Vlny na oceánu skutečnosti

11. 7. 2026 / Petr Vařeka

čas čtení 4 minuty

O jazyce, dějinách a iluzi oddělených věcí

Člověk se rodí do světa, který se zdá být složen z pevných věcí a jasně oddělených událostí. Vidí stromy, kameny, lidi, války, státy i vlastní život jako soubor samostatných entit, z nichž každá má svůj počátek a konec. Aby se v tomto světě orientoval, dává věcem jména. A právě v tom spočívá první paradox našeho poznávání.

  

Definovat znamená fixovat jednotlivé aspekty proměnlivé skutečnosti.

Skutečnost sama je však proudem, nikoli souborem předmětů. To, co nazýváme věcí, je pouze okamžitá podoba procesu, který nikdy nepřestává plynout. Jméno vytváří dojem trvalosti tam, kde existuje pouze proměna.

Vlna na moři je dobrým příkladem. Když se zvedne nad hladinu, snadno ji oddělíme od ostatních vln a řekneme: „To je vlna." Ve skutečnosti však neexistuje sama o sobě. Nemá vlastní substanci. Je pouze tvarem, který na okamžik přijal oceán. Když vlna zanikne, nic z její podstaty nezmizí. Mizí pouze její tvar.

Stejně je tomu s člověkem, společností i historií.

To, čemu říkáme „já", je patrně také jen přechodnou konfigurací nesčetných biologických, psychologických a společenských procesů. 

Naše jméno vytváří iluzi trvalé identity, přestože se každou vteřinou mění každá buňka, každá myšlenka i každý vztah. Autonomie, kterou sami sobě přisuzujeme, je možná jen důsledkem způsobu, jakým naše mysl organizuje zkušenost.

Podobně zacházíme s dějinami.

Říkáme: „První světová válka", „meziválečné období", „druhá světová válka". Vytváříme jednotlivé kapitoly, jako by každá představovala samostatnou událost. Ve skutečnosti jsou to jen orientační značky, které jsme vložili do nepřetržitého toku lidských dějin.

Představme si obyčejný příběh:

Člověk jede na chatu uklízet. Při práci uklouzne, spadne na rozpálená kamna a popálí se. Zavolá záchrannou službu, je odvezen do nemocnice a ošetřen. Kvůli tomu se nemůže zúčastnit  mítinku. Na tomto mítinku dojde k atentátu, při němž zahyne většina účastníků.

Jak tento příběh popíšeme?

Řekneme, že šlo o několik událostí: uklouznutí, popálení, příjezd záchranky, hospitalizaci, neúčast na schůzce a atentát.

Ve skutečnosti však žádná z těchto „událostí" neexistovala odděleně. Šlo o jediný nepřetržitý proces, který jsme si až dodatečně rozložili na jednotlivé části, abychom mu lépe porozuměli. Hranice mezi nimi nevytvořila příroda. Vytvořil je lidský jazyk.

Totéž platí pro celé dějiny lidstva.

První a druhá světová válka nejsou dva izolované příběhy. Jsou součástí mnohem delšího procesu, jehož kořeny sahají hluboko do minulosti – do vzniku států, civilizací, zemědělství, a nakonec až do samotné prehistorie. 

Každá příčina je zároveň následkem něčeho předchozího. Každý konec je novým začátkem.

Naše mysl však potřebuje pevné body.

Potřebuje definice, názvy a hranice. Bez nich by se ve světě jen obtížně orientovala. Tyto pojmy jsou nepostradatelné, nesmíme však zapomenout, že představují mapu, nikoli krajinu.

Právě zde se sbližují některé proudy moderní fyziky, filozofie i východního myšlení. 

Upozorňují, že svět není sbírkou oddělených objektů, nýbrž sítí vztahů a nepřetržitých procesů. To, co nazýváme věcmi, jsou jen dočasně stabilní vzory v neustálém pohybu.

Možná proto byl jeden z nejvýznamnějších duchovních učitelů Jiddu Krishnamurti tak nedůvěřivý vůči definicím. 

Jakmile něco pojmenujeme, vzniká nebezpečí, že budeme uctívat slovo místo skutečnosti.

Název začne žít vlastním životem a zastíní to, co měl původně pouze označovat.

Skutečnost se však nenechá uzavřít do pojmů. Plyne dál.

Jsme jako pozorovatel stojící na břehu oceánu. Vidíme jednotlivé vlny a každé z nich dáváme jméno. Zapomínáme přitom, že žádná vlna nikdy nebyla ničím jiným než oceánem samotným.

Možná právě v tomto spočívá jedna z nejhlubších iluzí lidského poznání: svět nerozděluje příroda. 

Rozděluje jej naše mysl. A přestože je toto rozdělení nezbytné pro praktický život, nesmíme zaměnit názvy za skutečnost. 

Ve chvíli, kdy to uděláme, začneme věřit, že existují oddělené věci tam, kde existuje pouze jediný, nepřetržitý tok bytí.

0
Vytisknout
273

Diskuse

Obsah vydání | 10. 7. 2026