Existuje alternativa k riskantnímu útoku na Asada?

13. 4. 2018 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
Komentátor Guardianu George Monbiot coby argumentačně poctivý odpůrce války odmítá západní ozbrojenou intervenci v Sýrii, aniž by používal jinde běžných argumentačních triků ke zpochybňování či popírání Asadových zločinů. Expert na postsovětský extrémismus Andreas Umland zase tvrdí, že vojenský útok v Sýrii je s ohledem na četná rizika variantou, která by měla přijít na řadu až jako úplně poslední. - Existuje však ještě nějaká alternativa k ozbrojené odvetě za chemické útoky?


  Asad od roku 2013 systematicky porušuje Úmluvu o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a jejich zničení, kterou Sýrie ve zmíněném roce podepsala. A nedělá to snad kvůli deterentu v potenciálních mezinárodních konfliktech, ale praktikuje rutinní nasazení chemických zbraní proti civilistům v rámci občanské války.

  Jinak řečeno, Asad de facto stanovil vlastní, nové normy týkající se chemických zbraní, zatímco uznávané mezinárodní dokumenty kompletně ignoruje.

  Otázkou samozřejmě je, co může mezinárodní společenství udělat proto, aby přesvědčivě obnovilo závaznost původních norem - a zabránilo diktátorům na celém světě likvidovat neposlušné obyvatelstvo chemickými zbraněmi v průmyslovém měřítku.

  Ideální příležitost řešit zmíněný problém nastala právě ve zmíněném roce 2013. Tehdejší americký prezident Barack Obama získal příslib syrské vlády, že zničí své chemické zbraně a bude se nadále řídit platnými mezinárodními normami. Stačilo by tehdy důkladně kontrolovat, zda syrský režim slib opravdu plní. To se ovšem nestalo.

  Ozbrojený zásah proti Asadovi v roce 2018 představuje podstatně riskantnější záležitost než hypotetický útok před pěti lety. Syrskou válku organizuje a platí Írán, letectvo a dělostřelectvo Asadovi z podstatné části zajišťuje Rusko. Syrskému diktátorovi nyní stačí schovávat se za Rusy - přesunout co nejvíce vojáků, letadel či strategického materiálu do prostoru, kde Američany vedená koalice dost dobře nemůže útočit bez rizika, že zabije i ruské vojáky. Taková událost by totiž hrozila další eskalací konfliktu a potenciálně i jeho přerodem v konflikt globální. - Případně mohou západní letectva bez většího rizika hromadně útočit na pozice, kde se již v tuto chvíli téměř žádní syrští vojáci nenacházejí. Pak by ovšem ozbrojená akce asi sotva dosáhla zamýšleného cíle.

  Otázku alternativy k západnímu vojenskému útoku na Asada tedy není radno obcházet. Je snad zcela vyloučeno potrestat uživatele chemických zbraní proti civilnímu obyvatelstvu jiným, méně rizikovým způsobem?

  Principiálně by tomu tak být nemuselo, i když zohledníte veškeré komplikace. Uvalit na Asadův režim nějaké dodatečné ekonomické sankce sice nedává smysl, protože syrskou státní pokladnu dávno sanuje Teherán - nicméně právě režim ajatolláhů (a případně v druhém plánu Rusko) si o ekonomické sankce doslova říká. Neměl by být zase tak velký problém Íránu pořádně "osladit" financování masového vraha a pachatele etnických čistek v Sýrii.

  Značné komplikace v tomto směru nicméně vyrobili oba poslední američtí prezidenti. Obama během jednání o jaderné dohodě (JCPOA) s Íránem rozložil mezinárodní sankční režim a zajistil, že jakýkoliv pokus o jeho obnovení by byl nesmírně náročný a složitý. A Trump se svým bezpříkladným unilateralismem zase zabezpečil, že mobilizovat americké spojence do podniku, jenž musí mít nutně kolektivní povahu, by bylo dnes těžší než kdykoliv dříve.

  Není dvakrát těžké vymyslet masivní sankční balík, který by zasáhl primárně íránskou vojenskou pomoc Asadovu režimu nasazujícímu chemické zbraně. Problém představuje úkol takové sankce mezinárodně prosadit v situaci, kdy se během druhého Obamova funkčního období velmi mnoho zejména západoevropských firem rozhodlo pro investice do Íránu, a kdy zde má být realizována řada nesmírně atraktivních prodejů. A Trump, který spojencům vyhrožuje obchodní válkou, je tím posledním, komu se může podařit uspořádat zacuchané tkanivo sankcí a širokých mezinárodních koalic.

  Bylo by jistě mnohem lepší, kdyby místo vysoce riskantního vojenského zásahu proti Asadovi mezinárodní společenství nyní zavedlo tvrdé ekonomické sankce na íránské a ruské struktury, které Asada drží u moci.

  Realisticky vzato, především díky Obamovi a Trumpovi taková varianta v podstatě nepadá v úvahu. Daleko schůdnější cestu nabízí omezený vojenský zásah provedený další ad hoc "koalicí ochotných" - se všemi dobře známými chybami a omezeními, mezi nimiž dominuje nepopiratelný deficit legitimity.

1
Vytisknout
10451

Diskuse

Obsah vydání | 17. 4. 2018