Evropa nesvéprávná, aneb Syndrom získané ztráty politické soudnosti

11. 6. 2015 / Karel Dolejší

Spis českého filosofa Jana Patočky "Evropa a doba poevropská" se zabýval ztrátou evropské centrality a suverenity. Vyjádřeno wallersteinovským jazykem, poválečná Evropa přestala být samozřejmým centrem kapitalistického světosystému a posunula se spíše k semiperiferii, kam některé z jejích důležitých částí (typicky např. Itálie) patřily již delší čas. Vznikem dvou alternativních mocenských center západně a východně od Evropy ovšem starý kontinent přišel také o politickou samostatnost a došlo k jeho rozdělení mezi rivalizující následníky. S koncem studené války byla pak krátce obnovena naděje na znovuzískání evropské samostatnosti. Naděje se ovšem ukazuje být lichou, protože několik generací strávilo život v Evropě podrobené a politicky nesoběstačné - a ty jednoduše nehodlají nést břemeno obrany samostatné Evropy ZDE.

Poválečný projekt evropské obnovy byl založen na neutralizaci starých nacionalistických běsů ekonomismem. Nebyl až tak triviální, jak by sugeroval slavný Schmittův text "Epocha neutralizací a zprostředkování"; advokáti klasické verze evropského projektu jako Jürgen Habermas trvají na tom, že společná ekonomická politika měla být prostředkem k uchování plurality životních forem, kterou imperiální projekty vždy ohrožovaly. To ovšem s nástupem "neoliberální" evropské ekonomické politiky přestává být pravda a evropská krize ústící ve vnucování německého modelu středomořským státům způsobila, že i řada kdysi nadšených příznivců EU získala k unii značný odstup.

Dekády strávené pod vlivem ekonomistní ideologie evropské elity i veřejnost do značné míry zaslepují. Velmi těžko, pokud vůbec, se jim daří chápat, že mimo evropský dvorek není dominantnost ekonomie a okrajovost politických, bezpečnostních a vojenských otázek vůbec pravidlem, ba dokonce je tomu často naopak - o ekonomické otázky jde teprve druhotně a odvozeně. Pohodlná a triviální představa, že oklikou přes směnu se vyhneme záležitostem, v nichž se nedokážeme shodnout, sice nefunguje už ani uvnitř samotné EU, stále však je pro mnohé centrálním bodem jejich politického náboženství. Podobnou iluzí, pokud vůbec někdo, trpěl snad jedině Stalin před rokem 1941. Když fanatickému ekonomistovi sdělíte, že před vypuknutím I. světové války spolu budoucí nepřátelé vesele obchodovali, Německo ale těsně před útokem na volném trhu skoupilo celou americkou zásobu fenolu (sloužícího k výrobě tehdy nejběžnější vojenské trhaviny kyseliny pikrové) a Rusko nedávno vojensky napadlo největšího obchodního partnera, jejich vírou neotřesete, protože si prostě vymyslí libovolně směšnou výmluvu, jen aby nemuseli dogma o ekonomickém zprostředkování míru opustit.

Peter Sloterdijk se mnoho let neúspěšně snažil vrátit do evropské veřejné rozpravy některá klíčová politická témata, v kultivované formě a tak, aby se pokud možno vyhnul oživování imperiálních běsů. Dnes už lze prakticky s jistotou říci, že záměr nevyšel. Do Evropy se nepodařilo vrátit politické návyky a ctnosti potřebné k obnovení politicky samostatného postavení kontinentu na mezinárodní scéně. Jakmile bude americký protektor konečně odlákán do Jihočínského moře, nesamostatnost Evropanů, jejich politická nedospělost až infantilita, se projeví naplno a pravděpodobně fatálně.

Pokud jde konkrétně o Českou republiku, v kuriózním a jistě komercializovaném textu věnovaném jinak nepopiratelné krizi českého mužství ZDE se lze mimo jiné dočíst, že "Český muž má ohnutá záda, zlomenou suverenitu, nebo rebelující přístup k autoritám, a to především ke své vlastní vnitřní autoritě." To je při všech nedostatcích článku dosti trefné, zejména pokud jde o nezdravý a patologický vztah k autoritám, které v českém prostředí jednoduše nejsou racionálně kritizovány z hlediska společenské funkčnosti. Místo toho se dočkají buď nekritického uctívání, nebo naopak obsedantního rebelování za každou cenu a bez ohledu na životní etapu mluvčího. Náhradní programy za dospělost, ať už jde o donchuanství nebo adolescentní rebelanství do osmdesátky, jsou zde zhusta považovány za definici mužnosti. Tento zmatek není příliš k divení, když si uvědomíte, že Češi si od Bílé hory nikdy sami nevybojovali ani vlastní stát - a dodnes vůbec netuší, co by to obnášelo. Jsou tedy v Evropě národem šťouralů, kteří se k vlastnímu státu dobrali shodou historických okolností na okraji dvou velkých katastrof, kteří tento stát nezvládají a nikdy nic politického nevytvořili, ale stejně všechno "vědí zdaleka nejlépe".

Publicistika je kritickou funkcí společenství, nikoliv prostředkem k budování náhradního soukromého statusu celebrity. Řada záležitostí považovaných na západ od ČR za samozřejmost - vlastní státnost, zajištěná bezpečnost, demokratické prostředí - zde vůbec samozřejmá není a to by měla brát v úvahu i ona kritická funkce. Ve zdravé společnosti je možné být protivládní a dokonce i protirežimní, ale kolaborovat s nepřítelem usilujícím o zničení společenství, pro nějž pracuji, to přestává veškerá legrace.

Existovaly společenské útvary, které se programově nestaraly o bezpečnost a přežití. Například tibetská theokracie spoléhala na extrémní chudobu většiny a nepřístupnost přírodního prostředí. Jak známo, ani to ji nezachránilo.

Evropa nemá ani výhodu chudoby, ani nepřístupnosti. Pokud se nestarala o svou bezpečnost po generaci nebo dvě, vůbec to neznamená, že to tak může a má zůstat.

Jiní se totiž, ať už právě veřejně deklamují cokoliv, ve skutečnosti připravují na válku proti ní ZDE.

0
Vytisknout
2990

Diskuse

Obsah vydání | 12. 6. 2015