Ještě k naivnímu sebeztotožňování se s televizními seriály

KAŽDÝ příběh je výrazem něčí snahy vás zmanipulovat

31. 8. 2012 / Jan Čulík

Anglickou analýzu Ženy za pultem jsem přeložil pro Britské listy, protože jsem doufal, že si lidi povšimnou ještě dalších podrobností a vazeb, které mi třeba unikly, takže budou čtenářské reakce přínosné. Bohužel nebyly. Tím, jak seriál funguje, se nezabýval nikdo.

Jak vysvětlil francouzský teoretik Christian Metz, stejně jako jazyk, je film - nebo televizní seriál - systémem znaků. Jejich význam studuje semiotika. Divák pracuje na interpretaci těchto znaků a jejich podtextů. Protože je film produktem kultury, má silný konotativní obsah. Využívá všech ostatních umění k tomu, aby si vytvořil vlastní konotativní sílu.

Znaky nejsou využívány jen k popisu určitého předmětu, ale také k tomu, aby vyvolaly celou řadu konotací, spojovaných s tím znakem. Jak na to poukázal Roland Barthes, takto vznikají mýty. Barthes definuje mýty jako způsoby myšlení o věcech, které jsou strukturovány takovým způsobem, že vysílají čtenáři či divákovi určité jednotné signály. Mýty hrají konkrétní sociální role.

Odhalovat význam v mýtech znamená identifikovat znaky, jichž mýtus používá, a ukázat, jak jsou tyto znaky zneužity k vytvoření kódů a struktur, které sdělují určité informace a pomíjejí jiné. Je úkolem mýtu způsobovat, aby určité představy divákovy připadaly vždy přirozené a normální.

Mýtus podporuje jediný způsob myšlení a snaží se eliminovat všechny alternativní způsoby myšlení. Mýtus má vazbu na ideologii.

Ideologie je způsob vnímání skutečnosti a společnosti, který předpokládá, že určité myšlenky jsou samozřejmé a pravdivé.

Mýtus vždycky slouží ideologickým zájmům vlivných mocenských skupin ve společnosti a je zneužíván k podpoře jejich moci.

Proto je důležité VŽDYCKY rozbírat mýtus na prvočinitele a ukazovat, jak je ideologická lež vytvořena. Žádný příběh není pravdivý. Příběh, ať jakkoliv zábavný, je vždycky zkreslením a zmanipulováním reality. Bylo tomu tak za komunistického režimu a je tomu tak dneska.

Proto je naivní plakat nad tím, jak to činí Štěpán Kotrba (nemluvě o jeho obvyklé xenofobii), že nezávislou analýzou Dietlova seriálu Žena za pultem Čulík rozkopal nostalgikům po socialismu bábovičky, protože se s "naší dokonalou minulostí" neztotožnil, ale udržel si - jako od všeho - odstup a ukázal, jak ten seriál funguje a jaký byl jeho hodnotový systém. Kotrbovo tvrzení, že Dietl "psal pravdu", je samozřejmě nesmysl. Pokud napodobovaly někde nějaké prodavačky Ženu za pultem, je to výrazem výjimečného Dietlova manipulačního talentu, nikoliv pravdivosti jeho děl. Žádné příběhy nejsou "pravdivé". Vždycky vyjadřují mocenský zájem.

Nikdo nemůže zpochybnit publikovanou analýzu Ženy za pultem, protože motivy a témata, které rozbor analyzuje, v tom seriálu skutečně jsou. Všechno je zdokladované. (Bylo by možné hledat v nich další nebo jiné významy, ale s tím mi čtenáři právě nepomohli.) Text jsem přeložil pro Britské listy, protože jsem doufal, že si lidi povšimnou ještě dalších podrobností a vazeb, které mi třeba unikly, takže budou čtenářské reakce přínosné. Bohužel nebyly. Tím, jak seriál funguje, se nezabýval nikdo. Štěpán Kotrba mi přeposlal pár opravdu nepřemýšlivých mailů, které se s Ženou za pultem identifikovaly a jimž vadilo, že si někdo dovolil od seriálu zaujmout odstup a zkoumat, jak v něm funguje podprahová manipulace. Ti lidé to nezkousnou, protože se s tou manipulací identifikují, natolik je pro ně - včetně Štěpána Kotrby - sugestivní! Pomíjím plačtivé maily, jak to, co jsem napsal v analýze, není pravda ( všechny ty motivy v tom seriále samozřejmě jsou přítomny, já si je nevycucal z prstu) jak to bylo za socialismu krásné a že si mám uvědomit, že dneska je to mnohem horší.

Komické je, že Štěpán Kotrba píše výmluvně o životě v sedmdesátých letech, i když ho osobně vůbec nezažil - zažil jako dospělý druhou polovinu let osmdesátých, ale to byla úplně jiná doba! Už je to všechno taky ve sféře mýtu, že? :) Nostalgici si pletou páté přes deváté...

Jenže ta analýza není o tom, že je to dneska mnohem horší. Stejným způsobem analyzuji televizní seriály filmy z dneška, kdo chce, ať si sežene mou filmovou knížku Jací jsme. (Její aktualizovaná verze, A Society in Distress, dovedená do konce roku 2011, vyjde v angličtině příští měsíc v nakladatelství Sussex Academic Press.) Když poukážu na to, jak Dietlův televizní seriál jemně lidmi koncem sedmdesátých let manipuloval, tím proboha přece neříkám, že miluji dnešní českou vládu! Stejně jemně, nebo hruběji, manipulují s diváky dnešní televizní seriály.

Opakuji, že mě docela děsí, jaký hodnotový systém šířila oficiální propaganda prostřednictvím zábavy do společnosti. Samozřejmě Dietl byl tak dobrý, že - jak o tom svědčí některé maily dodneška - byli lidé natolik zmanipulováni, že si tu propagandu vzali za své.

A Štěpán Kotrba má pravděpodobně pravdu - i když to nikdo nedokáže, sociologické studie z té doby neexistují - že Dietl umně využíval autentických dílčích prvků skutečnosti, které zasazoval do své manipulativní mozaiky, aby to vytvářelo dojem pravdivosti. Tyto prvky, pokud by je bylo možno identifikovat, by byly nejcennější, protože by ukazovaly, čím znormalizovaná společnost možná žila. A, opakuji, hezké to nebylo.

To, co Žena za pultem divákům předkládala jako "normální", byl podivný, hybridní systém uzavřené, stagnující, pokrytecké společnosti, která sice naoko proklamovala rovnostářství, přitom však byla posedlá konzumerismem a touhou postoupit do vyšších tříd. Mluvila o právech žen, ale tvrdě je porušovala na všech frontách - není náhodou, že je na ničivosti proradných mužů založen celý seriálový příběh.

A proč bychom se tím měli zabývat dodnes? Protože s tímto kulturním dědictvím zápolíme i dneska, a je podstatou našich problémů.

0
Vytisknout
5979

Diskuse

Obsah vydání | 31. 8. 2012