Leží naděje v ulicích?

19. 12. 2019 / Daniel Veselý

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Drtivé vítězství neokonzervativní kliky Borise Johnsona a potupná porážka Corbynových labouristů jsou otřesnou vizitkou naší doby, kdy je větší poptávka po radikálních a destruktivních řešeních a nikoliv po propracovaných programech na zlepšení poměrů pozdního kapitalismu; nikoliv radikálně levicových řešení vedoucích podle mnohých k rovnostářským dystopiím.

Ano, žijeme v časech, kdy se tolik vychvalovaná kolébka demokracie ve Velké Británie stala snadnou kořistí dalšího blonďatého podvodníka, který naslibuje cokoliv, aby svůj elektorát nakonec podvedl. Politika se stala šestákovou šou překypující lží a vztekem, kdy je sice slabá, ale korektní předvolební kampaň labouristů suverénně převálcována lžemi Borisovy neokonzervativní mašinérie. Nabídneme instantní řešení na komplikované problémy, a pokud nastanou potíže, najdeme si obětní beránky, kteří se nemohou bránit. Tentýž scénář přes Atlantik. Funguje to skvěle i jinde ve světě: v Bolsonarově Brazílii, Módího Indii, na Duterteho Filipínách a zpátky u nás příkladně v Orbánově Maďarsku apod.

Britští voliči opět ukázali, co si myslí o Evropské unii, ať už jsou jejich výtky a námitky oprávněné, či nikoliv. Pokud ale ve společnosti panuje značná nedůvěra vůči nadnárodním tělesům a neprůhledným bruselským elitám, je třeba ptát se, proč tomu tak je. EU není třeba démonizovat, má systémové chyby, jenže na druhou stranu si ji zase nemůžeme lakovat na růžovo. A rozpolcený postoj Britů vůči Evropské unii je prostě lakmusovým papírkem doby.

Corbynovi labouristé hrubě podcenili politickou sílu brexitu v rozpolcené britské společnosti a místo toho vsadili na detailní a nepříliš efektivní Manifest. Ten ovšem nesliboval žádnou radikální přeměnu společnosti, nýbrž poměrně soudnou nápravu nešvarů stávajícího systému v rámci jeho mantinelů, a nikoliv během romantické revoluce. V některých ohledech se údajně radikálně levicová labouristická klika prezentuje jako jestřáb, když se vyznává ze svých závazků vůči NATO a slibuje obnovu britského jaderného odstrašujícího potenciálu. Jistě, Jeremy Corbyn by v premiérské funkci uvažoval pragmaticky a nakonec by byl patrně kooptován vládnoucím establishmentem..

Jenže brexit zlomil Corbynovi vaz. Labouristé však byli oproti toryům znevýhodněni v tom, že ohledně názoru na setrvání či opuštění EU to v Labouristické straně bylo půl na půl - takže jim chybělo i stmelující heslo.

(Pozn. JČ: Toto není úplně přesné: poměr brexitérů vůči zastáncům pokračujícího členství Británie v EU v Labouristické straně je asi 15 procent brexitérů vůči 85 procentům stoupenců EU. Co spíš vadilo, že se brexitérští voliči soustřeďovali v nerozhodných volebních okrscích na severu Anglie. Také vadilo, že ultrapravicový bulvární tisk vedl proti Corbynovi soustředěnou, sprostou kampaň, i to, že Corbynovi zoufale chybí osobní charisma a jako politik je slabý při argumentaci. Také je, zdá se, prakticky neschopný a nepůsobí jako státník. Nebyl schopen Johnsonovi efektivně oponovat, už proto, že se zásadně vyhýbal osobním urážkám, zatímco Johnson  ne. To Johnson nepůsobí také, ale z jakýchsi záhadných důvodů dělnickým voličům nevadily jeho lži - atraktivně pro ně působila jeho verbální "rozhodnost" a agresivita. Kromě toho, Corbyn byl vždycky tajný brexitér, protože považuje Evropskou unii za spiknutí kapitalistů.)

Šéf labouristů otázku brexitu upozadil, neboť se domníval, že jednoznačnou podporou setrvání Británie v EU by podvedl podvedl ty, kdo volili opačně, a akcentoval rozsáhlý program na obnovu britské společnosti „pro většinu, a ne hrstku“ – o jehož kladech a záporech můžeme debatovat. Totéž platí pro ambiciózní plán na boj s klimatem, jak jej Corbynovi labouristé představili ve svém Manifestu. A na brexitu bez pardonu trval Borisův tábor připomínající opilou demoliční četu. Měl v tom na rozdíl od labouristů značnou podporu svého elektorátu. Jednoduchá populistická řešení jsou mementem dnešních dní a aktivisté jako je Corbyn v prolhaném volebním cirkuse prostě neumějí chodit. Je to také nepříjemný pohled do vlastního zrcadla: opravdu chceme žít v tak surové, bezcitné a prolhané společnosti?

Právě osobnost Jeremyho Corbyna je dalším faktorem historické labouristické prohry. Corbyn se stal terčem bezprecedentní defamační kampaně bulvárního a tradičního tisku hned po svém zvolení do čela Labouristické strany a nemohl v tomto nerovném souboji obstát. Bylo na pováženou sledovat, jak se z celoživotního aktivisty za lidská práva stane pomalu antisemita či přinejmenším ochránce antisemitů. Najednou proti šéfovi labouristů vystupují prominentní židovské osobnosti, které podporují izraelskou okupaci a které mají logicky nahnáno z Corbynovy propalestinské politiky. Lidé napojení na zpravodajskou službu pro změnu zásobovali klasická média o Corbynovi jako o hrozbě pro národní bezpečnost Velké Británie. Corbyn ale opravdu nespolupracoval ani se Stasi ani s StB, nicméně fáma má křídla a hrozba komunismu vždy zabere.

O to je zajímavější, že agenda Corbynových labouristů – namátkou vyšší zdanění nejbohatších vrstev, renacionalizace železnice a energetického sektoru - má v britské společnosti odezvu. Panují ale pochybnosti, že by toho Labouristická strana byla schopna dosáhnout. Totéž lze prohlásit o návrzích, jako je zrušení školného, vyšší investice do britské národní zdravotní služby a sociální sféry. Je samozřejmě otázkou, jak by implementace těchto programů, kterých je příliš mnoho najednou, vypadala v reálu. Avšak jde snad o radikálně levicové koncepty, které by mohly ohrozit britskou demokracii, jež se beztak skoro nachází troskách? Nikoliv. Opozice vůči těmto programům, jež schválili politikové éry Nového údělu, by byla obrovská, a to v lůně Labouristické strany. Bylo by ale chybou vracet se zpátky ke zkompromitovanému blairismu proslulému úspornými opatřeními a podporou vojenských výbojů v zámoří.

Objevily se i úvahy, že se Corbynovi labouristé neměli účastnit volební frašky ve zkorumpovaném politickém systému. Naděje je podle reportéra Chrise Hedgese v ulicích. Letošní série protestů a povstání v Chile, Libanonu, Francii, Iráku, Hongkongu a jinde podle jeho mínění stmeluje požadavek svržení korporátní moci, tedy toho, co zosobňují i politikové typu Trump, Johnson, Bolsonaro apod. Souhlasím s tím, že v některých těchto zemích jsou požadavky na transformaci společnosti inspirující, jenže jak jich docílit, když ani mírné snahy o řešení společenských nešvarů prozatím nemají šanci na uskutečnění? Ano, v ulicích může být obrovský a dlouhodobý potenciál, takže zbývá jen otázka, jak s ním naložit.

2
Vytisknout
6550

Diskuse

Obsah vydání | 20. 12. 2019