O strategickém významu koprolálie, čili (P)rezidentská maskirovka

17. 10. 2018 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
Miloš Zeman si v pondělí Českém rozhlase opět otevřel ústa způsobem, který čekáte nanejvýš ještě od dlaždiče. Avšak podobně jako groteskní výlevy jisté Piťhy, ani rádiové nadávky titulární hlavy státu nemají samy o sobě většího politického významu. To, oč právě teď jde zdaleka nejvíce, má zůstat skryto - a Zeman čeřením mediálních vod pouze odvádí pozornost.


Když se v 80. letech stavěla jaderná elektrárna Dukovany, bylo již zřejmé, že zařízení ve všech ohledech nesplní ani tehdejší velmi benevolentní předpisy. Ty mj. žádaly, aby voda v toku používaném k chlazení tepelného zařízení na výstupu měla teplotu maximálně o jeden stupeň Celsia vyšší než na vstupu. To ovšem u Dukovan chlazených vodou z Dalešické přehrady nebylo možno zajistit ani v dobách, kdy vody bylo k dispozici výrazně více. Srážkové poměry v české kotlině tehdy vypadaly jinak než dnes, kdy je velmi negativně poznamenala probíhající změna klimatu.

Česká republika vyváží do zahraničí zhruba pětinu vyrobené elektřiny ZDE. Energetická soustava původně dimenzovaná pro potřeby ohromného těžkého a zbrojařského průmyslu doznala po listopadu 1989 v základních parametrech změn spíše kosmetických, přestože již tři dekády žijeme v ekonomice, která se nepyšní vychrlenými ocelovými ingoty, vysoustruženými obrobky a kouřícími komíny. Proto se vyváží více proudu, než kolik vyrobí jaderná elektrárna Temelín (JETE), nemluvě ani o Dukovanech (JEDu) s podstatně nižším výkonem reaktorů (1 000 versus 440 MW).

Pokud jde o energetické hledisko, obnovovat Dukovany skutečně nepotřebujeme; pokud jde o hospodaření s vodou v krajině, což bohužel představuje mnohem důležitější otázku než energetika, je klíčové říci, co se zbývající vodou vůbec chceme udělat: Zda ji odpařit při výrobě elektřiny, kterou následně vyvezeme do Rakouska, nebo ji využijeme jiným, pro velikou většinu v ČR žijících osob výhodnějším způsobem.

Obě zmíněné otázky byly v rámci plánů na obnovení dukovanské elektrárny systematicky potlačeny. Avšak ani tato veskrze politováníhodná úroveň cenzury veřejné debaty nepostačuje záměrům, jejichž prodlouženou rukou je prezidentská kancelář.

Ještě v roce 2014 jedna z hlavních politických opor Putinova režimu, šéfka horní komory Státní dumy Valentina Matvijenková, v rozhovoru pro Právo kategoricky prohlásila, že pokud by tendr na tehdy ještě plánovanou dostavbu Temelína vyhrál někdo jiný než ruská nabídka, výběrové řízení by nebylo "férové". Stejný sprostý a neslýchaný nátlak uplatňuje ruská strana také v kauze Dukovany, kde se výstavbu nového zařízení Rusy snaží za každou cenu prosadit a pozici klíčového zprostředkovatele (nárokujícího si nakonec tzv. "vejvary" ze zakázky) zaujmout lidé z bezprostředního okolí (p)rezidenta Zemana.

Také proto právě v době, kdy rychle narůstá mezinárodní izolace Ruské federace v důsledku kauzy Skripalových a na ni navazujících zpravodajských a špionážních skandálů, dochází k plánování akcí typu zasedání česko-ruské mezivládní komise (o termínu samozřejmě rozhodla ruská strana...) ZDE či pochybné návštěvy parlamentní delegace v Moskvě ZDE.

***

Systematické spojení Orbánova Maďarska s Putinovým Ruskem zpečetila letos zahájená výstavba jaderné elektrárny Paks spojená s ruským úvěrem a dalšími kroky, jimiž došlo k podstatnému navýšení závislosti Maďarska na Rusku. Projekty typu výstavby jaderné elektrárny kromě jiného umožňují dodavateli (zde Rosatom) vhled do bezpečnostního systému hostitelské země, což může mít vážné důsledky. Také s ohledem na projekt Paks se Maďarsko postupně stalo "nemrtvým" členem NATO, pokud jde o zpravodajskou a vojenskou spolupráci - zdejším úřadům se zkrátka citlivé údaje již vesměs nesdělují, protože nikdo netouží po tom, aby je druhý den měl Putin na stole. Takže Orbánistán roli ruského trojského koně v euroatlantických institucích plní již jen v omezené míře. Česká republika má naproti tomu zatím pro plnění stejného úkolu podmínky mnohem lepší.

Skandální návštěva předsedy sněmovny v Moskvě, odporující zahraniční politice Evropské unie ZDE, by za jen trochu normálních okolností měla vyvolat bouři nevole a poplach odpovídající významu strategických a stěží napravitelných rozhodnutí, k nimž se ve stínu uměle rozdmýchávaného strachu a nenávisti proti uprchlíkům, Romům, sexuálním menšinám či ekonomickým konkurentům Andreje Babiše schyluje.

***

Podle černého scénáře načrtnutého v rámci myšlenkového experimentu Central European Futures ZDE může v zemích Visegrádské skupiny nakonec triumfovat tzv. iliberalismus politicky i ekonomicky. V praxi by to znamenalo nahradit institucionální základy pluralitní liberální demokracie maketami inspirovanými ruským systémem, jež jsou uzpůsobeny ke krytí faktického mocenského monopolu - a dále zaměnit proevropské směřování v ekonomické oblasti definitivní orientací na komparativní výhodu levné práce zkombinovanou s rostoucím podílem infrastrukturních investic nedemokratických zemí jako Čína a Rusko.

Jinak řečeno, byla by to spolehlivá pojistka cesty kdysi vyspělých českých zemí na evropskou periferii.

Splašky přetékající ústní otvor hradního alkoholika neplní jiný účel než odvedení pozornosti občanů od nadcházející "skvělé" budoucnosti systematicky děšených, manipulovaných a ohlupovaných, nedovzdělaných a mizerně placených lidských zdrojů v třetiřadé ekonomice faktické ruské gubernie.

1
Vytisknout
12158

Diskuse

Obsah vydání | 19. 10. 2018