Nuda s Poupaty

2. 7. 2012 / Jan Čulík

Velkým zklamáním byl debut režiséra Zdeňka Jiráského Poupata, který se pokusil vytvořit obraz deprivované České republiky současnosti, avšak nepodařilo se mu vytvořit příběh, který by diváka dokázal zaujmout. Jen přehrál celou řadu už známých stereotypů.

Film, který se odehrává v jakémsi blíže neurčeném průmyslovém městě asi v severních Čechách, se snaží Českou republiku ukázat jako snad nejhnusnější možný prostor. Nábytkové vybavení je otlučené a staré, zdi veřejných místností jsou pošpiněné grafity nebo nejrůznějšími hnusnými skvrnami. Prvních deset patnáct minut divák uvažuje, zda vidí před sebou obraz pokleslé skutečnosti za dob komunismu někdy v osmdesátých letech, ne, pak se ukáže, že to má být dnešek. Normalizace zapustila v tomto filmu opravdu hluboké kořeny a zdegenerovala.

Potíž je, že ono ale nestačí jen ukazovat ubohé a neschopné lidi. Film musí mít i napínavý a lidský příběh, příběh, který dokáže zaujmout. Je to zřejmě v důsledku nezkušenosti debutujícího režiséra, že to, co se mu podařilo dostat na plátno, nezaujme - je to jen obrovská nuda.

Lidé jsou v tomto filmu bezmocní, ale většina z nich si za svou nezáviděníhodnou situaci může sama. Nikdo nenutí hlavního představitele Járu, aby zadlužil rodinu hazardní hrou v hracích automatech. Nikdo nenutí mladého Matěje, aby se na Mikuláše zlískal tak, že skončí v kolečkovém křesle. Nikdo nenutí Agátu, aby otěhotněla, atd. Potíž je, že poměry jsou nastaveny zřejmě tak, že způsob, jímž se mentalita těchto postav formuje, tvoří začarovaný kruh: jejich prostředí zavinilo, že se budou chovat tak, že se vlastně samy zničí.

Podobně chovají i postavy ve Slámově filmu Čtyři slunce: jejich život je také naplněn omezeními, která si víceméně tvoří sami. (V tom smyslu je to jak v Janu Ámosi Komenském, který dobře rozuměl lidem: v apokalyptické scéně v jeho Labyrintu světa se lidé baví a radují a mezi nimi chodí Smrt s lukem a šípem a střílí do davu. Když někdo padne, lidé kolem něho jsou chvíli zděšeni, ale hned se zase vrátí k své zábavě. A kde Smrt bere ty šípy? Lidé, kteří mají být zabiti, jí je sami nadšeně vyrábějí a Smrti ty šípy pro své zavraždění podávají.) Slámovy postavy se plácají v životě stejně zmateně a bezradně jako postavy Jiráského, jenže Sláma při tom postuluje existenci mystické dimenze: nedokonalost dnešního světa je pro něho vlastně nepřímým důkazem její existence. Nic obdobně zajímavého a originálního nenalézáme u Jiráského. Jsou nám představeny postavy, které jsme už v českých filmech snad stokrát viděli. V první řadě se objevuje stereotyp typického nepraktického, neupraveného, špinavého otrhaného a všeobecně nemožného muže. Je jím Jaroslav (Vladimír Javorský), který shodou okolností vypadá se svými dlouhými nemytými vlasy (proč zůstávají stárnoucí čeští muži u dávno zmizelé módy dlouhých vlasů z šedesátých let?) skoro přesně jako Rodenův mystik Karel ve Slámově filmu Čtyři slunce - na začátku Poupat divák na okamžik zauvažuje, jestli náhodou nevidí v roli dalšího sanktusáka zase Rodena - tak je to všechno podobné.

Potíž je, že Slámův film je o hodně lepší než Jiráského Poupata. Ta zůstávají bez dynamiky. Nepřinášejí nic originálního.

"Nemožný" muž středních let Jaroslav pracuje ve strážním domku u dráhy (ve filmu někam neustále jezdí ošuntělé osobní i nákladní vlaky), avšak víc než jeho práce ho zajímá absurdní hobby stavění lodí v lahvích. Zároveň je také až narkoticky oddán plýtvání peněz hrou v automatech v místní hospodě, což podporuje cynicky a paraziticky tamější hospodský, který mu na hazard rád půjčuje z vlastní kapsy, až dluh dosáhne 180 000 Kč a hospodský se vyjádří, těsně před Vánoci, že v novém roce Járovi a jeho rodině za ten dluh zkonfiskuje byt v paneláku, v němž žijí.

Ano, Vánoce. Jako obvykle se i v tomto filmu oslavují Vánoce, jako v české postkomunistické kinematografii nejsvětější okamžik v českém rodinném kalendáři. Ve filmu Poupata to má zjevně podtrhnout skutečnost, jak rozhárané jsou rodinné poměry.

Járova rodina má dvě dospělé děti, dcera Agáta zjistí, že je těhotná, ale zřejmě si není jistá s kým, možná je těhotná se svým chlapcem Matějem, který se však při Mikuláši v kostýmu anděla alkoholem tak ztřískal, že skončil v jednotce intenzivní péče a na kolečkovém křesle. Syn Honza se uchází o místní striptérku a prodejem pěstované marihuany (s kolegou se o zisk nepodělí) si ji "koupí" od místního pasáka, striptérka mu však odjede do Itálie, kde se dá na prostituci.

Nemožného otce rodiny středních let Járu železniční úřady těsně před Vánocemi nemilosrdně vyhodí ze zaměstnání, že prý přišel do práce pozdě (samozřejmě, odbory neexistují, nebo jsou bezzubé). Ten v reakci na vyhození z práce nastoupí do vlaků a několik dní bezúčelně jimi jezdí po vlastech českých, pokusí se také koupit si zřejmě osobní pojistku a snad (z filmu to není úplně jasné) se chystá spáchat kvůli pojistce sebevraždu. Ani to se mu však nepodaří a obětí jeho plánu se stane místní zdeprimovaný vietnamský obchodník.

To je asi tak všechno. Film se snaží vytvořit co nejhnusnější a nejdeprimovanější obraz současné České republiky, nic ale neřeší ani nenastoluje. Většinu problémů jsme už viděli. Nestačí vytvořit odporné prostředí. Je také, pane režisére, nutno napsat příběh. Vaše posedlost vlaky a špínou a zanedbaností vyvolává dojem, že vaše motivace je subjektivní a artistní. Film nepřesvědčuje. Život takový (asi) není, ale hlavně, život se nedá pasivním opisováním převádět do uměleckého díla. Umělecké dílo musí vůči životu vždycky přivést něco navíc. Jinak - výsledek, jako Poupata - je čirá nuda. Dvě zbytečně vyhozené hodiny drahocenného času.

0
Vytisknout
5874

Diskuse

Obsah vydání | 4. 7. 2012