A přiznejme si hned na začátku jednu věc: mrtvé děti si zaslouží rozhořčení. Vždy. Všude. Ale podívejme se na jinou hromadu těl.
Na
konci roku 2025 a na začátku roku 2026 vypukly po celém Íránu protesty
proti režimu v islámské repiublice Íránu. To, co následovalo, nebyla jen
represe, ale jeden z nejkrvavějších zásahů proti protestujícím v moderní
historii.
Organizace na ochranu lidských práv zdokumentovaly
tisíce civilistů zabitých íránskými bezpečnostními silami. Ověřené počty
přesahují 7 000 mrtvých, zatímco některé odhady — kvůli informační
blokádě — mluví o desítkách tisíc obětí.
Nešlo o nepřátelské vojáky.
Nešlo o ozbrojené bojovníky.
Byli to občané protestující proti vlastní vládě.
Byli zastřeleni v ulicích.
Systém,
který za to nesl odpovědnost, byl nakonec podřízen nejvyššímu vůdci Alimu Chameneiímu, jenž vládl Íránu více než tři desetiletí. A právě tady začíná
globální morální kompas podivně kolísat.
Protože zatímco kvůli
Gaze zaplnily západní města demonstrace, masakr íránských protestujících
nic podobného nevyvolal. Žádné univerzitní stanové tábory. Žádné týdny
nepřetržitých protestů. Žádnou lavinu morálních odsudků.
Zkusme
jednoduchý experiment. Představme si, že by Donald Trump nějakým
způsobem dopadl Netanjahua a nechal ho popravit za smrt civilistů v
Gaze. Co by se stalo?
Vyšli by demonstranti do ulic a křičeli o
porušení suverenity? Psali by profesoři eseje o nezákonnosti zabíjení
zahraničních lídrů? Ozývalo by se na univerzitách slovo mimosoudní
poprava? Nebo by mnoho těch samých lidí — potichu nebo docela nahlas —
slavilo?
Odpověď pravděpodobně není příliš těžké odhadnout.
Protože
skutečnou hranicí dnešní protestní politiky není násilí. Je to příběh.
Mrtví v Gaze zapadají do známého příběhu: mocný stát spojený se Západem
ubližuje civilistům. Mrtví v Íránu vyprávějí jiný příběh: revoluční
režim, který se vymezuje proti Západu, zabíjí vlastní obyvatelstvo, aby
si udržel moc. A ten příběh je nepohodlný.
Íránští protestující
nežádali americké bomby ani izraelskou intervenci. Požadovali ty
nejobyčejnější politické věci: svobodu mluvit, svobodu protestovat,
svobodu nebýt ovládán duchovní diktaturou. Místo toho dostali kulky od
státních sil včetně Islámské revoluční gardy. A když zemřeli, jejich
smrt vyvolala jen zlomek pozornosti, jaká se běžně věnuje jiným
konfliktům.
Proč jsou některé smrti hlasité a jiné
tiché? Nepříjemná pravda je, že dnešní rozhořčení často následuje
ideologii, nikoli utrpení. Když civilisty zabije vláda spojovaná se
Západem, vzniká morální poplach. Když autoritářský režim zabije tisíce
vlastních občanů, reakce je tlumená, opatrná, skoro akademická.
Těla jsou stejná. Rozhořčení nikoli.
To vede k velmi nepříjemné otázce.
Jestli
smrt tisíců íránských civilistů za vlády Aliho Chameneího nevyvolala
globální morální bouři — jestli nezaplnila náměstí v Londýně, Paříži,
Berlíně nebo New Yorku — pak začíná být zřejmé, že některé projevy
rozhořčení nejsou univerzální. Jsou selektivní.
A jestli smrt
vládce, který stál v čele systému zabíjejícího vlastní občany, vyvolá
větší pobouření než smrt těch občanů samotných, pak je slovo pokrytectví
možná nepříjemné. Ale přesné.
Vítám smrt
tohoto monstra, které zavraždilo tisíce a tisíce svých vlastních občanů,
aby se nevzdalo své moci. Stejně tak bych uvítal, kdyby kdokoli,
dokonce i Joker nebo Lex Luthor, zbavil Netanjahua moci za jeho pokus o
genocidu v Gaze.
Ať Chameneí shoří v pekle.
Diskuse