Rudá ambaláž populismu: Ledoborec a cop barona Prášila

18. 12. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
Lídr britských labouristů Jeremy Corbyn se po nejhorší volební porážce strany za více jak 80 let sotva ve funkci dočká uskutečnění snů, na něž se tak těšil ZDE. Šlo o toužebné přání, aby volič negativní dopady brexitu nakonec připsal výhradně konzervativcům, kteří odchod z EU iniciovali - a Corbyn předstoupil před národ s radikálním programem jako spasitel.


Jeden z nejvíce nenáviděných aspektů tradičního thatcherismu představovalo tzv. TINA ("There is no alternative!") - heslo, jímž se konzervativci snažili smést ze stolu všechny pokusy vytvořit libovolné alternativní uspořádání odlišující se od jejich "trhu bez přívlastků". Pokud však jde o kauzu brexitu, zpětně to vypadá, jako by se Corbyn osobně snažil potvrdit, že TINA v daném případě opravdu platí. Udělal vše pro to, aby jej a Labour Party voliči úplně přestali vnímat coby přijatelnou alternativu Konzervativní strany. Pokud by se totiž volič snažil brexitu zabránit, neměl ani v těchto volbách absolutně žádný důvod hlasovat zrovna pro stranu euroskeptického fanatika, který se ráčí domnívat, že by Brusel zbytečně brzdil radikální plány na znárodňování, masivní přerozdělování a zadlužování.

***

Jestliže hrobaři americké levice měli dost pitomosti prohlašovat, že Clintonová by byla stejně špatnou nebo ještě horší prezidentkou než Trump ZDE, pro ortodoxní corbynisty zase nebyl Brusel o nic lepší než brexit. Nešlo tedy vůbec o to snažit se konzervativcům zabránit ve vyvedení Británie z EU. Takový plán nikdy neprosazovali. Místo něj existoval jiný: Nechat torye, ať Labour Party prostě "zbaví Bruselu" a sama nese politické náklady za negativní důsledky takového kroku. Poté už nic nezabrání "suverénní Británii" v realizaci programu radikálně levicové transformace.

Tato sázka ovšem měla jistou šanci vyjít, třebaže jen malou. Ale to by Corbyn letos nesměl skočit Johnsonovi na vějičku předčasných voleb konaných ještě předtím, než Británii zasáhnou negativní důsledky brexitu.

Podobně jako u klasického Stalinova plánu využít Hitlera proti Západu coby "ledoborce", který prorazí cestu následné sovětské vojenské expanzi, ani tentokrát levicovým fanatikům sázka na nejhorší kapitalistické síly (které přece měly "splnit historickou úlohu a samy rychle opustit jeviště"...) katastrofálně nevyšla.

***

Pakliže plán radikálních levičáků využít nejdestruktivnějších politických sil současného kapitalismu k prosazení vlastní agendy končí jejich vlastní proměnou v přebal agresivního populismu rozkročeného napříč tradiční levo-pravou politickou škálou ZDE ZDE, hlavní teze jejich ekonomická argumentace z nich zase ve svých důsledcích činí propagandisty čínského kolonialismu.

Jakým způsobem? Například Egypt byl v průběhu 19. století de facto kolonizován Evropany prostřednictvím pasti neudržitelného státního dluhu ZDE. V roce 1956 použily Spojené státy mj. i válečný dluh Británie, aby donutily Londýn vzdát se nezávislé politiky na Blízkém východě ZDE. Tento model pochopitelně jen tak nevymizel: Dokonce v rámci někdejšího RVHP minimálně Polsko, Maďarsko a Rumunsko kvůli enormnímu zadlužení upadly do područí mezinárodních věřitelů dávno předtím, než definitivně přestaly být součástí "tábora míru a socialismu". Čína v nedávné době použila vydírání dlužníka k získání strategického přístavu Hambantota na Srí Lance ZDE, kterýžto "zářný" příklad nyní hromadně následují četné africké země ZDE.

Někteří čeští levicoví autoři - jako například Tereza Spencerová - zcela otevřeně vyjadřují názor, podle nějž "budeme ještě rádi, když si nás koupí Číňani". Jiní s takovým názorem nespěchají - leč ekonomická cesta, kterou navrhují, tj. deficitní a dluhové financování sociálních výdajů rostoucích výrazně rychleji než výkon ekonomiky, nakonec vede stejným směrem. Kdo zpochybňuje potřebu starat se o minimalizaci státního zadlužení a udržitelnost dluhu, nebo dokonce i potřebu sledovat, zda premiér země osobně se svým neúspěšným podnikáním nezávisí na čínských půjčkách ZDE, ten dnes bagatelizuje rizika plynoucí pro kteroukoliv zemi na světě z čínské koloniální politiky.

***

Jestliže teorie ledoborce pracuje s představou, že "akceleracionistická" politika radikální levice záměrným vyostřením krize kapitalismu uspíší příchod "nové, lepší společnosti", pak historka o copu barona Prášila (za nějž se dotyčný měl sám vytáhnout z bažiny) zase představuje názorný model levičácké teze "na dluhové pasti nezáleží, dostaneme se z ní sami".

Kombinace obojího pak znamená, že se dnes radikální levičáctví na Západě stalo ambaláží agresivního populismu destabilizujícího "zastaralý" liberálně demokratický model, zatímco levičáckými ekonomy prosazované neudržitelné deficitní a dluhové financování objektivně směřuje k tomu udělat pak ze západních zemí stejně snadnou kořist čínského finančního kolonialismu, jakou již představují nezodpovědně hospodařící země Třetího světa.

Když jste ovšem svatosvatě - byť prokazatelně zcela chybně ZDE - přesvědčeni, že "vyjadřujete objektivní dějinnou tendenci", i Corbynova politika je důkladně impregnována před kritikou. Její neúspěch se rozhořčeně přičte "pomlouvačné kampani pod záminkou fiktivního antisemitismu".

0
Vytisknout
8678

Diskuse

Obsah vydání | 20. 12. 2019