Politika v novém režimu: přeměna české politiky po roce 1989

5. 4. 2019 / Tomáš Korda

čas čtení 4 minuty

Od debaty Politika v novém režimu: přeměna české politiky po roce 89 by návštěvník očekával, že bude svědkem reflexe české kultury na její vývoj po listopadu 1989. Asi nejvážněji se účinkující (Petr Pithart, Michael Kocáb a Milan Znoj) pozastavili nad tím, že ačkoli v posledních volbách dosáhli komunisté historicky nejnižšího výsledku od svého založení zkraje dvacátých let, přesto dnes (díky Babišově vládě) působí na politické dění více než kdy jindy od Listopadu 1989.

Jak úsměvný paradox, že z hlediska oficiálních volebních výsledků mají být komunisté bezmocní, ale de facto uplatňují svůj vliv na demokracii více než kdy dříve. Petr Pithart varoval zvláště před zestátněním veřejnoprávních médií. Michael Kocáb se pak rozhořčoval nad ideovým cynismem komunistů. Jak to že komunistům nevadí spolupráce s Babišem, s tímto kapitalistou par excellence?



Na takovéto beznadějné zvolání však člověk nemůže reagovat jinak než zamávat před obličejem pana Kocába rukama a vykřiknout "haló": cynismus komunistů ke své vlastní komunistické ideologii se datuje už od nástupu Brežněva. Už padesát let – půl století – je celý svět svědkem tohoto cynismu. Ale pro pana Kocába to nic nemění na tom, aby nynější spolupráci komunistů s Babišem poplašně prezentoval jako nanejvýš akutní ohrožení naší demokracie. Problém není v tom, že by toto ohrožení demokracii neexistovalo, ono jistě existuje, jenže není ničím novým, protože v principu začalo nástupem Brežněva k moci.


Tvrzení proti Kocábovi tedy zní, že ideový cynismus, který na sebe komunisté tak okatě prozrazují, se nakonec netýká jen jich, ale prosakuje celou postkomunistickou společností. Cynismus, který vládl za Brežněva (Husáka), vládne dál a Sametová revoluce na něm nic nezměnila – jak se nyní docela zřetelně ukazuje. S Brežněvem započala postmoderna na Východě – cynický odstup od idejí moderny. Proto volání všech upřímných demokratů na poplach ve jménu demokracie proti totalitě nebo oligarchii vyznívá a musí vyznívat naprázdno. Nikoho v postkomunistické společnosti osud demokracie nemůže zajímat. A toho, komu je její osud drahý, ten není schopen oslovit společenskou masu.


Takže pokud se někdy náš vzorný demokrat smál komunistům, že postupně vymřou, protože nedokáží přenést ideu komunismu přes práh nového tisíciletí, smál se nechtěně zároveň sám sobě. Nikoho "jeho" demokracie nezajímá. Nikoho "svou" demokracií neoslovuje. Nikoho nedokáže pro "svou" demokracií nadchnout. A není se čemu divit. Protože on sám postkomunismem raženou liberální demokracii definuje jako režim, ve kterém je zakázáno myslet stát jako nejdokonalejší manifestaci lidské svobody. On sám definuje liberální demokracii jako režim, který předepisuje občanům cynický odstup od politiky. Sám tedy omylem z důvodu vlastní nevzdělanosti definuje liberální demokracii jako režim, jehož modelovým politickým protagonistou je člověk typu Babiš. Cynismus, který demokrat vytýká komunistům nebo Babišovi, je jeho vlastní cynismus – jeho vlastní definování demokracie coby režimu, kde vládne svoboda ve smyslu cynického odstupu od politiky.


Tak kde je problém. Na co si náš imaginární demokrat stěžuje, když svět zrcadlí jeho představy, jeho definice, jeho konstrukce, jeho vlastní duchovní výkon. Tak na co si stěžuje, když Babiš i naši postkomunističtí komunisté nejsou děti nikoho jiného než jeho představ o demokracii. Čeho jiného je heslo „makáme“ „nepolitikaříme“ recyklátem, než sametového „nejsme jako oni“ a potažmo Havlovy nepolitické politiky.


Tváří v tvář postupnému krachu demokracie má náš vzorný demokrat raději mlčet. Nemá se čemu divit. Když vidí zkázu demokracie, má vidět zkázou svého vlastního myšlení, svého vzdělání, své hlouposti. Nemá moralizovat a někoho tady obviňovat. To, čeho se nakonec na zkáze demokracie bojí nejvíc, je zkáza jeho vlastního způsobu uvažování o demokracii.

0
Vytisknout
9480

Diskuse

Obsah vydání | 8. 4. 2019