Lidice - "Sudety", Češi a Němci

13. 6. 2012 / Egon T. Lánský

V neděli desátého června 2012 jsme si připomněli sedmdesáté výročí vypálení Lidic a začátku katastrofy jejích (a také ležáckých) občanů. Bylo to týden po svatodušních svátcích, kdy se každoročně na svůj sjezd scházejí mnozí potomci tzv. sudetoněmeckých vyhnanců v SRN, aby nenáročně připomněli své nároky vůči Československu - nyní Česku - a vlastně všem dnešním Čechům za křivdy, které jim (a zřejmě nejen po roce 1945) způsobili. Jiný Němec, jejich současný prezident Joachim Gauck, mezitím s velkým citem a respektem připomněl křivdy, způsobené za války Němci Čechům; zmínit se o údajných Sudetech a jejich dřívějších obyvatelích německé národnosti jaksi pozapomněl.

Sám jsem se vrátil ke svému počítači po déletrvající akci ve spolupráci se skupinou německých přátel, kteří v Československu nikdy nežili, zato na opačném konci Německa, až kdesi u belgických hranic, před téměř třiceti lety založili Čapek-Gesellschaft, tedy Čapkovskou společnost, která od té doby pořádá diskuse, besedy, a všemi možnými způsoby šíří pravdivé informace o vztazích obou našich národů v moderní době. Vydali mezi jiným množství pohlednic s protiválečnými a protinacistickými grafikami Josefa Čapka a také vlastnoručně napsaná historická díla "Mnichov 1938 / březen 1939", či "Dějiny z nedaleka" (grafiky z ČSR od Josefa Čapka a dalších z doby 1933 - 1938).

Vytvořili a pořádají také tři putovní výstavy, o výše zmíněných lidech a událostech - mám naději, že se mi podaří je přivést do Česka a vystavit ve školách a pro veřejnost. Také doufám, že se podaří uspořádat pár přednášek (případně s odbornou účastí německé učitelky) pokud možno společně pro české a německé školy v především pohraniční oblastti na Děčínsku, mém bývalém volebním obvodu.

Německé přátele jsem také pozval do Českého Švýcarska, kde jsem jim ukázal nejen krásy této části společného pohraničí, ale i některá místa, kde se kolem a za druhé světové války dějiny mezi Čechy a Němci skutečně dělaly. Přímo v blízkosti česko-německé hranice je zde místo - bývalé lovecké sidlo hraběte Kinského - kam tento v srpnu 1938 pozval britského lorda Runcimana, jehož vyslal premiér Chamberlain, aby zjistil míru útisku českých Němců Čechy. Přizval také Konráda Henleina, vůdce nacistické strany v Československu, která s poukazem na onen útisk volala po připojení takzvaných Sudet k Německé říši a zde, několik týdnů před schůzkou vládních představitelů Francie, Británie a Itálie s Hitlerem v Mnichově, připravili řadu návrhů pro tuto schůzku. Musím upřesnit, že Kinští byli rozvětvený rod, jehož většina byla statečnou částí české šlechty; nedávno zemřelý hrabě Kinský s loveckým sídlem na takzvaném Tokáni, jenž se do smrti v Česku soudil o zabavený miliardový majetek, patřil k menšině německy orientovaných Kinských.

Na jiném místě, přímo na česko-saské hranici, postříleli SS v dubnu 1945 jedenáct českých a polských židů a jednoho Francouze, kteří na pochodu smrti, jak se podobné přesuny vězňů mezi koncentračními tábory na konci války nazývaly, neměli již sílu jít dál. Jiní účastníci pochodu v poslední válečný den přišli do Terezína a přežili. Jen kousek od místa tragédie, doslova co by kamenem dohodil, stávalo kdysi šest domů zvaných Zadní Doubice a obývaných německými dělníky. Ti po válce utekli do Německa, jejich domy byly srovnány se zemí. Blízkost těchto dvou míst symbolizuje hrůzu (ne) lidských vztahů, jaké si jistě většina českých a německých sousedů nepřeje. I tam jsem přátele z Čapek Gesellschaft zavedl.

O vztahy mezi Čechy a bývalými českými Němci a jejich potomky se většina Čechů prakticky nezajímá, mezi ostatními pomalu roste skupinka těch, kteří stále více akceptují militantní, politicky orientované požadavky v Sudetoněmeckém Landsmanšaftu organizované skupiny takzvaných sudetských vyhnanců. Mezi Čechy nejčastěji k těmto otázkám veřejně vystupuje několik politiků a politických komentátorů, přičemž někteří znějí a píší jakoby o problematice věděli všechno a tudíž právem poučovali neznalé české občany, kteří snad trpí jakýmsi, po komunistické totalitě zděděným, fanatismem. Někteří z nich se zúčastnili svatodušního sletu sudetoněmeckého landsmanšaftu a dost jednostranně o jeho průběhu v českých médiích referovali. Zvlášť pokud osobně vystoupili, byli organizátory z landsmanšaftu samozřejmě nadšeně vítáni, jako znamení, že se česká veřejnost pomalu kloní k pochopení a přijetí požadavku "vyhnanců". Někteří byli i tak či onak vyznamenáni. Osobně mě poněkud překvapil postoj bývalého levicového disidenta, nyní komentátora jednoho z velkých českých deníků, jehož styl se vyznačuje poučováním, jakoby vše znal, u všeho byl a věděl o všem lépe než čtenáři. Nemíním jmenovat, on i jeho čtenáři nepochybně poznají, koho mám na mysli.

Sám zdaleka všechno neznám, konec konců se mne jako žida ze Slovenska "sudetská" problematika a spor českých Němců s Čechy osobně vlastně ani netýká. Jako bývalého senátora za Děčínsko a Čechoslováka ale přece, tím spíše, že jsem, ve věku ani ne jedenácti let, po válce vyšel na svobodu z terezínského lágru, na nacisty vytvořené hranici mezi Protektorátem a Velkoněmeckou říší.. Proto také usiluji o dobré vztahy mezi českými a německými sousedy, proto věřím, že je třeba pravdivě informovat a vzdělávat hlavně mladé lidi o společné minulosti, o níž by se měla opírat společná současnost i budoucnost v Evropě.

Měl bych zde ale vysvětlit, proč se vědomě vyhýbám termínu Sudety a jeho odvozeninám: Poučil jsem se totiž u řady českých i německých historiků, že žádné "Sudety" ve skutečnosti nikdy neexistovaly. Jde o termín vytvořený kdysi na přelomu 18. a 19. století některými německými nacionalisty žijícími v českém pohraničí ve snaze zdůvodnit jejich tvrzení, že jde o původně Němci obývaný kraj. Ti zde údajně přijali přistěhovavší se barbarské Čechy, dali jim možnost usadit se a jakž-takž se zcivilizovat. V moravské části Slezska a na Moravě, například v Brně, Jihlavě, Olomouci a jejich okolí, žádné "Sudety už vůbec nebyly, ač tam žilo mnoho lidi německé národnosti.

Mohl bych své tvrzení opřít o řadu pramenů, pojmenuji alespoň dva: Dr. Eva Hahn z Prahy pracovala dlouhá leta jako historička ve vědeckém ústavu sídlícím přímo v sudetoněmeckém domě v Mnichově. Dnes spolu s manželem profesorem Hahnem pracuje na univerzitě v severním Německu. Oba se věnují česko-německé problematice o níž napsali řadu knih, nejedna je k dispozici i v češtině například v Městské knihovně v Praze, odkud si je lze po celém Česku vypůjčit. Friedrich Torberg zemřelý koncem sedmdesátých let minulého století byl Rakušan, žid a vlastně i Čech. V Praze na německém gymnáziu maturoval, hrál dokonce vodní pólo za Československo. Oba jazyky dokonale ovládal, oba národy měl rád, byl spisovatelem a novinářem v Praze i ve Vídni a miloval jak císařské Rakousko, tak z něj vzniklé masarykovské Československo. Ve svých knihách, obzvlášť v povídkách "Die Tante Jolesch" ("Tetička Joleschová") a "Die Erben der Tante Jolesch" ("Dědici tetičky Joleschové") popisuje mimo jiné, že (nejen) v Praze žily tři druhy německy mluvících občanů. Navzájem se především dva z nich prakticky neuznávaly a nestýkaly a zatímco ti "sudetští" žili hlavně na Malé straně, židovští žili na druhé straně Vltavy, korzovali na Příkopech a chodili do jiných kaváren než "sudetští" Němci. Třetí skupinou byli ti, jimž toto rozdělování bylo lhostejné.

Takzvaní sudetští Němci se rádi chlubili svou kulturou. Mezi svými německými autory ale prakticky neuváděli německy píšící české židy, mezi hudebníky, jimiž se chlubí, sotva najdete Gustava Mahlera (ač podobně jako pomyslná tetička Joleschová pocházel od Jihlavy), ale podobně jako ona byl žid. Letos landsmanšaft změnil taktiku. Jednoho více než devadesátiletého německy mluvícího žida pozval na sjezd, kde ho vyznamenal svou největší, takzvanou Karlovou cenou (podle císaře Karla velkého, německého).

Byli ovšem i jiní "sudetští" Němci. Sudetoněmecká sociální demokracie byla až do roku 1937 loajální, ba dokonce vládní politickou stranou a již před Mnichovskou dohodou se její členové stali oblíbeným terčem henleinovských nacistů. Mnozí z nich utekli do exilu a nejeden se po válce vrátil, třeba proto, že zde zůstala jeho dávná milá. Mnohým se pak stalo, že spolu s ní a nikoli výjimečně v kanadské, či britské uniformě a s kufrem pak pochodovali do "vyhnanství". Seznámil jsem se s touto skupinou v exilu. Tam vytvořili takzvané Seliger Gemeinde (Seligerovo společenství), pojmenované po jednom bývalém vůdci jejich strany.

Na podzim roku 1968, při jisté veřejné příležitosti ve Švédsku, ke mně přistoupil starší pán se slzami na tváři, představil se a povídá: "Moc rád bych s vámi, pane Lánský, mluvil, ale vy se mnou asi mluvit nebudete. Já jsem sudetský Němec". Samozřejmě jsem s ním mluvil a nejednou jsem pak na akcích Seliger Gemeinde vystupoval. Stali jsme se dobými přáteli a byli jsme jimi až do Karlovy smrti. Jeho rodina mě jaksi symbolicky adoptovala. Karl Kern byl z Krupky u Teplic, kde založil soc. dem. mládežnickou organizaci a v exilu se po válce nevrátil do Německa, kde se, jako někteří jiní z jeho kolegů. mohl dostat vysoko v politice SRN. Ve Švédsku napsal několik knih básní a mimo jiné dvoudílný životopis Wenzela Jaksche, exilového vůdce německých sociálních demokratů, jehož obdivoval.

Ovšem Wenzel Jaksch se v londýnském válečném exilu nepohodl s Edvardem Benešem a tato neshoda snad byla jednou z příčin poválečného vysídlení Němců z Československa. Nehodlám příčiny posuzovat, myslím ale, že oba politici měli v mimořádných válečných okolnostech vyvinout více trpělivosti v jednání. Také mimo jiné na základě této roztržky se po válce Seliger Gemeinde stalo členem Sudetoněmeckého lqndsmanšftu, v němž v té době rozhodoval nejeden bývalý nacista.

Sám jsem byl dosud jediným členem české vlády, jenž přijal pozvání vystoupit na sjezdu "sudetských" Němců. Přijel jsem na sjezd Seliger Gemeinde, kde jsem svým přátelům poděkoval za loajalitu k Československu a k demokracii, přes onu roztržku mezi Jakschem a Benešem, za niž jsme oboustranně příliš a zbytečně zaplatili.

0
Vytisknout
8698

Diskuse

Obsah vydání | 15. 6. 2012