Senátor ODS Kubera

Senátor Kubera už zjistil, kdo je odpovědný za napětí ve společnosti

28. 7. 2013 / Radim Hreha

Je až k nevíře, jak některé ikony ODS poslední dobou ztrácí glanc. Nejnovější prohlášení člena vedení ODS, senátora Jaroslava Kubery dokumentuje, že i jeho briskní duch není odolný vůči všem nástrahám současných fanatických ideologů. Naznačuje to jeho prohlášení, které mohou akceptovat snad jen studenti v průběhu nějaké hladovky, či dřevní demokraté, kteří pod rouškou demokracie tolerují, podporují, či realizují korupci na všech stupních politiky.

Senátor a zejména primátor města Teplice, podle serveru První zprávy prohlásil: ,,Napětí mezi romskou komunitou a většinovou společností, které v posledních týdnech panuje v některých lokalitách České republiky je logickým důsledkem necitlivého zásahu komunistického režimu do jejich tradičního způsobu života."

Na takovou kravinu by bylo možné reagovat otázkou: Co jste proto pane senátore a primátore od listopadu 89 Vy a Vaši soukmenovci udělali, resp. Proč zmíněné napětí má v posledním období, shodou okolností za vlády pravice, stupňující  trend ? Na to autor výroku však nejspíš odpovědět nedokáže.

Nicméně, jako správný  demagog má jasno - za všechno zlé mohou komunisti. Konec konců i  Nečasova femme fatale (podle wikipedie ,,přitažlivá a svůdná žena, schopná svým šarmem až nadpřirozeně okouzlit muže a podmanit si je") prý byla kdysi komunistkou... - jako jeden a půl milionu dalších občanů tehdejšího Československa. Zřejmě v duchu této propagandistické logiky Kubera dospěl k historickému poznatku: ,,Prapříčiny dnešní výbušné situace v některých městech nebo regionech lze spatřit koncem padesátých let minulého století. V roce 1958 totiž komunistický režim vydal zákon, který zakazoval na území tehdejšího Československa kočovný způsob života."

Autor výroku zřejmě nepochybuje o tom, že do roku 1958 romské etnikum  nebylo v Československu žádným společenským problémem. Navíc vytváří falešný dojem, že za první republiky bylo vše OK, protože tehdejší cikáni bezpracně kočovali a sociální dávky od státu za to pobírali každý týden.

A jaká byla skutečnost?

Sedláci, kteří až do roku 1948 obhospodařovali velké lány, vinohrady, chovali množství dobytka a drůbeže, museli kvůli nájezdům kočujících cikánů od nepaměti držet pohotovost. Někteří si museli vydržovat dokonce ochranku, která střežila  majetek rodiny před nájezdy kočovných ,,travellers" (tak se kočovní cikáni,  zejména ve Francii, nazývají dnes). Kočovní byli postrachem kraje a jakmile se přiblížili, okamžitě se aktivizovalo všechno co mělo ruce, nohy. Většina tehdejších hospodářů, resp. jejich potomků si to jistě pamatuje. Hladoví cikáni totiž kočovali jednotlivými oblastmi jako policejními strážníky štvaná zvěř. V souvislosti s touto kočující komunitou nemohla být o nějaké asimilaci žádná řeč.

Jak s Romy nakládali nacisté, je všeobecně známo. Byli podřadná rasa. A jako taková byli likvidováni.

Jak to bylo za „totality“, ovšem dnešní mladí netuší. Režimní propaganda totiž fakta taktně zamlčuje. I proto mohou političtí kreativci plácat různé nesmysly i v této oblasti.

V době „svobodného“ Masarykova Československa platilo říšské nařízení ještě z dob Marie Terezie. § 1 zákona č. 89/1885 ř. z., o robotárnách a polepšovnách, znal trestný čin tuláctví:

„Kdo bez zaměstnání a práce se potuluje nemoha prokázati, že má prostředky ku své výživě nebo že jich poctivě nabýti hledí, budiž potrestán jako tulák. Trestem jest tuhé vězení od jednoho až do tří měsíců; také nalezeno býti může na jedno nebo více zostření, jež v § 253 trestního zákona ze dne 27. května 1852 pod lit. a) až e) jsou uvedena.“

Tolik prvorepubliková „demokracie“ k „neusazenému“ životu bez práce a k neschopnosti prokázat legální zdroj příjmů.

V době „reálného socialismu“ museli Romové, stejně jako ostatní občané pracovat za mzdu, resp. mít trvalý, nebo příležitostný pracovní poměr či jiný legální zdroj příjmů (například příjmy z autorské činnnosti či patentů a vynálezů, ne však bezpracné zisky – například ze sázek). Legalita prokázání příjmu i majetku platila pro všechny.

V tehdejších národních podnicích bylo běžné, že úklid a jiné nekvalifikované práce prováděli Romové, stejně jako různé neodborné dělnické profese – kopáčské práce, pomocné práce na stavbách, asfaltérské a jiné silničářské práce, práce posunovačů na železnici či vykládku a nakládku zboží z vagonů. Pravda, mzdu na rozdíl od zbytku populace dostávali Romové zpočátku každý pátek tj. čtyřikrát měsíčně. Ostatní – „bílí“ měli tzv. zálohu na mzdu a výplatu ve čtrnáctidenním cyklu, samozřejmě vždy v termínu a v hotovosti, bez zlodějských bankovních poplatků. Tuto praxi „týdenních“ záloh, která byla obvyklá za první republiky, byla v pravomoci řieditelů podniků a za socialismu se postupně omezovala. Zaměstnavatel ale zajišťoval veškeré srážky ze mzdy na zdravotní a sociální pojištění, výživné a splátky Multiservisu a dalších půjček či spoření – pracovníci dostávali pouze „čistou“ mzdu a nemohli se tak ocitnout v pokušení propít svým dětem stravenky do školní jídelny či splátku dluhu za rozbité nářadí. Ano, bylo to „nedemokratické“ omezení svobody či dokonce „nucení k otrocké práci“. Ale bylo ku prospěchu všech. Vězeň si na své vězení musel vydělat poctivou prací – a stát měl povinnost zajistit práci každému. I Dežovi.

Romové dostali základ vzdělání, řemeslné zručnosti a elementární socializace nejen na povinné devítileté základní (nebo zvláštní) škole, ale i poté – v učňovských oborech či na „vojně“ – při dvouleté povinné službě v armádě. Tam dostali i základ hygieny a života ve společnosti. Mnohdy tepreve „na vojně“ se naučili jíst příborem a mýt si ruce před jídlem. Někteří „nesocializovatelní“ sloužili armádě nedobrovolně i čtyři roky, protože výkon trestu vojenského vězení se jim do služby nezapočítával. Ale za tu dobu se něco naučili. Všichni.

Řidičský průkaz na osobní či nákladní vozidlo, základ zámečnického, autoopravářského nebo tesařského řemesla, či svářečské zkoušky byly „dary“ tehdejšímu systému vojenské služby každému, kdo chtěl – i když třeba chtěl jen uniknout vysilující šikaně pořadových cvičení. Každému se znalosti mohly hodit k získání práce. Tvrdá fyzická práce, zvlášť v extrémních klimatických či zdraví ohrožujících podmínkách, byla placena velmi dobře. A Romové to věděli. I nekvalifikovaný dělník si mohl vydělat na motocykl, auto či domek. Založit rodinu, mít děti. Ubytovnu pro svobodné zajišťoval podnik, nájem strhl z platu. Po několika letech bezchybné práce či v případě narození dítěte mohl kvalitní dělník získat nárok i na podnikový, nebo dokonce státní nájemní byt. Ti nejlepší mohli dostat byt družstevní.

„Vojna“ omezovala i třídní či rasovou segregaci a předsudky. Vysokoškolák – inženýr jaderné fyziky či doktor filosofie nebo medicíny jako četař absolvent velel družstvu, v němž měl dva skoro negramotné Romy od Spiše a jednoho bílého mladistvého násilníka, který vyšel z ostravského „pasťáku“ – nápravně výchovného zařízení pro mladistvé, kde byl do své plnoletosti kvůli vraždě tetičky. Velitelem roty ale klidně mohl být (a často i byl) romský kapitán, který absolvoval střední vojenskou internátní školu. S vyznamenáním. A nebo padesátiletý major, původně od Košic, odsunutý ze západního vojenského okruhu kvůli lásce k vodce. Takto „namíchaná“ vojenská jednotka sice neměla moc vysokou profesionalitu a v žádné válce by nepřežila ani tři minuty, ale připravila všechny na mírový život „venku“. I toho majora.

Dělníci, tedy i Romové, kteří měli větší ambice, se mohli učit či studovat střední školu při zaměstnání, když systém byl povinen jim zajistit podmínky ke studiu – placené studijní volno. Většina mistrů či předáků v továrnách si takto zejména v šedesátých a sedmdesátých letech zvyšovala kvalifikaci. Kvalifikaci si museli zvýšit povinně třeba i soustružníci či jeřábníci – s nástupem automatizace, složitějších a dražších strojů. CNC soustruh nemohl ovládat nikdo bez vzdělání. Ani kdyby byl v KSČ...

Ti, co dělat nechtěli a práce se štítili, skončili většinou ve věznicích. Coby příživníci, případně výtržníci. Kde ovšem stejně jako všichni vězni měli povinnost pracovat. Mohli si zde ale opět vyučit řemeslu – měli možnost rozšířit si vzdělání, či získat jiné dovednosti. Ani to však nebyla výsada pouze Romů. Za příživnictví „seděli“ i ostatní, kterým se dělat nechtělo. Trestný čin příživnictví a pracovní povinnost nejen na svobodě, ale i ve vězení, nechal zrušit „ve jménu humanismu“ až systém Václava Havla – článkem I částí B bodem 70 novely č. 175/1990 Sb..

Od roku 1956 platil paragraf § 188a trestního zákona, který navazoval na onen prvorepublikový paragraf o tuláctví, a původně říkal:

„Kdo se živí nekalým způsobem a vyhýbá se poctivé práci, bude potrestán odnětím svobody na tři měsíce až dvě léta.“.

Roku 1961 byl tento paragraf zpřesněn a přečíslován na § 203:

„Kdo se soustavně vyhýbá poctivé práci a opatřuje si prostředky k obživě prostitucí, hazardní hrou nebo jiným nekalým způsobem, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“

O čtyři roky později byl paragraf 203 o příživnictví rozšířen – na dva odstavce:

„ (1) Kdo pokračuje v soustavném vynechávání pracovních směn bez závažného důvodu nebo v předstírání pracovní neschopnosti, ač byl již pro takový čin postižen místním lidovým soudem nebo národním výborem, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo nápravným opatřením.

(2) Kdo se soustavně vyhýbá poctivé práci a dává se někým vydržovat nebo si prostředky k obživě opatřuje jiným nekalým způsobem, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.“

Příživnictvím nebylo provozování řemesla či jiná legální forma „OSVČ“, které tehdy, byť v menší míře, také existovalo. Příživnictvím ale bylo nechat se „vydržovat“ od rodičů nebo od tetičky, případně i od milenky či manželky. A v této „optimalizované“ podobě zůstal paragraf o příživnictví až do roku 1990.

Na straně druhé i v dobách této „totality“ existovaly skupiny absolutně nepřizpůsobivých Romů, kteří kočovali od Aše po Čiernu nad Tisou, resp. žili „svobodní“ ve svých slumech, zejména na Slovensku. Tam jsou úplně „svobodní“ dodnes.

Právě proto bych doporučil panu primátorovi Kuberovi návštěvu starostů příslušných obcí na Spiši kvůli získání zkušeností. Možná se jim povede Jaroslava Kuberu vyvést z omylu. Pokud ne, pak běda občanům Teplic, kteří si to včetně Kuberových voličů, rozhodně nezaslouží.

0
Vytisknout
15792

Diskuse

Obsah vydání | 30. 7. 2013