Nebezpečná iluze

26. 7. 2013

Problematickým rysem americké zahraniční politiky je "mapocentrismus", upozorňuje Ted Galen Carpenter. Na všechny země se pohlíží jako na víceméně soudržné národní entity. Když se američtí představitelé a tvůrci veřejného mínění dívají na mapu a vidí území ohraničené tlustou čárou, s velkou hvězdičkou kdesi uprostřed označující hlavní město, předpokládají, že to je skutečná země s národní identitou. Obvyklá procedura je potom jednat s předpokládaným lídrem, ať už jeho čestný titul zní prezident, král, nebo jakkoliv, coby s osobou, která nad danou zemí vykonává moc.

Jenže v mnoha částech světa je západní pojetí národního státu extrémně slabé. Primární loajalita obyvatel se pravděpodobněji vztahuje k etnické skupině, klanu nebo náboženství, než k zemi. Američtí představitelé to zřejmě mají problém pochopit, a ve výsledku se příliš často dobývají do křehkých společností a ničí křehký řád, který tam možná existuje. Amerika je býk (nebo přesněji orel) v porcelánu, mlátící kolem sebe, ničící delikátní politická a sociální propojení a místní rovnováhu sil. Ambiciózní agenda Washingtonu se typicky v klientských státech snaží vytvořit nebo posílit soudržnou národní identitu, a to i když skutečná moc a soudržnost leží na regionální a subregionální úrovni. Výsledky se pak pohybují na škále od neuspokojivých až po katastrofální.

Americké intervence v Bosně, Iráku a Libyi ilustrují pomýlený přístup Washingtonu a jeho důsledky. A přibývá známek toho, že Obamova administrativa je na pokraji rozhodnutí udělat podobný přehmat v Sýrii.

I když američtí představitelé počátkem 90. let sledovali rozpad Jugoslávie, trvali na tom, že ten nejméně funkční následnický stát, Bosna a Hercegovina, musí zůstat intaktní. Obsese symbolizovaná Daytonskými mírovými smlouvami ukončila válku, ale prodloužila agónii vnitřně rozpadlého státu. Bosna není o mnoho více než vynucené sdružení tří hořce antagonistických etnickonáboženských frakcí. Když začal ozbrojený konflikt, muslimové tvořili o něco více než 40% obyvatel. Srbové představovali zhruba třetinu a zbytek byl primárně etnicky chorvatský.

Jediná frakce, která prokazovala a nepřestává prokazovat přízeň jednotné Bosně, je muslimská komunita. Protože muslimové tvořili většinu, věřili, že mohou kontrolovat unitární stát. Srbové tvrdě bojovali za nezávislost Republiky srbské, kde byl jejich etnický blok výrazně přítomen. Bosenští Chorvaté bojovali za odtržení a spojení s etnickými bratranci za chorvatskou hranicí.

Ačkoliv Dayton ukončil krveprolití, Bosna dnes není o nic blíže fungujícímu státu, než v roce 1995. Národní vláda vykonává jen malou moc a má málo příznivců. Většina každodenních rozhodnutí je přijímána dvěma podstátními entitami, Republikou srbskou a Bosenskochorvatskou federací, zatímco mezinárodní představitel rozhoduje o většině důležitých věcí. Srbům i po tolika letech jde o nezávislost a pouze strach ze západní intervence brzdí jejich praktické úsilí o totéž. Bosna je stále karikaturou státu, a to proto, že Spojené státy a jejich spojenci vytrvale odmítají uznat demografickou a politickou realitu a přijmout fakt, že Bosna není životaschopným národním státem.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
8088

Diskuse

Obsah vydání | 30. 7. 2013