Prezidentské volby: Politika nepřátelství, nebo politika tolerance?

26. 1. 2018 / Karel Dolejší

Nesmírně populární brazilský exprezident chystající se na podzim kandidovat byl odsouzen v korupční kauze a tím zřejmě vyloučen z příštího kola politické soutěže. Fanoušci protestují a zapalují v ulicích pneumatiky, protože jako mnozí čeští voliči, zejména příznivci Svědků Babišových, mají za to, že o trestní vině nebo nevině se v demokracii hlasuje - a pravdu má vždycky většina, kterou žádná pravidla ani další instance nesmějí omezovat.

Politologové Steven Levitsky a Daniel Ziblatt v knize Jak umírají demokracie ZDE důrazně upozorňují na omyl, kterému propadají právní formalisté nebo příznivci pozdního Friedricha von Hayeka. Podle zmíněných skupin dochází v demokraciích k fatálním změnám v okamžiku, kdy se sáhne na ústavu. To ale ve skutečnosti vůbec není třeba, namítají Levitsky se Ziblattem. Hitler nebo Mussolini nemuseli ústavu měnit ani rušit - prostě ji ignorovali a spoléhali na vlastní faktické mocenské mechanismy, jimiž ústavní pořádek obešli.

Ti kdo dnes v ČR sledují s obrovským zájmem pouze to, zda Babiš a jeho spojenci z KSČ(M) a SPD dokážou změnit ústavu, se zcela míjejí s mechanismem, jakým ve skutečnosti demokracie opravdu zanikají. Začíná to ignorováním pravidel, která nejsou žádnými zákony výslovně stanovena, ale bez nichž prostě nelze demokraticky fungovat. Za hlavní taková pravidla označují Levitsky se Ziblattem vzájemnou toleranci politických oponentů a institucionální trpělivost. Pokud tato pravidla neplatí, pokud např. opozice je krácena na právech, která jí náleží podle parlamentních zvyklostí, protože v tuto chvíli nemá většinu a vítěz posledních voleb se domnívá, že "bere vše" a s nikým se nemusí jednat o kompromisech, Česká republika již opouští prostor klíčových zvyklostí nutných k přežití demokratického politického systému. Stejně tak nutkavá potřeba "vyřešit všechno hned a na počkání", která se českým voličům nesmírně vymstila už v dobách, když podpořili Klausův "rychlý" prichvatizační model ekonomické transformace, není slučitelná s demokratickou politikou. V demokracii nikdy není úplně po vůli vítěze - a poražený není nikdy zadupán do země. Sklon prorvat se k absolutnímu a definitivnímu vítězství jednou provždy, jednou provždy se "osvobodit od politiky", jak to slibuje Babiš, je sentiment demokracii hluboce nepřátelský.

Česká společnost, která je nyní příliš rozdělena, než aby se dohodla napříč jednotlivými tábory na jakémkoliv dobře vyjednaném kompromisu, má v zásadě dvě možnosti. Buď bude pokračovat v zemanovském modelu "mobilizujeme proti nepřátelům - novinářům, "kavárně", aktivistům, ekologům, muslimům, abstinentům, vegetariánům, "iluminátům", Sorosovi atd. - vytvoříme lehce nadpoloviční většinu průměrných s unifikovaným názorem sehnaných do jednoho stáda a ostatní vyženeme z veřejného prostoru".

Druhou možností je v danou chvíli opravdu pouze "nevadič", který se záměrně nevyhraňuje ve prospěch té či oné skupiny, aby ji tak nevyhnutelně postavil proti jiné a omezil počet potenciálních příznivců, jejichž hlavním spojujícím rysem je pouze vůle nevyhrocovat vzájemnou konfrontaci. "Nevadič" nepíše seznamy nepřátel, proti kterým pak masu štve a mobilizuje. "Nevadič" nemává ani radikálně zahrocenými návrhy jako špidlo-sobotkovská progresívní daňová reforma, která udělala veřejného nepřítele z živnostníků a přiměla část střední třídy opustit ČSSD.

"Nevadič" je formou, v níž přežívají zásady vzájemné tolerance a institucionální trpělivosti během těžké krizové doby. "Nevadičem" je francouzský prezident Emmanuel Macron, ale mohl by jím možná být také Jiří Drahoš.

Kritiky, které Macronovi a Drahošovi předhazují jistou "nevyhraněnost", se míjejí s podstatou jejich jediné šance na úspěch. A ta spočívá ve sjednocení lidí, kteří mají dobrou vůli se domluvit a pohnout společně věcmi kupředu, i když v danou chvíli se neshodnou na ničem víc a tak to (ještě? - prozatím?) nedokážou.

Voliči dnes a zítra rozhodnou o tom, zda českou demokracii čeká tichá smrt a přechod k "neliberálnímu" modelu politiky založenému na neustálé mobilizaci proti "veřejnému nepříteli" a fatálním propojení politiky s monopolistickým byznysem nepřátelským jakékoliv pluralitě, nebo se šance na její přežití přehoupnou do dalšího volebního období.

Letos, napřesrok, ani v horizontu deseti dalších let není v dohledu žádné zásadnější politické rozhodnutí.

1
Vytisknout
5046

Diskuse

Obsah vydání | 29. 1. 2018