Násilnosti na Chrámové hoře ve světle etnické čistky ve východním Jeruzalémě

Represe a násilí v okupované Palestině skončí teprve tehdy, až budeme věci nazývat pravým jménem

11. 5. 2021 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Foto: Daniel Veselý

České, potažmo zahraniční sdělovací prostředky dlouhá léta rámcovaly dění v Izraeli/Palestině jako tzv. izraelsko-palestinský konflikt – jako kdyby šlo o svár rovnocenných stran, kde jedna nemá co vyčítat druhé. Tento zavádějící narativ se podle mého skromného odhadu časem nenávratně opustí; vždyť totéž požaduje i přední lidskoprávní organizace Human Rights Watch, jež Izrael nedávno obvinila z praktikování apartheidu. Koneckonců dlouhodobou smířlivost médií vůči pachateli bezpráví sídlícímu v Tel Avivu lze vnímat jako jeden z hlavních pilířů beztrestnosti pachatelů a diskriminace obětí.

Toto pondělí izraelské bezpečnostní síly podruhé během čtyř dnů zaútočily v areálu mešity Al Aksá na Palestince gumovými projektily, slzným plynem a zábleskovými granáty. Izraelci si nebrali žádné servítky, když pálili na modlící se muže, ženy a děti v mešitě Al Aksá – třetím nejsvětějším místě sunnitského islámu. Stovky lidí byly zraněny. Týž den izraelští vojáci provedli útok proti demonstrantům a rezidentům v jeruzalémské čtvrti Šajch Džarráh. Násilnému zákroku přihlížely desítky izraelských osadníků v čele s ultrapravicovým poslancem Knesetu Itamarem Ben-Gvirem. Radikální hnutí Hamás v reakci na razii v mešitě Al Aksá odpálilo na Jeruzalém salvu raket. Izraelské letectvo poté bombardovalo Gazu, kde podle tamního ministerstva zdravotnictví usmrtilo devět lidí včetně tří dětí.

K těmto incidentům dochází ve zjitřené atmosféře, kdy se okupovaný východní Jeruzalém připravuje na plánovaný pochod izraelských nacionalistů, kteří si tak pravidelně připomínají den, kdy byla zahájena okupace východního Jeruzaléma, Západního břehu a Gazy.

Nejedná se o žádné střety mezi Palestinci a Izraelci, jak napjatou situaci ve východním Jeruzalémě popisují tuzemská a zahraniční média, protože okupující mocnost má na násilí monopol, přičemž okupant systematicky vytváří podmínky pro násilné reakce okupovaných.

Tenze ve východním Jeruzalémě sílí už několik týdnů: v dubnu skupina izraelských pravičáků během pochodu starým městem vykřikovala: „Smrt Arabům!“ Téže noci izraelský dav házel kameny na palestinská obydlí a autobusy. Mezitím se palestinští aktivisté snaží zabránit násilnému vystěhování desítek Palestinců ze čtvrti Šajch Džarráh, kde mají být ubytováni ilegální židovští osadníci. OSN tento plán označila za „možný válečný zločin“, neboť okupující mocnost nemůže konfiskovat majetek na okupovaném území. Televizní stanice Democracy Now! v pondělí vedla rozhovor s mladým Palestincem, jemuž ilegální osadník původem z amerického Brooklynu doslova squatuje v polovině domu. To, k čemu dochází v Šajch Dzarráh a na jiných místech v Palestině, je exemplární příklad etnické čistky.

Ony „střety“ mezi Palestinci a Izraelci, jichž jsme v těchto dnech svědky, byly vyvolány především touto zločinnou kolonialistickou politikou.

Kdyby v mezinárodních vztazích existovala alespoň relativní rovnováha, předáci izraelského režimu by už dávno figurovali na sankčním seznamu a dodávky zbraní a vojenského materiálu by byly podmíněny dodržováním základních práv okupované palestinské populace, jak ostatně požaduje Human Rights Watch. A zatímco česká diplomacie a politická a novinářská scéna ve světle vrbětických událostí téměř vyhlašuje válku Ruské federaci, v případě systematické oprese Palestinců jako obvykle zachovávají trapné mlčení. Přitom Černínský palác má v rámci unijních struktur přinejmenším teoretickou šanci dosáhnout změny na Blízkém východě – na rozdíl od obratu v politickém kurzu Kremlu.

Nejúčinnější páku na Tel Aviv má však Bidenova administrativa, jelikož USA jsou dlouhé dekády nejbližším spojencem Izraele, jemuž poskytují vojenskou asistenci v hodnotě 3,8 miliard dolarů ročně, jakož i nezbytnou diplomatickou imunitu. Bidenova vláda částečně podléhá tlaku progresivní frakce Demokratické strany, jak ilustrují některé příklady, především pak na domácí scéně.

Avšak v případě Izraele/Palestiny kráčí Bidenův kabinet v Trumpových stopách, neboť ani nehodlá přesunout americkou ambasádu zpět z Jeruzaléma do Tel Avivu. A problém izraelské okupace či postaru tzv. izraelsko-palestinského konfliktu na rozdíl od předchozích amerických administrativ nepředstavuje zásadní pilíř Bidenovy zahraničně-politické agendy.

Řečeno jinými slovy: Kdyby Bidenův Bílý dům na izraelské politické a vojenské předáky uvalil sankce a kdyby zmrazil štědrou vojenskou pomoc, Tel Aviv by chtě nechtě musel upustit od kolonizace Palestiny a podřídit se vůli mezinárodního společenství. Když prezident Bill Clinton v roce 1999 vzkázal vzkázal indonéským generálům decimujícím Východní Timor, že je konec hry, téměř čtvrt století trvající indonéská okupace dospěla ke svému konci. A tentýž přístup by fungoval i v případě izraelské okupace.

 

 

 

 

 

3
Vytisknout
4989

Diskuse

Obsah vydání | 13. 5. 2021