Jsou "bratrstva" manipulující veřejnými zakázkami už "českou státní normou"?

15. 11. 2011 / Ivo Šebestík

Uplynul nějaký čas, a snětí zachvácený starý systém, štítivě opuštěný samotnými jeho ještě donedávna horlivými ošetřovateli, proměnil se překvapivě rychle, pod praporci vyšitými zlatou nití a hlásajícími začátek éry svobody, demokracie a volné soutěže bez protekce, úplatků a podivných machinací, v současnou divočinu, v níž zejména poslední trojice pojmů hypertrofovala měrou až obdivuhodnou.

Copak se to stalo? Byl Západ a jeho otevřený systém rovných šancí jen legendou zplozenou rozšířenými zorničkami po nedostatkovém zboží lačnících nedobrovolných budovatelů socialismu? Nebo se prostě v zemích českých, přes všechna ujišťování o neexistenci "třetí cesty", leč díky pověstné šikovnosti věčně improvizujícího národa, podařilo vybudovat něco opět specifického? Domácího, českého? Opět shnilého, nicméně podivuhodně životaschopného?

Nepochybně se za ta léta změnilo mnohé i v západoevropských zemích. Zdá se, že ne vždy k lepšímu. Nicméně, to nechme v této chvíli stranou. Nás v tomto textu bude zajímat zajímavé psychologické předivo, jež vede ke vzniku jakýchsi "bratrstev kočičí pracky", jež jsou na vyšším i nižším stupni onou patrně nejlépe propracovanou strukturou společnosti. Opovrhovanou, nenáviděnou, přečasto kritizovanou, mediálně platonicky stíhanou, politicky proklínanou, mezinárodně ostudnou, ale přesto takovou, že si už většina národa zřejmě uvědomila, že bez účasti v některé z jejích organizačních buněk nelze v této zemi v podstatě přežít.

Existence těchto struktur není samozřejmě žádnou novinkou v našich časech. Existovaly vždy a všude. Pouze se v různých dobách a v různých zeměpisných šířkách či délkách lišil společenský náhled na ně. Dá se říci, že společnost se stává civilizovanější právě tou měrou, jakou se snaží omezit vliv protekcionismu, klientelismu, lobbysmu, konexí a účelových spojenectví, která ponechána bez kontroly a účinných protiopatření mohou v podstatě vyřadit ze soutěže jakoukoliv volnou konkurenci osob, firem či jiných subjektů.

Paradoxně, může dojít k situaci -- k níž naše země patrně směřuje mílovými kroky -- kdy bude bez osobních vazeb zcela vyloučeno získání jakéhokoliv alespoň trochu lukrativnějšího místa -- zejména ve státním, veřejnoprávním či poloprivátním sektoru. A stejně tak bude téměř vyloučeno získat veřejnou zakázku, která je alespoň trochu a v něčem zajímavá.

Pokud se ve společnosti normalizuje stav příznivý fungování "bratrstev", jsou lidé zcela pochopitelně nuceni přizpůsobit se poměrům. Toto jejich chování je ostatně plně v souladu s darwinovskou evoluční teorií, podle níž v přírodě přežije jen ten, kdo se přizpůsobí novým okolnostem. Podle této teorie dokázaly živočišné druhy hotové zázraky.

Někteří tvorové se vyplazili z moře, pobyli pár milionů let na pevnině a pak se zase vrátili do moře. Patrně, ne z plezíru, ale proto, že nejprve to jejich moře vyschlo a pak se zase, co čert nechtěl, vrátilo na tu pevninu, na které se už stačili zabydlet. Zkrátka nutnost! No uznejte, zdali to není výkon?! Proti tomu přizpůsobit se podmínkám protekcionismu, klientelismu, účelového, citem nikterak komplikovaného bratrství při získávání veřejných prostředků, není tak těžké.

Dá se uskutečnit v termínech nikoliv geologických, ani evolučních, ale během ontogeneze jedince. Chcete existovat?

Chcete mít dobrou práci nebo si chcete prosadit nějaký projekt, na který bylo vypsáno veřejné (pochopitelně zcela transparentní a alabastrově bílé) řízení? Pak se račte přizpůsobit okolnostem a staňte se členem některého bratrstva. Nechcete? Tudíž vyhyňte. Nebudete ani první, ani poslední, kdož uvolnili životní prostor této planety lépe přizpůsobeným druhům.

Nedávno mi jeden soukromý podnikatel se smíchem řekl: "To víš, že nejprve dáme vydělat svým kamarádům!" Svatá pravda. Jenže když dva dělají totéž, není to totéž. Rozhodně takový soukromý podnikatel, má-li to v povaze, může docela s klidným svědomím své soukromé peníze roztočit v Monte Carlu. A nikdo -- s výjimkou zděšené manželky -- mu to nemůže zazlívat.

Něco jiného ale je, pokud stejnou filozofií disponuje politik, člen samosprávného sboru nebo úředník státní správy na jakékoliv úrovni. Tedy, pochopitelně, vždy jen takový člověk, který má z titulu svého vlivu či úřadu možnost připojit svůj dílek moci k celkovému potenciálu místního bratrstva, jež chápe veřejný prostor jako svou kořist či alespoň životní prostor. Asi stejně jako krokodýlí rodinka bahnité říční koryto.

Je mimo diskuzi, že drtivá většina osob rozesetých v samosprávných orgánech, na úřadech a v politice se těchto bratrstev neúčastní. Někdy z morálních důvodů, jindy prostě proto, že nemajíce dostatek vlastního vlivu nemohou být pro místní bratrstva přínosem. A tyto neformální, ale výtečně fungující organizace rozhodně nejsou dobročinnými spolky.

Nejsou budovány ani na bázi skutečných přátelství. To onen soukromý podnikatel může z přátelství nebo charity pomoci bývalému kolegovi v nouzi. Bratrstva mající mnohem širší potenciál vazeb a kontaktů si takový sentiment dovolit nemohou. Tam je vždy něco za něco. Charita se nepěstuje, přátelství také ne. "Ukaž, co můžeš přinést nám a my ti dovolíme odnést si něco ze státních, obecních či regionálních peněz. Nebo peněz různých institucí." Bratrstva dosáhnou i na evropské fondy...

Tradice tohoto psychologického přístupu k veřejnému bohatství je skutečně prastará. Její skutečně modelové fungování lze výtečně studovat na příkladu uspořádání feudální společnosti. V té byl celý stát v osobním vlastnictví krále. Kolem něj se to hemžilo dvořany, kteří dostávali od krále majetky jako léno. A oni sami z nich pak udělovali dary svým klientům, pro které oni sami byli suverény, tak jako byl suverénem pro ně samotné jejich král.

Kdo neměl osobní vazby v této síti, nebo kdo upadl v nemilost, ten nebezpečně den za dnem chudl a propadal se až na roveň individuálního zoufalce, jenž se z nutnosti stával loupeživým rytířem. Měl sice také vysoké nároky, ale žádné přímluvce u dvora. Žádní přímluvci, žádné statky. A na vrchol vší ironie byl nakonec tento loupeživý rytíř lapen, doveden před krále v řetězech a veřejně sťat pro výstrahu těm, kteří -- řečeno moderním jazykem -- by třeba nechápali nutnost feudálního pořádku založeného na úzkých vztazích mezi suverénem a klientem a mezi klienty navzájem.

Úkolem civilizace bylo pokusit se tento hluboce zakořeněný feudalismus v našem genetickém dědictví poněkud oslabit. Staré feudální zvyky přešly plynule do systému, na kterém jsou založeny mafie a právě ona moderní účelová bratrstva. Ta vždy přerůstají rámec některého úřadu nebo správního a samosprávného orgánu. Tyto instituce působí spíše jako centra a stálice, kolem kterých obíhají klienti a účeloví bratříci (neplést, prosím, s husity). Instituci lze také přirovnat k obrovité pokladnici, jejíž zámek byl v některém časovém momentu vylomen a klienti si jen prostě tu a tam občas přijedou s kolečky pro peníze. Je to zkrátka důl, ke kterému si bratrstvo vyrobilo těžní věž a umístilo do ní výtah, do kterého smí vstoupit jen některý z klientů.

Obecná představa korupce je poměrně naivní. Někdo přinese někomu balík peněz a chce za to výnosnou zakázku nebo stejně výnosnou službu. V některých případech to možná tak opravdu funguje, ale bratrstva obvykle volí postup, který je téměř nenapadnutelný ze zákona. Pokud se technicky zvládne dokonale, dá se říct, že jsou při něm použity a zneužity dokonce i legální a demokratické postupy. Aby systém fungoval bezpečně, musí být proveden v souladu se zákonem, a to tak, aby manipulace a machinace, mající za cíl zvýhodnit při veřejné soutěži vybraný subjekt, byly důsledně přikryty navenek okázalými projevy transparentnosti.

Celý systém by ale zkolaboval, kdyby se uvnitř bratrstva objevila trhlina nebo kdyby síť nepokrývala celé spektrum moci potřebné pro splnění úkolu. Aby technologie této asi nejběžnější formy korupce byla osvětlena co nejlépe, použijme hypotetický příklad. Vyberme si samosprávnou instituci (včetně státní správy) na úrovni většího města nebo regionu a vzpomeňme si na stará díla ruských klasiků, Gogola či Saltykova-Ščedrina.

V typickém ospalém guberniálním městě střední velikosti se všichni, kdo něco znamenali, knížata, generálové, úředníci, poštmistři, soudci, podvodníci z lepší společnosti a továrníci navzájem znali. Scházeli se všichni na premiérách v opeře. Nikdo nechyběl na vernisáži místního mazala a už nikdo si pochopitelně ani nedokázal představit, že by scházel v davu, když do guberniálního sídla, cestou do lázní, skoro omylem zavítal báťuška car.

Snad každé místo v zemi má svá "guberniální společenství", ve kterých se všichni navzájem znají. Části těchto společenství tvoří sítě vazeb a vztahů. Z některých z nich mohou (nemusí) vznikat bratrstva. Obvykle vznikají shodou řady okolností, často náhodou a jaksi zkusmo. Zkusilo se to, a ono to vyšlo! Zkusíme tedy podruhé...

Kolem instituce, která hospodaří veřejnými prostředky a má i přístup například k evropským penězům, se docela logicky začnou rojit podnikatelé, politici, významné osobnosti gubernie. Rodí se osobní vztahy. Ten zná toho a ten zase onoho. Síť se stmeluje a upevňuje. Někteří úředníci se znají s podnikateli ještě z doby, kdy sami podnikali, nebo ze studií či z jiného působiště.

Zdánlivě tomuto navazování vztahů a upevňování sítí překáží politická rozrůzněnost samosprávných orgánů. Ach ty svatá prostoto! Peníze sice plodí konflikty, ale stejně dobře dokážou zaoblit hrany. Systém, ve kterém by politická rivalita nebyla svedena do bezpečného koryta, by bratrstva ohrožoval přímo smrtelně.

"Bratrstva kočičích pracek" mohou koexistovat vedle sebe a navzájem komunikovat. Mohou si rozdělit sféry vlivu. Mezi koalicemi a opozicemi nebo uvnitř koalic mohou být různé oblasti vlivu přesně vymezeny. Koalice bude po volbách opozicí a naopak. Tato tak oblíbená záruka demokracie ve skutečnosti funguje poněkud dvojace. Mimo jiné, zejména na nižší úrovni, kde se lidé lépe znají a jsou na sobě více závislí než v centru, je toto střídání u moci silným impulsem k tomu vytvořit strukturu, která demokratickému střídání u moci odolává. Která funguje stabilně.

BRATRSTVO!

Nejčastější formou manipulace s veřejnými zakázkami je přizpůsobování podmínek výběrového řízení určité firmě nebo klientovi, který patří do bratrstva nebo může být jinak výhodný. Toto šití na míru a přihrávání dlouhým centrem napříč celým trávníkem je v podstatě legální. Pracuje se tak, že se promyslí přednosti potenciálních soupeřů, a taktéž přednosti "našeho přátele" Podmínky se pak napíší tak, aby soupeřovy přednosti propadly roštem a on, jsa bez šancí, dobrovolně ustoupil do soutěže, zatímco "přítel" aby mohl být z velmi malého počtu přihlášených vybrán coby nejlepší nebo nejlevnější. Často jsou výběrová řízení přenechávána k provedení najatým firmám nebo advokátním kancelářím. Na první pohled tohle vypadá jako obrovský respekt k demokracii, a dokonce jako až nadbytečná transparentnost.

Ve skutečnosti těmto najatým subjektům někdo napíše noty. A pokud jsou to dobří muzikanti, pak zahrají z listu bez falešných tónů. Vítěze tendru pak stejně vybírá komise uvnitř instituce či orgánu, které tendr vypsaly. Složení komise je pak věcí bratrstva. Pochopitelně, velmi jednoduchou záležitostí. Obtížný nebývá ani následný souhlas samosprávného orgánu. Pokud systém funguje a má v bratrstvu zastoupeny všechny strany nebo pokud se dvě bratrstva nad kořistí dokážou dohodnout, pak i tato zdánlivě demokratická pojistka selže ve prospěch hanebného účelu.

Zbývá otázka, proč si jen málokterý poškozený stěžuje? Proč je tak málo soudních žalob na korupci, když její hojná rozšířenost v zemích českých stává se už evropsky proslulou?

Odpověď není tak těžká, jak by se zdálo. Důvodů je celá řada. Často odmítnutá firma či jiný subjekt nějakým způsobem sama náleží do systému a má své místo v některém bratrstvu. Bohužel, v případě té konkrétní zakázky, nemělo jeho bratrstvo dost silné páky, takže odmítnutý subjekt ostrouhal mrkev. Jelikož ale i on sám v principu ctí pravidla hry, tak se nebude soudit, ani jinak protestovat, ale jednoduše si počká, až se situace vyvine lépe v jeho prospěch a pokusí se získat jinou zakázku.

Takto zůstane špinavé prádlo hezky doma. Dalším důvodem může být rezignace na právní systém, který v českých zemích panuje a nedostatek důvěry v to, že bude zjednána spravedlnost. Také v tomto případě to poškození lidé vzdávají. Svou roli může sehrát i bázlivost nebo znechucení či starší špatné zkušenosti. Machinace s podmínkami veřejných soutěží mohou být odhaleny pouze v případě, že poškozenou stranou je někdo, kdo z principu a ze zásady odmítne takovou hru a důsledně využije všech mechanismů, které demokratický systém ještě alespoň trošičku a měrou už téměř vyprázdněnou nabízí. Stává se to zřídka, ale je to zřejmě jediná možnost, jak pachatelům této formy korupce aspoň částečně zkomplikovat život.

Dá se předpokládat, že systém bratrstev často funguje dokonce bez aktivní účasti nejvyšších představitelů institucí, které hospodaří veřejnými prostředky. Možná jej tyto nejvyšší figury samy nevidí příliš rády, neboť jeho případné prozrazení ohrožuje především je. Jsou však svým způsobem bezmocné. Zasáhnout do samozvaných kompetencí bratrstva by se jim nemuselo vyplatit. Jejich existence, toť není svrchovaná královská moc. Jsou na svá místa dosazováni nebo voleni. Někdy tito lidé sami prodělali "zajímavá" výběrová řízení. Zkrátka a dobře, bratrstvo je má v podstatě pod kontrolou. Tak se raději sami odvrátí, aby neviděli... Žádat tyto figury, aby zjednaly nápravu, je směšným počínáním.

Nedávno si mi postěžoval jeden český vydavatel, že už několikrát žádal o grant pro některou knihu nebo pro časopis mající širší společenský význam. "Nikdy jsem nedostal nic. Já to prostě neumím... A závidím těm, kteří to umí a mají na to žaludek." Dodal hořce na závěr.

Myslím, že většina lidí tohle neumí, a dokonce ani nechce umět. Jsem si dokonce jist, že drtivé většině osob se bratrstva a jejich metody příčí a nechtěli by s tím mít nic společného. Jenže stále více se všichni ocitáme v situaci trosečníka, který sedí na malém ostrůvku pod palmou a volá, jak že se mu příčí tohle moře všude kolem. Ta slaná voda, co není k pití! Její existence je ale mimo veškeré pochyby a trosečník se s ní posléze smíří.

Trosečník ale nemá jinou možnost, občan ano. Malou, nesnadno dosažitelnou, lopotnou, riskantní..., ale nějakou zcela určitě! Spoléhat na to, že některá politická strana zasáhne proti korupci, je stejné jako očekávat od kaprů, že si odhlasují předvánoční vypuštění rybníka. Veřejné prostředky, viděno očima mnoha lidí, kteří se dostávají k moci, tady nejsou od toho, aby se za ně stavěly silnice, budovaly kanalizace, čističky vod, stavěly školy nebo nemocnice. Veřejné peníze jsou od toho, aby se s jejich pomocí dělala politika. A to je zlé!