Nádherná bezútěšnost - Hanekeho Láska

3. 7. 2012 / Ema Čulík

čas čtení 4 minuty

Samozřejmě, že Michael Haneke je Pan Někdo. Ten člověk právě získal podruhé za poslední tři roky Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes. Jeho filmy jsou vždycky pozoruhodné a zůstávají s vámi dlouho poté, co jste opustili tmu kinosálu.

Pro mě je nejlepší se jít podívat na jeho filmy, aniž bych si přečetla nějaké jejich shrnutí, protože kdybyste se měli spoléhat jen na shrnutí děje, octli byste se tváří v tvář hlubokému pesimismu. Středostavovská rodina, která se usmrtí, útlak puritánského otce, dvojice, kterou terorizuje skrytý posměváček, manželé důchodci, které ochromí nemoc a nakonec zničí smrt.

Tento poslední film zní zvlášť pesimisticky. Letošní Láska vypráví příběh dvou učitelů hudby v důchodu, kteří žijí šťastně v krásném pařížském bytě, než je Anne postižena mrtvicí, a tak začíná její postupný úpadek směrem k neschopnosti se hýbat a ke smrti. Její manžel Georges přistupuje ke všemu s krásnou jednoduchostí. Umenšuje svou i její bolest tím, že pro svou manželku dělá všechno, co je v jeho silách, podporuje ji, plní její přání a pořád s ní zachází jako s člověkem a ne jako s nemocným. Když Anne přestane být schopna pořádně mluvit, jejich dcera to nedokáže snést a rozpláče se, ošetřovatelka se začne k Anne chovat, jako by byla Anne nemluvně - jen George dál se svou ženou mluví normálně, říká jí o jejich plánech a ptá se: "Co myslíš, bude to tak v pořádku?" A neříká jí jen to, co si myslí, že by chtěla slyšet. Nezapírá si skutečnost, že je nemocná. V jeho očích jejich vztah a porozumění dál existují. Je to vztah, který trvá až do konce, takže, i když je to všechno strašné, Georges vždycky udělá pro Anne tu správnou věc, aby jí pomohl.

Film je natočen s typickým Hanekeho odstupem. Vizuálně připomíná film Caché - jednoznačný obraz s plochou, přísnou digitální ostrostí. Vidíme každý nádherný záhyb v Trintingantově a Rivině kůži. Jejich životy se pomalu a nezadržitelně rozkládají před našima očima.

Věc je nevyhnutelná. Dvojice se jmenují Georges a Anne a to je nám vlastně nějak známé. Pak si uvědomíme, že manelé ve filmu Sedmý kontinent se také jmenoval Georg a Anna a ve filmu Caché také Georges a Anne. Jejich dcera se také jmenuje Eva. Stejně jako dcera v Sedmém kontinentě a chůva v Bílé stuze. Tak jako moderní Adam a Eva se manželské dvojice v Hanekeho filmech stávají jakoby představiteli Muže a Ženy, jsou trvalé, a tak univerzální. Na prvním záběru filmu vidíme oba manžele, jak zaujímají místa v sále na koncertě. Všecny tváře obecenstva v životní velikosti na nás hledí, my hledíme na ně. Tohle je také váš příběh, říká Haneke.

Existuje důvod proč, navzdory jeho pesimismu mám vždycky Hanekeho filmy velmi ráda. Všechny totiž obsahují obrovské množství radosti. V Hanekem je vášeň tam, kde oceňuje lidské hodnoty lásky, samoty, strachu a viny tak vysoce, že by jeho příběhy bez těchto hodnot nemohly existovat. Láska, film o úpadku a o smrti, je nejdojemnější film, jaký jsem viděla za dlouhou dobu. Je také plný neuvěřitelného množství naděje.

I když už je Anne téměř úplně ochrnutá, nějak ji pořád vidíme prostřednictvím Georgesových očí, jako nádhernou a prostou. Navzdory tomu, že je jim oběma nad osmdesát, Trintintignant a Rivová oba vypadají jako plní života. Když jsem byla opravdu malá, zeptala jsem se jednou, co to znamená, že někoho milujete. Odpověď zněla: "Jestli mu jsi ochotna prát ponožky, tak ho miluješ." Hanekeho příběh o doprovázení člověka během jeho boje směrem k smrti je definicí toho, co je skutečná láska. A je to ta nejkrásnější věc, jakou máme.

0
Vytisknout
5812

Diskuse

Obsah vydání | 4. 7. 2012