Když létají břevna do oka, les jde zugrunde. Jak nehájit svobodu médií v České republice

17. 11. 2017 / Karel Dolejší

Den před nejrozpačitějším státním svátkem opustil posluchače písničkář Stanislav Daněk, přezdívaný Wabi. Poté co za minulého režimu několik let zvažoval, že úplně přestane hrát, v polovině 80. let podstoupil martýrium před "kulturními" komisemi a profesionalizoval se. Zatímco cenzoři mu sdělili, že nemůže překládat Krise Kristoffersona, jak by si byl představoval, protože coby původní profesí řidič sanitky postrádá státní zkoušku z angličtiny, trampským fašistům se nepozdávala "ojazzovaná" deska - a ti, kdo chtěli v Daňkovi vidět folkaře a ve folku opět kulturního mluvčího disentu, zase pod mikroskopem pitvali texty, jež prý shledali nedostatečně rebelskými. Jenže ať už si o Stanislavu Daňkovi myslíte cokoliv, jednoduše nebyl součástí takového projektu. Jeho tvorbu a "folk jako mluvčího disentu" nebylo možno hájit jedním dechem. Šlo o dvě rozdílné věci.

Říci, že Daněk a disent byly dvě různé věci, ovšem neznamená tvrdit, že by si zlínský písničkář nezasloužil zastání v boji s cenzory, pokud "hrál za jiný tým". Rozlišování věcí s odlišnými vlastnostmi je jednoduše otázkou snahy o přesnost a adekvátnost představ, které si o světě vytváříme.

Dále nečasové paralely vést nehodlám, neboť Daněk se vesměs projevoval jako laskavý, velkorysý a skromný člověk, který své názory rozhodně nestřídal podle toho, jak by se momentálně hodilo.

Písně "českého Kristoffersona" se po všech tahanicích kolem nich nakonec asi budou zpívat i v roce 2030. Žabomyší spory mé generace tou dobou zůstanou čímsi vybledlým a velmi vzdáleným, takže dezinteresované publikum budoucnosti bude mít vážný problém najít deset rozdílů mezi "přímou demokracií" Tomia Okamury a "neodemokracií" Jakuba Patočky ZDE. Oba populistické projekty mu do značné míry splynou, jako výslovně vyhraněné protiklady liberálně demokratického politického systému, který v českých zemích fungoval mezi lety 1990 - 2017 - třebaže první projekt dosáhl politického úspěchu, kdežto druhý propadl.

Poté co Jakub Patočka vstoupil do ČSSD, jeho projekt Deník Referendum se postupně profiloval jako "list blízký sociální demokracii", respektive tomu jejímu křídlu, které z letošních parlamentních voleb vyšlo v zásadě s politickým bankrotem. Patočka se osobně velmi razantně angažoval v kampani proti Andreji Babišovi ZDE, přičemž jak mívá ve zvyku, se snahou o objektivitu to příliš nepřeháněl ZDE. Bylo jen otázkou času, kdy se dočká antikampaně mnohem silnějších babišomédií. Tento okamžik nastal krátce po volbách, které jeho strana prohrála. Dere se v ní teď k moci křídlo regionálních mafiánů - a ti se postarali, aby byl Patočka s odvoláním na mnoho let starou kauzu Kuřim, v níž se dodnes sotva někdo pořádně vyzná, a angažmá v kauze referendum o vlakovém nádraží v Brně vyloučen. Jen pánbu a Roman Onderka přitom vědí, kolik špinavostí zveřejněných MFD bylo třeba "diskrétně" přihráno z útrob samotné ČSSD, v rámci pokusu najít s vítězným monopolistou Babišem přijatelný modus vivendi.

Jisto je, že už během roku 2016 odešlo z redakce Referenda nemalé procento jeho redaktorů - kromě jiného proto, že politika prosazovaná šéfredaktorem podle nich už nadále nedokázala zastřít charakter stranícího, pokud ne přímo stranického listu.

Jsou tyto podrobnosti důležité? Podle mého názoru ano. Českou republiku čeká tvrdý boj dominantního Babiše o podrobení veřejnoprávních médií - tedy médií, které v principu mají dodržovat zásadu politické nestrannosti a nezaujatosti, zřetelně protiřečící tomu pojetí stranící žurnalistiky, kterou po celý svůj život v různých variantách prosazuje Jakub Patočka. Není možné jedním dechem hájit veřejnoprávnost a ideu stranického tisku ohánějícího se pseudonáboženským idolem Jeremyho Corbyna. Za prvé se tyto věci mají k sobě jako nebe a dudy, za druhé hájením té druhé fatálně štěpíte českou veřejnost na názorově vyhraněné tábory, které se téměř na ničem neshodnou - natož aby se rozumně domluvily na potřebě hájit nezávislost veřejnoprávních médií, při vší úctě k některým počinům Deníku Referendum stokrát důležitější a zásadnější, než jakýkoliv polozakrytě stranický tisk.

A jistě, koneckonců není důvod odmítat možnost, aby politické strany, pokud opravdu chtějí, zřizovaly média vyjadřující jim blízké postoje a názory. Jen je to třeba říci otevřeně - a nemíchat téma s jiným, s veřejnoprávností a ediční nezávislostí. Cynici dokonce řeknou, že mezi babišomédii a Referendem, podporujícím Sobotkův Lidový dům, je těžké nějak zásadně rozlišovat. Z perspektivy politicky nezávislé žurnalistiky jsou takové postoje do značné míry oprávněné, i když plné ztotožnění Babišovy osobní kontroly a sofistikovanějších nepřímých vlivů v Referendu určitě není adekvátní.

Mluvčí, kteří sami sebe před veřejností delegitimizují obhajobou Patočkovy zaujaté a stranící pozice, aniž by ji jasně odlišili od nezávislé žurnalistiky, kterou je třeba hájit podstatně razantněji a bezvýhradněji, budou mít velký problém oslovit zlhostejnělé české publikum, až dojde na lámání chleba v České televizi, Českém rozhlase nebo České tiskové kanceláři. "To je ten, co bránil Patočku za kampaň proti Babišovi," ozve se pak. "No jo..."

Samozřejmě je iluzí představovat si, že hlasy volajících na poušti by měly v tuto chvíli ještě nějakou váhu. V tom případě epitaf na náhrobek české demokracie před lety napsal výše zmíněný Daněk. Zní: "Ahoj, páru tam hoď, ať do pekla se dříve dohrabem..."

0
Vytisknout
3387

Diskuse

Obsah vydání | 20. 11. 2017