Imperátor Klaus

29. 3. 2012 / Josef Brož

Některé věci se vidí lépe z odstupu: na jaře příštího roku uplyne druhý mandát druhého českého prezidenta Václava Klause. Co vůbec vnesl Klaus do politiky? Dokáže někdo nezaujatě vyhodnotit jeho přínosy a nedostatky?

Symetricky se to zdá být snadné: do politiky vnesl Klaus proti Havlově "pravdě a lásce" všudypřítomnou "lež a nenávist". Oproti svému předchůdci, jenž se opájel ideály a mnoha iluzemi, vnesl do veřejného prostoru relativizaci hodnot, nabídl nový pohled na dějiny a jeho procesy, očištěné od všeho: měla to být takřečená transformace, ale ukázalo se to jako "krásná destrukce".

Protože... Je svobodný trh opravdu onou jedinou spásnou myšlenkou? A není to vlastně celé jen popřením všech demokratických tužeb? Ano, pojmy tu byly a budou, ale co je za nimi, už někdy není příliš zřejmé. Říkají demokracie, ale myslí trh. Říkají demokracie, ale myslí kapitalismus. Říkají demokracie, ale myslí moc.

Přesto tu existuje něco jako okouzlení Klausem. Česká společnost se zdá být dokonce jistým zvláštním způsobem Klausem fascinována. I ti, co ho nenávidí, se bez něho neobejdou. Stal se alfou a omegou české -- a v některých situacích také evropské -- politiky. To není málo.

Z Václava Klause se stal doslova a do písmena: IMPERÁTOR. V nezřízené touze po osobním slavomamu a sebestředné aroganci moci, se mu podařilo definitivně zničit naprosto všechny ideály. Nastolil stav mysli bez iluzí, v níž se obchodují aktiva a negativa v účetnických klotových rukávech.

Půvab Václava Klause tkví ovšem v jedné věci: dokáže vyvolat zájem. Neopájí se věčnou pravdou, je vlastně jejím popřením. Co zůstane z Václava Klause?

I.

Občas se tu a tam v masarykovské parafrázi ozývá, že státy bývají počaty myšlenkami, na nichž posléze také stojí. Novodobý stát Čechů a Slováků, který se zrodil uprostřed historické euforie z pádu komunismu v rámci tzv. sametové revoluce listopadu 1989, vydržel pouhé tři roky. Byly myšlenky, které ho zrodily opravdu tak slabé, že nemohl vydržet déle? A byly vůbec nějaké?

Na čele tohoto pokusu stanul disident a dramatik Václav Havel, trochu rozpačitý, ale zároveň rozhodný, ve své historické chvíli ztělesnění anti-politika, stejně jako dosavadního chápání politické moci. Nebyla to éra velká, byť se to možná nesluší říkat jenom pár měsíců od jeho smrti na Zlatou neděli konce loňského roku, která se zdála znovu sjednotit český (a klamavě i slovenský) národ. Byla to éra snů a velkých gest. Začala na divadle a jako velké divadlo také skončila.

Rozhodující okamžiky stavu, které dnes v realitě našich životů, nikoliv ve snech, naplno prožíváme, se totiž odehrály navzdory Havlovi, navzdory jeho vizím a jeho myšlenkám. Onen proces, který míváme tendenci v romantických vznětech nazývat revoluce -- sametová revoluce -- byl totiž vzápětí, jen dva roky poté vystřídán velkou vlnou, která dosáhla svého trojnásobku. Privatizace ve třech vlnách tzv. kuponovou metodou, proměnila naši společnost vskutku revolučně -- neboť změnila zásadně vlastníky i vlastněné. Bylo už jen otázkou času, aby samozvaný otec tohoto procesu získal nejen moc, ale i majestát.

V březnu roku 2003, deset let po rozdělení obnoveného státu, stanul na čele nově vzniklé České republiky muž, jenž vstupoval do veřejného prostoru na počátku 90. let s jinou vizí. Říkalo se tomu nejprve společenská transformace, lékem měla být již zmíněná proměna vlastnictví, takřečená privatizace - a naprosto definitivní nastolení kapitalismu, rozuměj -- bez přívlastků. Dnes to vypadá, že tyto pomocné myšlenky, které zavedl Václav Klaus, a o něm tu budeme vést diskusi, v česko (- slovenském) veřejném prostoru, opravdu, ale opravdu... definitivně zvítězily.

I když se konec jeho prezidentského mandátu pro některé stává pověstným stříháním metru, Klausova revoluce -- nebo chcete-li - Klausova léčba -- nás už nikdy neopustí. Zajímavé je, že oproti svému předchůdci neusiloval nikdy o žádnou obnovu, horizontem jeho života nebyly sny a krásné vize, ale naopak úsilí o jejich popření, zesměšnění, vymazání. Inženýr Klaus, jemuž jeho věrní v čase krize říkali -- profesor Klaus, zavedl demokracii klotových rukávů a účetnických sešitů: má dáti-dal.

Začalo to jednou "krásnou destrukcí". Byl to právě on, který navzdory všem založil Občanskou demokratickou stranu, hlásící se zdánlivě k myšlenkám ve svém názvu, jež byla použita k prosazení jeho politického stylu. Podařilo se mu skutečně v krátkém úseku zničit Občanské fórum, onen relikt pospolité a neuspořádané minulosti, z níž toho listopadu povstal původně probuzený politický národ. Budoucnost byla podle něho ve stranách a v soukromém vlastnictví. Tento silný politický tah získal podporu ve společnosti i v médiích.

Promiňte: kdo ještě dnes sdílí nějaké společné myšlenky? Privatizace postoupila dokonce už dnes tak daleko, že i některé myšlenky, které nejsou identické s těmi Klausovými, je záhodno raději vyslovovat soukromě.

Ano, česká společnost, je již dlouhou dobu rozdělena na ty, co stále ještě (tak trochu bláhově) věří "pravdě a lásce", jak to kdysi formuloval disident, filozof na trůně, všemi obdivovaný (protože už nikoho zatěžovat nebude) prezident Václav Havel, a ty, kteří (značně pragmaticky a rozhodně) prosazují "trh bez přívlastků". Je to možná pouze umělé rozdělení, ale vypadá to efektně: je možné se s něčím ztotožnit, stejně jako tehdy, když poněkud bláhově volíme: levici nebo pravici. Volba nám mnohdy zastírá širší pohled na skutečnost, protože nás nutí k rozhodnutí. Co ale dělat tehdy, když před námi stojí otázky, které volební rozhodnutí nevyžadují?

Je svobodný trh opravdu onou jedinou spásnou myšlenkou? A není to vlastně celé jen popřením všech demokratických tužeb? Ano, pojmy tu byly a budou, ale co je za nimi, už někdy není příliš zřejmé. Říkají demokracie, ale myslí trh. Říkají demokracie, ale myslí kapitalismus. Říkají demokracie, ale myslí moc.

Proměna ideálů "pravdy a lásky", směněné na kapitalistickém tržišti za "lež a nenávist", patří k nejsilnějšímu kontrastu éry posledních dvaceti let. Ale tak jako ani "pravda a láska" nemívá jen jednu podobu, ani "lež s nenávistí" dlouho nedokázala mít jen jednu tvář. Zažili jsme těch proměn několik. A byli jsme v nich povětšinou malými statisty. Postava, které se tu budeme věnovat, se také proměnila -- nesčetněkrát.

Připomeňme si ale tu větu, kterou kdysi vyslovil Prezident Osvoboditel -- ano, onen již téměř zcela zmýtizovaný Tomáš Garrigue Masaryk, první československý prezident, když 14. prosince 1935 abdikoval. Nebyl zvolen jen jednou, ba ani ne jen dvakrát. "Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych Vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom." 

Jak ale udržovat stát, který žádné ideály nemá? Za oněch téměř dvacet let od vzniku nového státu jsme si jako občané museli projít okamžiky, které se často podobaly zoufalství. Snění o společnosti, která by napravila příkoří předchozích desetiletí, se ukázalo jako naprostá hloupost. Vznikla příkoří a nespravedlnosti nové. Představy o demokracii, v níž budou rovnoměrně zapojeni občané, usilující o podíl na správě země a toužící po společném blahobytu, byly nahrazeny novou politickou nomenklaturou a krutým cynismem zlodějů bez jakýchkoliv skrupulí.

O ideálech novodobého českého státu, zrozeného na troskách česko-slovenské federace, naposledy vážně mluvil Václav Havel -- i když ne bez jisté dramatické koketérie (a v závěru své rudolfinské éry už jen trudně a značně pateticky). Hrobař této státnosti, nynější prezident Václav Klaus, zvolna opouští svůj druhý prezidentský mandát, aniž by se pokusil o nějakou myšlenku, která by se alespoň zdálky nějakému ideálu vůbec podobala: zanechal po sobě toliko morálně zdevastovanou zemi a rozdělenou společnost. Neříkal, že chce být "svorníkem společnosti"?

Podařilo se mu navíc za celou svou éru vyprodukovat, bohužel, i značně velký počet -- malých Klausů. Jmenují se různě v tomto politickém nečasu. Zdá se, že právě oni převzali všechny mocenské otěže...

Nejprve ale zhasli světla. Potom bylo všem odpuštěno. Nenávistná lež ponenáhlu obestoupila celou zemi a ponořila ji do velké myšlenkové prázdnoty, v níž přežívají pouze ti, co sami s novodobými vlky dokážou, pokud možno, hlasitě výt. Byla-li první éra po sametové revoluci, spjatá s Václavem Havlem, plná nafouknutých balónků ideálů snů o štěstí, proměnila se ta jeho brzy v tratoliště splasklých iluzí. Očištěna od ideálů a sjednocujících myšlenek, ocitla se česká společnost uprostřed kapitalistického trní vydána na pospas všem poryvům globálního větru: bez víry a bez přístřeší.

Pokud se dalo kdy vůbec věřit všech těm prázdným ideologickým floskulím uplynulého desetiletí -- a že jich nebylo málo (budeme se jim ostatně, ne bez jisté míry nechuti v tomto eseji později věnovat) -- jedno se musí Václavu Klausovi přiznat. Stal se z něho doslova a do písmena: IMPERÁTOR. V nezřízené touze po osobním slavomamu a sebestředné aroganci moci, se mu podařilo definitivně zničit naprosto všechny ideály. Je to jen výsledek jeho přepjatého narcismu? Bez těch, kteří by ho neobdivovali psí láskou, bez těch, kteří by také zlostně neštěkali, by se nepodařilo vystoupat vzhůru ani anglické královně.

Toto ale není manifest ponížených a uražených. Éra Václava Klause, ne bez jisté míry škodolibosti, odhalila totiž také přizpůsobivost a bezmoc části intelektuálních elit, které se k Masarykovi a jeho odkazu hlásily. Jen málo bylo těch, kteří kdy dokázali klausismu vzdorovat. Důvody, které stojí za vítězstvím klausovské "politické nenávisti" mají totiž kořeny i v jisté míře zahleděnosti do vlastního významu těch, kteří nebyli nikdy ochotni se mu postavit v politickém boji čelem.

V tom boji muže proti muži, v němž člověk není člověku bratrem. Natož milosrdnou sestrou. Jsou pouze přátelé, ale hlavně -- nepřátelé. On totiž Klaus dokázal vzkřísit ve společnosti ducha nejen soutěživosti, ale skutečně nelítostného boje. Někdy to dokonce vypadalo jako mobilizace na skutečnou válku.

Co ale vlastně stojí u počátků Klausova nástupu? Jak je možné, že jeho vyprázdněná, mnohdy tak směšná frazeologie, hledající si nesmyslná témata "ber kde ber", tolik zapůsobila? Proč zvítězila ideologie, která je směsicí redukovaných klišé bez vazby na skutečnou realitu? A není nakonec ta ideologie jenom další ze série lží, kterou tu čas od času politické elity předvádějí jako kouřovou clonu?

Klaus e stal fenoménem, bez jakékoliv ironie se stal živoucím exemplářem českých (i československých) dějin, aniž by kdy byl vážněji reflektován. Václav Klaus je bez nadsázky veteránem polistopadové politiky, jejím Imperátorem, jak už jsme řekli - a jako takový také nejdéle sloužícím českým politikem. Na jaře roku 2013. uplyne jeho druhé prezidentské údobí na Pražském hradě. Jeho vláda je ale mnohem delší: za jeho éry, při níž vystoupil do nejvyšších pater moci, se zrodila a dospěla celá jedna nová generace.

Zdá se to neuvěřitelné, ale někdy to vypadá, že Klaus je vlastně nesmrtelný. Nikdo mu politicky nesahá ani po kotníky. Česká společnost se zdá být dokonce jistým zvláštním způsobem Klausem fascinována.

Na počátku nového desetiletí dosáhl úctyhodného věku 70 let. Bývá tu a tam srovnáván s Tomášem Masarykem a někdy také s Františkem Josefem, císařem rakouským a uherským. Na stěnách učeben i v ředitelnách škol (stejně jako na známkách) na něj udiveně zírají s otevřenými ústy malé děti, ale i dospělí...

Co je to ale proti věčnosti?

0
Vytisknout
9538

Diskuse

Obsah vydání | 30. 3. 2012