Kulturní barbaři

4. 2. 2013 / Michal Rubáš

Protože mají voličská rozhodování Pražanů celonárodní dopady, rozhodl jsem se postavit problematiku jejich hlasování na vědeckou bázi a rovněž zodpovědět ožehavou otázku, zda se nakonec i lidé mladší a vzdělanější smíří s tím, že ve finále prezidentské volby vyhrál kandidát mladší a vzdělanější. Zároveň tento text adresuji redaktorům Českého rozhlasu, aby viděli, jak má vypadat vyvážený komentář o Karlu Schwarzenbergovi.

V dynamicky se rozvíjející Praze je názorová svornost tradicí. Proletáři všech zemí mohli tiše závidět, když Pavel Bém vyhrával v místních volbách s šedesáti procenty (v jednokolovém, poměrném systému!). A to nebyl ani roztomilý, ani noblesní. Působil spíše opačným dojmem namáhavé zarputilosti až zavilosti. Bémovo vítězství bylo tehdy snadno vysvětlitelné tím, že coby místopředseda ODS představoval populární měšťanské hodnoty jako je osobní výkon, soutěživost, individualismus a schopnost postarat se sám o sebe. Vyšplhal na nejvyšší horu světa skoro úplně sám a tím očekávání Pražanů dle mého soudu také stoprocentně naplnil.

Naproti tomu se dnešní metropolitní miláček, Karel Schwarzenberg, dosud ani nedokázal vyrovnat s totalitní tradicí feudalismu, nechává si říkat kníže a symbolicky neguje moderní buržoazní sebevědomí, které se v potu tváře po staletí pokoušelo nahradit umělou, zděděnou nerovnost nerovností "přirozenou", založenou na individuálních schopnostech, píli a výkonu.

Zatímco Bémova dlouhá a zbytečná cesta na vrchol symbolizuje úspěšnou sociální mobilitu ambiciózního individua, tedy měšťanskou hodnotu kariérního či profesního vzestupu, ztělesňuje Karel Schwarzenberg zděděnou nerovnost, rodová privilegia a úspěch kmenových konexí, tedy svého druhu kolektivismus, v každém případě všechno jiné, jen ne individuální výkon v podmínkách rovné soutěže. Historicky se život každého šlechtického parazita přece opíral o zděděná privilegia a útisk a útlak těch, kteří byli tak neschopní a žádná privilegia z boží milosti nezdědili.

Tento pozoruhodný souběh nesourodých preferencí pražských voličů je možné

a) odbýt poukazem na povrchní shodu v životní orientaci feudální a buržoazní mentality, nebo jej bez podceňování časového hlediska můžeme vysvětlit

b) hypotézou přechodu na kvalitativně vyšší úroveň vědomí, jež by se v současnosti dostavovala u obyvatel hlavního města.

ad a) Šlechtické rody vynikly v dějinách tím, že jejich členové téměř vše důsledně podřizovali zájmům hromadění majetku a moci, zejména pak své sňatkové chování. Ve jménu koncentrace vlivu a bohatství tedy obětovali proti všem tlakům evoluce dokonce i vlastní biologickou prosperitu. Toto autodestruktivní životní zaměření buržoazii přirozeně konvenuje, navíc je v moderní době, jak známo, posilováno objektivní potřebou kapitálové akumulace. Šlechtický titul tak Pražanům symbolizuje jejich vlastní upřednostňování prestižních hodnot nadvlády a symbolické a materiální nadřazenosti před hodnotami biologického či ekologického prospívání a hodnotami harmonického individuálního vývoje.

ad b) Pro modernu typická dělba práce či rostoucí specializace činností, jež dosahuje v prostředí velkoměsta krajní hodnoty, se v lidské osobní rovině projevuje jako nárůst závislosti a nahraditelnosti. Zatímco ve venkovském prostředí lidé tradičně zápasí s přírodou a jsou přitom nuceni spolupracovat, jsou vykořenění měšťané puzeni namísto s přírodou bojovat mezi sebou o specializované pozice v komplexním systému, které budou existovat i bez nich a které budou vždy stejně dobře obsaditelné kýmkoli jiným.

Soutěživost je tedy životní forma měšťanů a její organickou součástí je potřeba demonstrovat alespoň symbolicky vlastní nenahraditelnou individualitu, kterou městská infrastruktura nepotřebuje a ignoruje. Pravicové preference tak vyplývají z rozporu mezi potřebou být systémově loajální, jež člověka zbavuje individuální existence, a protichůdnou potřebou jevit se v podmínkách soutěže nepostradatelným, jež vede k přehrávání individualismu. Z toho vyplývá, že v Praze by měl vždycky vyhrávat nějaký Pavel Bém coby symbol křečovité reakce na panickou hrůzu ze ztráty individuality a vlastní upotřebitelnosti.

Georg Simmel, jehož základní, v podstatě marxistickou, myšlenku tu aplikujeme, by v naší souvislosti určitě hovořil o fenoménu kulturního barbarství, který je typický pro moderního člověka jako takového, ale který nabývá extrémní podoby právě u obyvatele velkoměsta: komplexní prostředí metropole, kde se prolínají infrastruktury všeho druhu (kulturní, vzdělávací, urbanistická, energetická, stavebně technická, dopravní, informační atd.) pro individuum znamená, že vyjma úzkého výseku vlastní omezené odbornosti naprosto není schopné obsáhnout či kontrolovat své bezprostřední okolí a je téměř ve všech otázkách svého životního prostředí inkompetentní a odkázané na expertní stanovisko druhé, nejčastěji neznámé osoby. Není třeba zdůrazňovat, že tato infantilní závislost je v ideologickém prostoru přepjatého individualismu, kde se každý dokáže o sebe postarat úplně sám, více než groteskní.

Komická rozpornost těchto vztahů je ovšem zastřena banální skutečností, že velkoměstská komplexita musí, aby byla udržena v chodu, být prostřednictvím přerozdělování neustále finančně dotována, takže je logické, když množství veřejných peněz utracených na jednoho Pražana enormně převyšuje poměry jakékoli jiné české obce. Pokud rozpočtové určení daní u nás zajišťuje, že se v Praze utratí na obyvatele šestkrát tolik, kolik dostane malá venkovská obec, pokud v každé pražské ulici vyvěrá gejzír peněz ve formě mzdových a provozních prostředků ministerstva, jiného centrálního úřadu, ambasády, bankovního domu, turistického centra, školy atd., pak snadno nabudete dojmu, že si za práci či úspěšné podnikání v prostředí takové kupní síly můžete jako mladí a vzdělaní Pražané úplně sami.

Připustíme-li nyní hypotézu, že Pražané byli náhle osvíceni prohloubeným vědomím ohledně své vlastní situace, můžeme opustit jinak rozšířený předpoklad, že Schwarzenberg za jejich nadměrnou podporu vděčí noblese, se kterou nás reprezentoval v zahraničí, když nabízel Brdy na hraní americkým vojákům, když hlasoval v OSN proti zákazu používání munice z ochuzeného uranu nebo když za nás všechny oceňoval jeden narkomafiánský stát.

Je tomu spíše tak, že Pražané procitli a pochopili, že kníže Karel je jejich věrnou reprezentací proto, že stejně jako on dospěli i oni ke své privilegované poloze na vrcholu potravního řetězce - jako slepí k houslím. Nikoli díky svým výjimečným individuálním schopnostem, nýbrž díky nezaslouženým privilegiím, jež jsou produkovány strukturou redistribučního systému. Z toho je ovšem třeba vyvodit, že se Karla Schwarzenberga coby reprezentanta svého životního způsobu jen tak nevzdají.

0
Vytisknout
6958

Diskuse

Obsah vydání | 6. 2. 2013