Není nad laskavé slovo

27. 7. 2013 / Marek Řezanka

Lakmusovým papírkem politické kultury v zemi je mj. schopnost argumentace vrcholných představitelů. Až příliš snadno jsme si zvykli jako na normu, že ve slovníku veřejných projevů našich volených zástupců nechybí výrazy jako "idiot" či "debilita", že k jejich gestům patří vytrčený prostředníček, nejspíš, abychom si uvědomili, jaké jsou to jedničky. Zvykli jsme si, že je normální svého názorového odpůrce zesměšnit. Vyhnout se argumentům, ale pokusit se ho nějak mediálně shodit, ponížit, znevěrohodnit.

Když se to hodilo do krámu, mohli si všichni sociální demokraté bez rozdílu vyslechnout popěvek: "Sociální demokrat, kudy chodil, tudy krad..." Kdo se proti takovémuto paušalizujícímu dehonestujícímu tvrzení, které uráží bezpočet slušných lidí, vymezil?

Komu vadilo, s jakou sprostotou přistupuje M. Kalousek k odborům, které hájí zájmy pracujících:


"Odboráři, odboráři,
vezli sračky na trakaři.
Po cestě však vedli boje,
kdo se bude držet oje.
Neboť ten, kdo tlačil vzadu,
ten se neubránil smradu.
Odboráři, odboráři,
hádali se s hněvem v tváři tak,
že ač cesty byly rovny,
spadli s vozem do senkrovny.
Odboráři chodí plačky,
nemají v čem vozit..."

Veřejnost má zřejmě zatleskat poetickému střevu pana exministra -- a pokud možno zapomenout na to, jak se mýlil v debatách s ekonomickými analytiky odborů, panem Fasmanem a Ungermanem.

Když se panu Kalouskovi protivil pan Krása, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením, v podstatě ho poslal někam: "...Vylévat s vaničkou i dítě jenom proto, aby pan Krása byl slavnější a sociálním demokratům vzrostly preference, je úplná blbost."

Podobu sKaret TOP09 hájila jako jeden muž navzdory výhradám ombudsmana Varvařovského, navzdory výtkám pana Krásy, navzdory podezřením ohledně jejich vzniku, navzdory stíhání pana Šišky a odvolání pana Drábka z ministerstva.

Přijali jsme až příliš odevzdaně za skutečnost, že naši volení zástupci mohou vystupovat arogantně, že mohou napadat, koho chtějí -- a že jim to projde.

Nechali jsme to dojít tak daleko, že naši představitelé budou "prasaty" a "sviněmi" titulovat státní zástupce -- a opět jim to projde.

Neslibovali nám snad naši politici před minulými volbami, že se zasadí o lepší politickou kulturu v zemi?

Mezi skupinou a lůzou

K té ovšem nepřispívají ani představitelé katolické církve.

Dominik Duka povžoval za svou povinnost doplnit dopis pro papeže Františka, který sepsali Karel Srp, Lenka Procházková, Milan Kohout a Václav Dvořák, o své glosy. Formulace textu pro papeže Františka je ZDE

Dominik Duka k tomuto dopisu přidal mj. následující text:

"Nynější řešení je cestou k ukončení finanční závislosti církví na státním rozpočtu, vede k sebefinancování církví. Rozhodnutí poslanců Parlamentu a konstatování Ústavního soudu o tom, že zákon je správný, je legitimní. Skupina, která petici podepsala, je představitelem postkomunistických a antiklerikálních názorů. Není to názor většinový."

|

Svá slova směřoval k apoštolskému nunciovi, velvyslanci Vatikánu (Celé znění Dukova komentáře k dopisu pro paže je ZDE).

Na jeho slova reagovala Lenka Procházková, která upozornila, že všechny petiční archy na podporu dopisu papeži Františkovi se kopírují a archivují:

"Důvodem je to, aby se naši potomci dověděli, že v rozhodující chvíli tady byly stovky lidí, kteří nemlčeli a hájili pravdu svými jmény. Dnes nás kardinál dehonestuje jako podezřelou skupinku. S tou taktikou mám své zkušenosti. Má je i bývalý politický vězeň a nynější kardinál pan Duka. Je trochu hořké pozorovat, jak rozdílně nás tyto zkušenosti ovlivnily. Majetky však rozdělují i rodiny." (Dohra církevních restitucí: Procházková hrozí Dukovi soudem. Víme proč, Parlamentní listy, 25. 7. 2013)

Dominik Duka se pustil na tenký led, a to nejenom paušalizující etiketou, že každý, kdo podepíše výše uvedený dopis papeži je "postkomunista". Tím se snaží podepisující dehonestovat -- a ani se nesnaží rozlišovat, zda postkomunistou myslí stalinisty z let padesátých, reformní komunisty z let šedesátých či normalizační komunisty z let sedmdesátých a osmdesátých. Pro něho jsou to zkrátka "ti onálepkovaní" -- a s těmi se přeci "slušní lidé" bavit nebudou.

Na tenký led se Dominik Duka ale pustil i v případě označení signatářů za "skupinu". Zatím v České republice na téma postoje k vládní podobě církevních restitucí referendum neproběhlo. Nemůže tak být znám skutečný podíl občanů, kteří s touto podobou nesouhlasí. Navíc, aby se mohl kdokoli z nás k této otázce kompetentně vyjádřit, neproběhla v médiích k danému tématu objektivní diskuse zaměřená na různé pohledy a aspekty -- např. právní, historický, ekonomický, kulturní, religionistický, atd.

Každopádně signatáři dopisu netvoří žádnou skupinu. Jsou to lidé různých přesvědčení, různého věku, různých profesí. Jediné, co je spojuje, je jejich přesvědčení, že vládní norma není v pořádku, že proces jejího schvalování není v pořádku a že ve svých důsledcích tato norma může poškozovat zájmy církví, tedy pokud jsou jejich zájmem problémy věřících i nevěřících, kterým mohou pomáhat. Z tohoto hlediska je potom sporné i označení signatářů za antiklerikální. Kritika církevních (a kromě toho vládních) kroků nutně neznamená antiklerikálnost. Nebo byl snad Mistr Jan Hus antiklerikálním?

Vadí-li panu Dukovi, že pod dopisem je "pouze" několik set podpisů a dalších několik tisíc jich je v elektronické verzi, kde petice taktéž visí (a kde jsem ji podepsal s tím, že se mě nálepka "postkomunisty" dotýká, neboť procesy v padesátých letech a celý proces normalizace v letech 70. odsuzuji), měl by si vzpomenout na svá slova o demonstrujících na Václavském náměstí v dubnu 2012:

"Nevadí mi protesty, ale vadí mi množství projevů, které už dávno překročily míru pokojného protestu a staly se projevy hrubiánství a vulgarity. Tím se protest sesouvá z roviny demokracie do roviny ochlokracie. Vím, že to není záměr většiny demonstrujících, ale bylo by na straně organizátorů, aby si této skutečnosti více všímali. 

Co však postrádám nejvíce v této závažné situaci, je ochota k jednání a vyjednávání. Chybí schopnost přistupovat konstruktivně k řešení problémů. Na této situaci se podílejí i sdělovací prostředky, které staví všechny názory na jednu rovinu. Slova odborníka jako by měla stejnou váhu jako projevy neznalců a recesistů. (D. Duka, Radiožurnál, 22. 4. 2012)

Na té demonstraci bylo více než 100 000 lidí. Nikoho nenapadali, po nikom nevrhali dlažební kostky, nezapalovali auta. Byli tam často i s dětmi, což podtrhuje nenásilnost akce. Tito lidé přišli vyjádřit svou nespokojenost s poměry v zemi. Kolik z nich by asi podepsalo petici proti církevním restitucím v podobě, jak ji vláda připravila? Považuje pan Duka za "neznalce a recesisty" pány Rychetského či Musila? A slovem odborníka myslí například televizní vystoupení exministryně kultury, Hanákové?

Nakonec, sami prezidentští kandidáti si mohli zkusit, jak je organizačně namáhavé sesbírat 50 000 podpisů pro svou kandidaturu -- a to na to měli několik měsíců a většinou byli známí z médií.

Neslyšel jsem, že by Dukovi či jinému představiteli katolické církve vadily projevy vrcholných politických představitelů na adresu I. Ištvana, P. Lessyho, R. Šlachty či policie v případech vyšetřování kauzy CASA nebo stávající kauzy "rozsáhlých klientelistických vazeb". Zde se snad nejedná o "projevy, které už dávno překročily míru pokojného protestu a staly se projevy hrubiánství a vulgarity"? Tady nemá Duka potřebu odlišit "odborníky" od "neznalců a recesistů"?

Bude zajímavé sledovat, jak Lenka Procházková ve sporu, který se netýká pouze její osoby (mj. signatářky Charty 77), ale všech dalších, kteří obsah dopisu papeži Františkovi podpořili, uspěje. Třeba se podaří vymezit limity, za něž by se nemělo jít, limity, které dají (nejenom) politické kultuře v zemi zase o něco vlídnější a přijatelnější tvář. Otázkou zůstává, nakolik to daný systém umožňuje.

0
Vytisknout
8012

Diskuse

Obsah vydání | 30. 7. 2013