21. 11. 2022
/
Pavel Veleman
čas čtení
4 minuty
"Povšimla
sis, jak se po čtyřiceti letech komunismu buržoazie vzpamatovala
už jen za několik dní? Přežívala tisíci různými způsoby --
někteří byli zavření, jiní přišli o zaměstnání, jiným se
vedlo velmi dobře, měli vynikající kariéry, byli velvyslanci,
profesory. Teď se jejich synové a vnuci zase společně vrátili,
je to takové tajné bratrstvo, zmocnili se bank, tisku, parlamentu,
vlády."
(Milan Kundera, Nevědění. Zdroj překladu v této recenzi: Jan Čulík, Milan
Kundera a jeho Nevědomost: Láska a odpor k vlastnímu hnízdu, 2003)
Je
skoro nemožné vysvětlit dalším generacím rok 1989, fakta snad,
ale ty okamžiky dějin nelze převyprávět, celou atmosféru,
naivitu, odvahu, zbabělost, tu neuvěřitelnou metafyziku dobra
velkých skupin, která se najednou utrhla, stejně jako se teď
utrhla metafyzika zla ( viz uprchlická krize).
Co
však alespoň trochu lze, je být sebekritický sám k sobě, vcítit
se do svého tehdejšího pocitu, alespoň jednou za rok se vrátit
do tohoto zázraku a porovnat ho s dneškem.
A
hlavně - nezkamenět v jednom pocitu, vidět realitu jednotlivých
skupin a nelhat si tzv. do kapsy…Prostě neudělat ze vzpomínky
kýč.