Jsme uprostřed typické krize kapitalismu, jak ji popsal Karel Marx

11. 6. 2012

Lze říci, že Západ zažívá autentickou krizi kapitalismu tak, jak ji popsal Karel Marx. To je názor Larryho Elliota, ekonomického editora týdeníku Observer. Marxistická interpretace nynější krize zní takto:

Koncem sedmdesátých let dvacátého století se poválečný smíšený model kapitalismu vyčerpal. Dlouhá prosperita vedla k nižším ziskům pro kapitál, protože plná zaměstnanost znamenala, že zaměstnanci dostávali větší podíl na ziscích.

Nezaměstnanost a tržní reformy konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let zlomily moc odborů a přesunuly ohnisko západních ekonomik z výrobní sféry do sféry finančnictví. Finanční kapitalismus produkoval větší zisky, i když to bylo jen snižováním platů. Avšak vzhledem k tomu, že tržní ekonomiky mohou fungovat jen tehdy, existuje-li dostatečně velká poptávka po zboží a službách, bylo nutno nalézt způsob jak zvýšit spotřebu. Toho bylo dosaženo zvýšením osobní zadluženosti občanů a úvěry radostně poskytl nově zliberalizovaný finanční sektor. Míry růstu byly udržovány na uměle vysoké úrovni a vzniklé daňové příjmy umožňovaly vládám vydávat víc, než si ve skutečnosti mohly dovolit. Přitom byla zadluženost rozšířena mimo hranice jednotlivých zemí prostřednictvím globalizace, takže Čína půjčila Spojeným státům obrovské peníze, aby si Američané mohli kupovat levné průmyslové výrobky, vyráběné v továrnách východní Asie, a Německo poskytlo obdobné úvěry ekonomicky slabším členům eurozóny, jako je Řecko či Španělsko.

Uplatnil se při tom darwinistický princip přirozeného výběru. Čím silnější státy, které si zachovaly lepší rovnováhu mezi utrácením a spotřebou a rozvíjely svou výrobní sféru, tím lépe byly schopny přežít, než státy, které systematicky žily nad poměry a využívaly silné zadluženosti k financování rozvoje na úkor budoucnosti. Německo patří do první kategorie, kdežto Británie je klasickým příkladem kategorie druhé.

Avšak tradiční zdroje hospodářské expanze, jako dynamický stavební sektor, finančnictví a bankovnictví a silný stát, byly zdecimovány. Restrukturalizace ekonomiky směrem k výrobním sektorům by byla výhodná, kdyby v zemích byla dostatečně velká průmyslová základna, která by dokázala převzít roli jiných sektorů ekonomiky. Jenže taková průmyslová základna už neexistuje.

Rozvojové země, to je jiný příběh, protože v důsledku nízkých platů jsou tam vysoké zisky. Pokud je však marxistická interpretace správná, pozitivní vývoj rozvojových zemí je jen dočasný, protože jakmile dosáhnou úrovně Západu, dostanou se rozvojové země do stejné pasti, v jaké jsou nyní západní země.

Všechno toto zosobňuje velký problém tak, jak tomu bylo ve třicátých letech dvacátého století. Tehdy svět z krize vyšel prostřednictvím trojstupňového ozdravení: Zaprvé došlo k agresivnímu uvolnění makroekonomické strategie, zadruhé došlo k militaristickému keynesiánství, když státy začaly zbrojit pro válku, a zatřetí došlo k posílení odborů, regulace kapitálu a k rozšíření sociálního státu, takže prospěch z hospodářského růstu byl rozšířen do společnosti. Důležitá byla také poptávka vytvořená poválečnou rekonstrukcí Evropy.

Z tohoto modelu v současnosti funguje pouze první prvek - uvolněná makroekonomická strategie. Spojené státy a Británie provádějí ve snaze oživit ekonomiku nekonvenční měnovou politiku, ale ono to na řádné oživení nestačí. Odbory jsou slabé, podíl mezd na národním příjmu je malý a reálný růst příjmů je nízký. Na rozdíl od období po roce 1945 vlády zavádějí škrty, zatímco tehdy prosazovaly ekonomickou expanzi.

Situaci mají zachránit soukromé investice. Bohaté firmy mají vytvořit nové výrobky pro digitální éru. Zatím se to neděje. Signalizuje se voličům, že žijí v brutálním, tvrdém prostředí, kde přežijí jen drsné a hubené organizace. Už si nemůžeme půjčovat peníze, abychom se dostali k prosperitě, a nejsme tak bohatí, jak jsme si mysleli.

Nízký růst, bankrotující státy a banky a klesající životní úroveň - to je nyní dnešní norma.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
20891

Diskuse

Obsah vydání | 14. 6. 2012