Anežka Miková: Spojme český rozum a cikánské srdce

31. 8. 2012 / Pavel Pečínka

Sedmadvacetileté Anežce Mikové by její dětství určitě záviděli všichni milovníci historie, památek a nádherné krajiny. I když se narodila ve Varnsdorfu, od 3 let bydlela s rodinou v krásném západočeském městě Loket s historickým jádrem a hradem. V necelých 15ti se ale s rodinou odstěhovala do středních Čech, do Berouna, kde žije dosud. "Před 7 lety jsem přivedla na svět dcerku Darinku, kterou vychovávám sama s pomocí rodičů. Život bývá někdy nelehký, ale nic nevzdávám a snažím se překážky překonat. K optimismu mi stačí, když se podívám na rozjasněnou tvářičku mojí Darinky," usmívá se.

Prarodiče Anežky Mikové pochází ze Slovenska, z Bardějovska a Prešovska, do Čech se přistěhovali v roce 1948. Její rodiče se narodili už v Čechách. "Maminka v Jablonci nad Nisou a tatínek ve Varnsdorfu," vysvětluje.

Její matka a otec pracují v průmyslu už několik let, všechen volný čas věnují svým dvěma vnoučatům, většina příbuzných z otcovy strany má jako hobby muziku. "Mám čtyři sourozence. Nejstaršímu bratrovi, Robertovi, je třicet, sestra Petra má osmadvacet, druhá sestra Jolanka třiadvacet a ta třetí, to je patnáctiletá Maruška," vypočítává Anežka. Sourozence už má roztroušené všude možně. Robert a Petra žijí samostatně se svými rodinami v Česku, Jolana je už druhý rok v Anglii s manželem a roční dcerou Lanou. Pokud jde o romštinu, tu si osvojovala Anežka a její sourozenci postupně. Romsky se u nich doma sice mluvilo odjakživa, ale když byly děti starší, její rodiče si romsky povídali jen sami pro sebe. "Rozuměli jsme jim, ale mluvit romsky jsme díky tomu neuměli, rodiče byli toho názoru, že sami poznáme, kdy pro nás bude romština potřebná," vzpomíná emancipovaná Romka. "Dětství jsme všichni prožívali ve městě Loket, kde bylo Romů celkově tak 1:100. Učit se romsky proto nebylo nutné, necítili jsme takovou potřebu, splynuli jsme prostě s českým prostředím. Ale v dospělosti jsme se romsky naučili a teď si tak povídáme už i s rodiči."

Co se týká kam kamarádů, v dětství jich Anežka moc neměla. Sourozenců měla tolik, že si jednoduše vystačili navzájem. "Ale dnes už je to naopak, kamarády a kamarádky mám jak mezi Romy, tak Neromy," oceňuje.

Na ZŠ v Lokti chodilo spolu s Anežkou celkem 6 romských dětí, a na 1. stupni přece jen nějaké konfliky zažila. Romové tehdy nebyli příliš přijímáni do kolektivu. Na 2. stupni ZŠ se situace ale změnila. Jak Romka z historického maloměsta vysvětluje, "přicházela puberta a hlavně rozum, který obě dvě strany usměrnil a sblížil. Učitelů nám ale nikdy nekřivdili, vždycky dokázali řešit situaci kladně. Měla jsem pak už jen normální školní starosti, nejvíc mě bavily jazyky a informatika". Po základce pak přišla Střední průmyslová škola v Královském Poříčí, tu ale nakonec Anežka přerušila kvůli stěhování, od té doby pracuje až doteď v automobilce.

Moc času na záliby ale Anežce teď nezbývá. "Dělám 8 až 12, někdy 16 hodin denně, a veškerý volný čas věnuju své 7leté dcerce Darince," říká Romka, která by se spíš než do automobilky hodila do solidního fotoateliéru.

Co se týká muziky, poslouchá nejrůznější hudební i taneční styly. Na romské hudbě oceňuje Anežka víru v boha, líbí se jí čardáše, halgáty, jazz a pop. Líbí se jí hlavně takové rytmy, které "dokážou zvednout ze židle", nebo které člověka donutí přemýšlet: "V romské hudbě najdete city, radost i slzy, spoustu emocí. Tohle všechno a ještě mnohem víc si opravdu poslechnete jen v romských písních. Co se týče neromských stylů, tam se mi líbí pop, funky a dance, teda spíše taneční záležitostí. Podle druhých je prý ovládám velice dobře."

Taneční styly Anežka ráda vyzkouší v praxi, když se jí naskytne volno a ona může s přítelem a společnými kamarády vyrazit na diskotéku nebo na romské zábavy, pořádané jejím strýcem v okolí Berouna. Zúročuje zde kromě svého pohybového nadání i to, co se naučila v dětském romském kroužku v Lokti: "Chodilo nás tam asi 20 romských dětí. Vystupovali jsme po okolí, byla to zábava, ale časem jsme se rozpadly. Ne každý z členů chtěl v patnácti pořád natřásat dlouhou sukni a tleskat si do rytmu."

V roce 2010 Anežka poprvé navštívila romský festival Khamoro v Praze. "Fakt to bylo velkolepý," svěřuje se. "S přáteli a sestrami jsme si zatančily a poslechli si romské soubory a skupiny z celého světa. Krátce před tím festivalem jsem navštívila divadelní soubor, čekala jsem že mě nuda pohltí, ale k mému překvapení to bylo nečekaně zajímavé. Jednalo se o operu, a zpívalo se k mému údivu v romštině. Prostě nezapomenutelný zážitek."

Hlavním cílem Anežky je ale v současnosti udržet si pracovní místo: "Práce je v dnešní době klenot, a taky důležitá jistota, jak dát své dceři to první i poslední. Zaměstnání už jsem vystřídala víc. V 18ti jsem dělala skladnice, pak operátora ve výrobě v jednom podniku, dál v hypermarketu pokladní a nakonec kontrolorku kvality až dodnes."

Do minulosti se ale ohlíží i za barvitějšími zážitky a končinami, než je pracovní hala. "S Darinou jsme rok bydlely v Margate ve Velké Británii u moře, bylo tam krásně, ale doma je doma," říká. Z cizích zemí by se ráda ještě podívala do Portorika, které ji pro ni zvláštní lákavou zemí.

Svým image Anežka už zaujala pár fotografů, ale ne vždycky z toho byla šťastná: "Přes kamaráda jsem dostala nabídku nafotit pár snímků pro na natáčení filmu v Praze, ale prohloupila jsem a nenafotila nic a vyčítám si to. Ty další nabídky, které přicházely, byly jiného typu a ty jsem vždycky odmítla."

Kdyby si tahle moderní Romka měla vybrat mezi českým a romským prostředím, volila by raději to první. "Popravdě řečeno, vyhovuje mi spíš české prostředí. Dokud jsem byla v tom romském, tam to vždycky stálo na jednom stejném místě a nepohnulo se to ani o milimetr. Z romských tradic bych ráda aby se uchovalo to pozitivní ze starších generací, to co se nově vytváří mezi Romy se mi moc nezamlouvá."

Postavení ženy v romském a neromském prostředí vnímá jako rozdílné. Podle ní "žena má v romské rodině svůj daný řád, v české ne. Romské ženě je vlastní starat se řádně o svou rodinu, pevná pravidla určují že rodina nesmí pocítit hlad, přednější jsou děti a potom muž, většina romských žen je věrná. U českých žen pravidla nehrají žádnou roli, co si česká žena umíní, tak se i chová".

Anežka by ráda, aby české většina změnila svoje dosavadní mínění, že každý Rom je špatný Rom: "Společnost by měla dát šanci těm mezi námi, co si zaslouží pomoc, prostě abychom měli možnost dobře začít. Ale tahle doba je zlá".

Názor na Romy má tahle žena z pomezí obou světů částečně kritický: "Rom je tvrdohlavý člověk, který si prosadí svou pravdu, a zvlášť když přemýšlí svou starou romskou mentalitou. A pak to všechno vypadá, jak to vypadá."

Jména romských i neromských osobností, které by nějak skutečně a zásadně napomohly změnit život Romů k lepšímu, vylovit z paměti tahle průbojná Romka skoro nemůže: "Žádné takové neznám. A je mi to skutečně líto."

Se čtenáři se Anežka Miková loučí doporučením: "Prostě českej rozum a cigánské srdce. Dejme to dohromady, a Česká republika by jen kvetla soužitím mezi Romy a Čechy."

Vychází v Romano hangos č. 12-13 / 2012 ZDE a ZDE

0
Vytisknout
2959

Diskuse

Obsah vydání | 3. 9. 2012