Pojď sem, dítě, uč se moudrým býti

6. 2. 2013 / Pavel Táborský

Stalo se prý u maturity na blíže neurčené střední škole. Student při zkoušce z mateřského jazyka uvedl vlastní interpretaci Babičky Boženy Němcové slovy: "Babička měla dva psy. Jeden se jmenoval Kajetán a druhý Tyl." Snad se jedná o povedenou anekdotu ze školního prostředí, avšak její obsah může naznačit nejen přístup žactva a vyučujících k předmětu nesoucímu vznešený název literární výchova. Jak se mění s vývojem etických norem chápání myšlenkových základů děl ze zlatého fondu české literatury, lze ukázat kupříkladu na vyznění Nerudovy sociální balady Dědova mísa. Žáci místo odsouzení obludného otcova vztahu k prarodiči, obdivně kvitují, jak se tatínek zhotovením korýtka krásně o dědu postaral. Společným znakem i všech parafrází v podobě typu "hrdý Budžes", "nehloubej chudý", "Boris čumí po skalinách" a desítek dalších perel pocházejících z úst literárně vychovávaných jedinců je povrchnost a utvrzovaný nezájem o jeden z podstatných zdrojů vztahu k vlasti. Lehce tak lze zjistit, jak hluboce je zakořeněn formální vztah k estetickým hodnotám kulturního odkazu, potažmo k rozvoji estetického vnímání a etickým vlastnostem prostřednictvím nedokonalého vytváření základů celoživotního čtenářství. Četba děl je po léta nahrazována letmým nahlédnutím do takzvaných obsahů v knižní podobě a na internetu, předmět sám je pak často považován především za jakýsi průřez literární historií.

Rozsah slovní zásoby se povážlivě zužuje, význam i těch nejobvyklejších slov dětem a mladým lidem uniká. Obrazná pojmenování jsou chápána v prvním významovém plánu, smysl i těch nejjednodušších pořekadel, rčení a přísloví zůstává nepoznán. Jako malý důkaz může posloužit televizní pořad pana Krampola s názvem Nikdo není dokonalý. O nějakou míru dokonalosti se v něm rozhodně nejedná. Zdá se, jakoby běžně mluvený jazyk přebíral pouze funkci apelační a prostoduše informativní, především pak z oborů, které jsou v současnosti středem zájmů vlivem sdělovacích prostředků. Zkratková vyjádření podporuje komunikace prostřednictvím textových zpráv a zjednodušená vyjádření na sociálních sítích. Návyky dětí na pohybové obrazové vnímání jsou tak určující, že pozornost na pouhý mluvní signál je mizivá.

Často, velice často se objevují zprávy o rostoucí agresivitě dětí dokonce v předškolním věku. Statistické údaje o počtu trestných činů a přečinů dětí a mládeže patří k těm, jejichž věrohodnost bývá ovlivněna úpravami, neboť s ohledem na věk pachatelů a dalšími okolnostmi mohou mít různorodou vypovídací hodnotu. Jako příklad lze uvést evidenci drobných krádeží, kdy se hodnota zcizených věcí pohybuje pod stanovenou hranicí pěti tisíc korun. Přímo otřesnou skutečností je existence násilných dětských gangů ve velkých městech a stoupající drogová závislost dětí a mládeže včetně požívání alkoholu. Navíc lze předpokládat, že celá oblast trestných činů dětí a mládeže a na mládeži má latentní charakter.

Děti mají jedinečnou napodobovací schopnost. Tvoří základ jejich socializace. Vnímání etických norem je jednoznačně záležitostí předkládaných vzorů. Z rodiny, školy a ze všech oblastí a aspektů společenského života. Přes tento fakt se dětem, které převážně přemýšlejí prostřednictvím černobílých schémat, předkládají modely chování tentokrát barevně a v pohybu všemi možnými a nemožnými sdělovacími prostředky, o jejichž etických hodnotách by se dalo s úspěchem pochybovat. Na jeden chystaný televizní kanál pro děti připadá nějakých třicet dětmi dychtivě sledovaných, neboť tam i v dopoledních hodinách kypí ten pravý život. Od loupeží, vražd, zabíjení po brutální sex. A komu by to nestačilo, bývá k dispozici i rodičovská sbírka nosičů, případně kamarádská výpomoc. Učitel se svou snahou o emotivní působení prostřednictvím literárních hrdinů bývá poněkud v nevýhodě. Časopisy plné inteligentních krasavic, modelek, herců či hereček a jejich zajímavé životní příběhy v kontrastu s nudnými příběhy literárních hrdinů, které má budoucí modelka a profesionální hráč ledního hokeje vnímat prostřednictvím jakýchsi knížek s písmenky.

S rostoucím množstvím zachycených informací a přirozeným vývojem společnosti roste i informační gramotnost dětí a mládeže. I škola má na tomto příznivém trendu pochopitelně značný podíl. Jak se školní výchova a vzdělávání podílí na rozvoji tvůrčích schopností mladých lidí, na vývoji všech vlastností osobnosti, které ve výsledku umocní tento základní předpoklad společenského rozvoje, nebývá příliš sledováno. Někdy sdělí představitelé školní inspekce pozoruhodný závěr, že výuka dětí na malých školách má vyšší úroveň, neboť tyto kolektivy dětí mají vzácnou schopnost vytvářet dělné prostředí, plné tolerance a pochopení. Výchova jednotlivce v kolektivu není požadavkem, který by byl jednoznačně vnímán jako zásadní. Neustále vyvstávají další a další požadavky na domácí vzdělávání, na specifická vzdělávací zařízení pro zvlášť nadané jednotlivce, jakoby řádně vedená škola nemohla zajistit i tyto potřeby. Společenské rozdíly se přece utvářejí samy zákonitě a nebývá vždy pravidlem, že dítě původně bez významných projevů talentu prokázalo vyšší úspěšnost, než leckteré dítě záměrně důkladněji kultivované.

Čas od času se rovněž ve sdělovacích prostředcích objeví i vrcholní vládní činitelé, aby představili nový, případně staronový soubor opatření na zlepšení úrovně vzdělávání. Naposledy v úterý 5. února 2013 to byl samotný předseda vlády pan Nečas a ministr školství pan Fiala, aby na tiskové konferenci přednesli dvakrát pět návrhů na posun vzdělávacího systému k vyšším metám. Opatření byla nepochybně řádně promyšlena a byla doplněna i oznámením o zahájení diskuse ve společnosti k budoucím koncepčním změnám. K hlavním problémům v regionálním školství, které je třeba neprodleně řešit, patří posílení technického vzdělávání a zlepšování vztahu žáků a studentů k matematice. Dále byla řeč o postavení učitelů a vývoji jejich profesní kariéry, hovořilo se optimalizaci školské soustavy, o financování škol a o normativech ve vzdělávání. Všechno to jsou úkoly nepochybně důležité, jen jakoby stydlivě zazněla informace, že vše se musí dít s ohledem na stav ekonomiky státu. O tom, že v rámci OECD máme pár desítek let poněkud menší procento finančních prostředků v kapitole školství ve vztahu k HDP, že ve školství existuje vnitřní dluh v oblasti investic a vybavení, že platy učitelů jsou stále pod slibovanou úrovní, že modernizace metod a forem výuky začíná u moderního vybavení učeben a odborných pracoven, o tom se příliš, ne-li vůbec nehovořilo. Plány opatření ve školství mají jednu nezanedbatelnou výhodu. Výsledky se projeví za několik let a to už se jejich plnění ani nemusí hodnotit. Rozhodně je obvykle nehodnotí ti, kteří je vyhlásili. Navíc mají navrhovaná opatření jednu závažnou bariéru a tou je konzervativní prostředí školství, které pracuje se značnou setrvačností. Některé z návrhů také postrádají logiku. Jedním z nich je soustavná kampaň na omlazování učitelských sborů, přičemž vám každý ředitel potvrdí, že tento zákonitý proces musí být přirozený a že optimální skladba učitelských sborů je třígenerační. Upřednostňování výuky technických oborů a matematiky má rovněž nejeden háček. Především ten, že rozvoj abstraktního myšlení nelze uskutečnit bez rozvoje základního nástroje myšlení a tím je, jak známo, řeč. Rozvoj řečových dovedností zákonitě ovlivní rozvoj obecného myšlení a odtud pak vede cesta k abstrakci. Úroveň výuky mateřského jazyka tak může ovlivnit i výuku matematiky. Když dítě kupříkladu nepřečte text zadání úlohy s porozuměním čtenému, kvalitní znalost početních úkonů mu nepomůže. Je známo, že studium technických oborů vyžaduje daleko více různorodých předpokladů.

Při dalších příležitostech se stále zdůrazňují úkoly škol a školských pracovníků ve výchově a vzdělávání, méně často se zdůrazňují celospolečenské úkoly v této oblasti a zejména úloha rodiny při výchově a vzdělávání dětí. Stále se rovněž hovoří o potřebě znalostí, dovedností a návyků. To podstatné, čím by měli být žáci a studenti vybaveni do života, je moudrost. Schopnost logického hodnocení jevů a skutečností, schopnost zaujímat stanoviska ke společenskému vývoji a zejména chápat svou úlohu při společenské dělbě práce. Tento úkol nemůže škola naplnit sama, i kdyby jí byl aktuálně stanoven. Proto je škola jen základ života a celoživotní vzdělávání je základní společenskou potřebou.

Pokud by na ministerstvu školství chtěli vědět, co učitelé potřebují k výkonu svého povolání především, dozvěděli by se to v každé sborovně, kde pracují skuteční profesionálové. Učitelky a učitelé by jim sdělili, že postrádají neformální a upřímnou, nejlépe každodenní spolupráci s rodiči formami vzájemné podpory s porozuměním. Přivítali by soustavnou pozornost celé společnosti v konkrétní podobě vyjádřenou veřejnou kontrolou a pozitivním vztahem sdělovacích prostředků k práci školy. Dále konkrétní a neformální pomoc a partnerskou spolupráci se všemi ochotnými jednotlivci, organizacemi a institucemi. Přivítali by důvěru společnosti a toleranci všude tam, kde profesionalita a dobrý úmysl převažují nad drobnými nedostatky a chybami. Pedagogové očekávají, že nikdo nedopustí omezování nezávislosti školy v otázkách hodnocení a klasifikace žáků prostřednictvím různorodých i místních vlivů. K zlepšení společenského postavení by nepochybně prospěla změna "zaměstnaneckého"charakteru povolání učitele na kategorii specifického typu veřejného činitele a tvůrčího pracovníka. Mnozí by jistě přivítali zásadní výhledovou změnu organizace výchovného a vzdělávacího procesu, která by vedla ke vzniku hierarchického typu škol a mimoškolních zařízení s výkonovou působností místní, a metodickou střediskovou, oblastní i krajskou. Nejvíce však česká škola v 21. století potřebuje důsledně individualizovat vlastní výchovný a vzdělávací proces ve kvalitně vedeném kolektivu. Vytvořit takovou strukturu systému, která povýší skutečné zvládnutí daného obsahu učiva nad nutností absolvovat daný ročník v příslušném školním roce. Skutečně upřednostnit tak vertikální prostupnost systému na základě mentálních a fyzických schopností žáků, nikoliv na základě pouhého administrativně pojatého absolutoria příslušného ročníku. Na základě kvalitní pedagogické a psychologické diagnostiky stanovit jednotlivým žákům vlastní vzdělávací cestu na krátké i delší období. Průběžně a pravidelně hodnotit její naplňování, zdokonalovat formy a metody přístupu. Vytvořit a skutky naplňovat etický kodex českého učitele, ustavit profesní komoru, která by především hodnotila etické problémy výkonu povolání, vydávala oprávnění k výkonu profese a potvrzovala zařazení učitelů do zaměstnaneckých kategorií v souvislostech s kariérním řádem, hodnostní hierarchií a příslušnou atestací. Možná, že by postupným naplňováním některých z těchto potřeb a představ učitelé potvrdili skutečnou příslušnost k národu J.A.Komenského.

0
Vytisknout
5087

Diskuse

Obsah vydání | 6. 2. 2013