrajinců. Jeho bratr podlehl čtrnáct dní před tím následkům zranění z boje. Umíral děsivě, postupně mu amputovali všechny končetiny…

Přijíždí i Karat, velitel kulometné jednotky, která s tou Michalovou úzce spolupracuje. S ním Alfa, drobná, tichá a hodně mladě vyhlížející žena. Sniperka. Ženy, jako Alfa nebo Runa tvoří velmi zajímavé středobody v živé mytologii ukrajinského odporu. Tedy v mytologii, která je odvozena od jejich reálného působení v řadách ukrajinských ozbrojených sil, nikoliv od propagandy. Pokud pak máte možnost své mýtické hrdiny potkat třeba v kavárně (čehož jsem byl svědkem), je pak taková mytologie samozřejmě velmi silná a účinná. Zajímavou archetypální spojnici tyto ženy - bojovnice vytváří se symbolem matky vlasti, který reprezentuje obří socha v Kyjevě, socha ženy, která třímá meč a štít a která se dívá směrem k Rusku. Samotná socha byla původně postavena ještě za sovětských dob a měla reprezentovat sounáležitost s Ruskem (podobná socha od stejného autora, Jevgenije Vučetiče, byla odhalena v roce 1967 v ruském Volgogradu), se vznikem samostatné Ukrajiny ale byla překřtěna na “matku vlast” a od roku 2023 také drží štít s trojzubcem. Jakkoliv je přítomnost nemála žen na bojových pozicích v ukrajinské armádě sama o sobě důležitým iniciátorem odvahy a ochoty bránit zemi, spojení s obří sochou na kyjevském památníku mytologii dokonale oživuje. 

S Karatem, Michalem a Macem popíjíme v kuchyni. Bavíme se o situaci na frontě a o tom, co jednotky v současnosti potřebují. Stejně jako u stolu se pak opakuje ještě několikrát totéž: drony, auta, elektroniku. Vše ostatní je méně důležité, je součástí zásobování od armády, nebo je možné to snáze pořídit přímo v Ukrajině. Ukrajinská armáda a technologické firmy dokázaly - paradoxně díky válce něco, čemu se v technologickém světě říká “frog leap”, žabí skok. Po dlouhém období stagnace, kterou by pravděpodobně nic jiného nevyrušilo, způsobila válka okamžitý pokrok v některých oblastech technologického vývoje, státní správy, nebo třeba logistiky. Ukrajinský stát je dnes vysoce digitalizován, což pomáhá řešit všechny potřebné záležitosti, do kterých válka nepředvídatelně vstupuje, na dálku. Ukrajina má své vlastní modely leteckých, pozemních i vodních dronů uzpůsobených potřebám války. Dodávky po celé Ukrajině, včetně míst poblíž fronty, pregnantně zajišťuje Nová pošta, soukromá zásilková služba. Je to každopádně frog leap, který je velmi tragický. Stojí Ukrajinu obrovskou spoustu lidských životů, rodinných tragédií a budoucí nejistoty.

Dospěli jsme během rozhovoru k třetí rundě. Třetí runda se neťuká, vzpomíná se tiše na padlé kamarády. Promítají se mi hlavou portréty vojáků z charkovského hřbitova, na kterém jsem několikrát byl. Včetně kluka, který mi připomínal mého syna a který byl zhruba stejně mladý. Dvacet jedna let. 

Z minuty ticha nás vytrhne Šáňa, který vzrušeně volá z obýváku. Vojáci vyběhnou zjistit, co se děje a srotí se kolem ovladače pozemního dronu. Je po něm. Právě dostal zásah ruským dronem. Kromě vozítka, zajišťujícího logistiku na nebezpečných místech a trasách, je v hajzlu také jeden starlink, díky němuž má dron signál. Mac doplňuje svůj stále dlouhý seznam potřeb.

Karat s Alfou odjíždí zpět do Slavjansku  ostatní jdou postupně spát. Jdu taky, mám gauč přímo v řídící místnosti. Mac po cestě říkal, jak má problémy se spánkem, když je v Česku a jak naopak spí hlubokým spánkem, když je na pozicích nebo nedaleko. Taky nemám problém. Kolem páté ráno slyším tichý pohyb ve spojovací místnosti a v obýváku. Runa se vrátila z pozice a krmí psa a kočku. Tiché pohyby za chvíli ustanou a pak se probouzím kolem 10. Rotvajler mi přišel olíznout ucho.